Jste stejný popleta jako vaše seriálová postava?
„No někdy se mi ostatní smějí, občas se mi něco nepovede. Teď jsem byl třeba za kmotra bráchovy dcery Markétky. A jáhen po mně chtěl, abych zapálil křestní svíci. Já vytáhl zapalovač a on se úplně zděsil. Dovedl mě k oltáříčku, kde se svíce speciálně zapalují. To jsou přesně ty chvíle, kdy se člověk cítí jako trouba. A pak se mi zbytek rodiny smál, že jsem byl jako ten Topinka. Každý má v životě chvilky, kdy si říká – já jsem úplný manták!“ (nešika nebo pomalu chápající člověk – pozn. red. Aha!)

Tak zlé to s vámi nebude. Prý jste policistům po natáčení pomáhal řešit vykrádačku?
„To bylo hezký. Přijela policejní hlídka a začali vyšetřovat, že se nám někdo vloupal do mrazáku masa v cateringu. Měl jsem uniformu a čekal jsem na záběr, tak jsem se k nim přirozeně připojil. Hledali jsme stopy, brodili se potokem. Zkoumali terén. Zapadl jsem k nim. Samozřejmě jsem pak zjistil, kdo to byl. Ale radši jsem to nechal. Jsou případy, kdy je lepší, že k odhalení pachatele nedojde.“

Natáčelo se v Beskydech, kde je deštivé i léto. Měl jste pod tou tenkou uniformou něco, čím byste se zahřál?
„Měl jsem pod ní funkční prádlo. Bylo to otravné – jakmile jsem vešel do přetopené místnosti, musel jsem to zase všechno sundávat. Kdybych se v tom zpotil a venku mě ofouklo, tak by byl konec. Když vás čeká dva týdny natáčení, je tam velký štáb a hodně peněz, tak si nemůžete nemoc dovolit. Je vůbec zázrak, že to štáb vydržel bez újmy. Produkce se snažila, abychom byli fit. Večer nám nosili zázvor a léčebný věci, prohřáli jsme se ve sprše, ale druhý den musíte zase a víte, že to bude ostrý. Všichni mi říkali – no jo, ty si natáčíš v horách, to je pohoda. Jenomže když v pět ráno vstanete, tak je hrozná zima. Když se k tomu přidá vítr a sychravo...“

Bál jste se, jak diváci Strážmistra Topinku přijmou?
„Byl kolem toho takový humbuk, že jsem byl nervózní, abych nezklamal důvěru těch lidí. Že mi dovolili přebrat otěže seriálu po Mirkovi Donutilovi. