Hlučný, romantický a věčný snílek Jirka byl srdcem a duší veselý a bodrý Jihočech. A proto zajásal, když se jednou dozvěděl, že mám chalupu v Rožmberku nad Vltavou, která je od jeho domovských Českých Budějovic coby kamenem dohodil. „Rožmberk? Tam to miluju! To bejvával vždycky masakr. S Janou Paulovou a spol. jsme tam zamlada pěkně řádili. Jez, hrad, kastelán Mlíkovský, cikánská rodina Horváthů u jezu, to bylo veselo. Kdy tam budeš? Zajedem tam s Ivetou, pokřtím ji Vltavou, udělám ji na kánoi,“ překvapil mě svojí jásavou reakcí.

JAKO DOMA

Tehdy v létě si s Ivetou Bartošovou vyřizovali svatbu na zámku v Hluboké nad Vltavou, já shodou okolností byla na chalupě a oni skutečně dorazili. Zamilovaní do sebe až po uši. Máma zrovna dělala houbovku a ti dva se olizovali až za ušima. „Mami, ta je výborná. Můžu ještě knedlík?“ tázala se Iveta. „Snad nebude vadit, když vám budeme říkat mamko a taťko. Připomínáte nám naše rodiče,“ pronesl po chvilce Jirka. „To víš, že ne, dcero a synu,“ zareagoval otec, vyhnal je oba ven a dal jim do ruky pádla. „Nikdy jsem neseděla na lodi, já se bojím,“ kvičela Iveta a s povděkem si vzala starou polystyrenovou vestu. Jirka se zajíkal smíchy. „Holka, ta tě se mnou stejně nezachrání,“ hulákal radostně. Zamilovaná Iveta ani nehlesla, pomohla Jirkovi vynést nafukovací kajak nad jez a usedla na místo háčka. „Pádluj, jenom když ti řeknu, a až pojedem šlajsnu, drž pádlo nad hlavou a jinak vůbec nic nedělej, puso!“ zavelel Jiří.

HOLKA DO NEPOHODY

Šlajsnu sjeli a hned pod ní Jirka zamířil přímo pod jez. Iveta byla šťastná, že je suchá, ale jen chvilku. Během mžiku její nastávající bravurně převrátil loď a zpěvandu pokřtil Vltavou, jak se sluší a patří. Když se Iveta vynořila, zalapala po dechu a začala se řehtat. „Vždyť říkám: Žádná netýkavka, ale holka do nepohody,“ vyřvával kolem sebe Jirka, a že měl na latránu pořádné obecenstvo. K večeru jsme na břehu před chalupou rozdělali oheň a opékali klobásy. Iveta snědla na posezení hned dvě, přestože na sobě dřela a shazovala úspěšně kila, aby byla na Hluboké za princeznu. „Miluje klobásy, ze kterých to sádlo přímo teče. Maká denně v posilovně, tak jsem jí udělil výjimku. Zákaz chleba, piva a vína ale pořád platí,“ komentoval dění kolem ohně Jiří. „Hele, Pomeje, netrap ji! Nebo ti to tvoje pivo přistane na hlavě,“ zlobil se na Jiřího nás soused Franta.

VIDEO: Troška na pohřbu Pomeje (†54): Jeho nadšení nemělo reálné základy

Video
délka: 00:53

Troška na pohřbu Pomeje (†54): Jeho nadšení nemělo reálné základy Blesk TV

IVETĚ SPLNIL SEN

Za dva měsíce byla svatba a já jsem ani jednoho z nich nikdy předtím ani nikdy potom neviděla šťastnějšího. Jirka Ivetě splnil sen. Přijel si pro ni jako princ celý v bílém na bílém koni a své »ano« jí řekl před oltářem na zámku. Den předtím měl ale Jiří nervy nadranc. Snubní prstýnky s brilianty sice dorazily, nějakým nedopatřením ale nebyla složena záloha a k předání nedošlo. „Mišáku, je to v…! Iveta o ničem zatím neví. Já si ale vážně nevím rady. Kvůli těm snubákům bude celá svatba zkažená. Co budeme dělat?“ budil mě ráno v pět Jirka. Bydlela jsem hned vedle nich, a tak mu říkám: „Tak vstávej! Pojď ven, natrháme sedmikrásky, seženeme drátek a vyrobíme ty nejkrásnější prstýnky na světě.“ Nikdy nezapomenu na to ráno, jak jsme s Jirkou v zámeckém parku lezli po kolenou a trhali sedmikrásky… A Iveta? Myslím, ba ne, vím určitě, že z těch »lidových« snubáků měla daleko větší radost než z diamantů. A jak se s nimi před oltářem všem chlubila...

OČISTEC

A bylo zase léto. Rok a tři čtvrtě po svatbě. Iveta opět holdovala alkoholu a Jirka zavolal: „Mišáku, tohle už se nedá vydržet! Myslím ale, že vím, jak na to. Iveta se mi snažila vysvětlit, proč pije. Vypráví mi postupně celý svůj život. A je to fakt síla! Jak se mi svěřuje, tak se jí prý ulevuje. Hele, ty s ní napíšeš knížku. Ona souhlasí. Bude ti všechno znovu vyprávět, ty budeš natáčet a potom to vydáš. Kdy budeš v Rožmberku?“ Byla jsem celá opařená, dost dobře jsem věděla, co ode mne chce: psychoterapii. „Já ti tam Ivetu přivezu. Pár dní tam s váma budu a potom odjedu natáčet do Polska. Vy budete mít na to povídání aspoň klid, no a já budu v klidu, že je o Ivetu postaráno, že ji někdo hlídá,“ vysvětlil mi. Nedal mi prostor zaprotestovat. Dodnes toho ale nelituju, i když to byl s Ivetou očistec. Nejen pro mne, ale i pro moje rodiče, kteří na chalupě trávili léto. Iveta vypila, na co přišla, máma mi dodnes nevěří, že jsem Ivetě nenalévala já a nepila s ní. Vyprávění neustále provázel pláč a hysterické záchvaty. Navíc stále bědovala: „Jsem těhotná. Čekám s Jirkou holčičku, bude to Sofinka. Proč mi nebere telefon? Chci mu to říct. Je vůbec v tom Polsku?“ Jirka měl logicky vypnutý telefon, když točil. A když ho večer zapnul, Iveta už na něj byla zlá. No, dokážu si představit, jaké bylo u nich doma peklo…

CHTĚL SI POVÍDAT

Knížka o Ivetě ale měla úspěch. Jirka, to už s Ivetou nežil, ji dokonce pokřtil a přinesl mi svazeček sedmikrásek: „Moje nejdražší kytka v životě. A děkuju ti za Ivetu. Máš to u mě,“ řekl mi tehdy. Pak přišly Vánoce. Jirka po Ivetě pořád tesknil, a dokonce pro mne přijel na Silvestra po půlnoci na chalupu, aby mne odvezl do Prahy, protože jsem na Nový rok měla službu v práci. Chtěl si po cestě povídat. „Stýská se mi po ní. Nemůžem bejt ale spolu. Ale aspoň na čas jsem ji postavil na nohy, to uznáš,“ hodnotil tehdy sám sebe. A měl pravdu. Skutečně se mu podařil Ivetin – byť krátký, zato ale bombastický – comeback. „Tohle se nepodařilo ani Láďovi Štaidlovi,“ zareagovala jsem. A tohle Jirka moc rád slyšel…

NEPOZNÁVALA JSEM HO

Uběhlo pár roků a bylo zase léto. Jirka už byl po operaci hrtanu, neměl svůj charismatický hlas, já mu špatně rozuměla, a tak jsem mu poslala esemesku: „Jirko, budu v Rožmberku, přijeď, všichni tě rádi uvidíme.“ Neozval se. Tušila jsem to. Od operace se nechtěl moc ukazovat. Stokrát jsme si dali sraz, stokrát ho z různých důvodů odvolal. A tak jsem byla v šoku, když mi v lese zazvonilo jeho telefonní číslo: „Kde jsi? Jsem v Rožmberku na náměstí spolu s dcerou Aničkou a ještě s tátou a jeho přítelkyní.“ Měla jsem radost a pelášila dolů z lesa k silnici. Přijeli tam pro mě. „Táta s holkou půjdou na hrad a my si někde můžem dát stříček,“ navrhl Jiří. Sedli jsme si na zahrádku hospody pod mostem, ze které byl vidět jez. Jirku jsem viděla po mnoha měsících a bylo mi docela úzko. S další ženou Andreou už byli rozešlí, byl z toho zase vyřízený, na tu jeho »ďouru« v krku nebyl vůbec příjemný pohled a všimla jsem si také, že nějak divně kulhá. Seděla jsem proti němu a vůbec ho nepoznávala. „Já Andreu vlastně chápu, jsem už k ničemu. Podívej, jak jsem odporný…“ povídal a plakal. A když plakal, byl rozrušený, a když byl rozrušený, špatně se mu mluvilo a hrozně chrchlal – potom mě utíral papírovými ubrousky… Trpělivě jsem naslouchala jeho hoři – cítila jsem, že se potřebuje vymluvit.

UŽ MI JE NENATRHÁ

Starý pan Pomeje už byl s Aničkou a přítelkyní zpět, a tak jsme se vydali navštívit moje rodiče. Když jsme šli podél jezu, Jirka se na chvilku zasnil. „Musím ti na louce natrhat sedmikrásky,“ hlesl. Když vešel do chalupy, zdálo se, že je na chvilku zase šťastný: „Mami, přivezli jsme ti dort,“ objímal moji matku. Pak jsme si všichni povídali u krbu a nikdo nechtěl vstát. Na Aničku už ale bylo pozdě, a tak Jirka zavelel: „Jdeme!“ Myslím, že mu těch pár hodin bylo v Rožmberku fajn. „Už je na sedmikrásky tma. Příště ti je ale natrhám,“ zavtipkoval na rozloučenou. Ani na vteřinu mě tehdy nenapadlo, že žádné příště už nebude.

 

Fotogalerie
59 fotografií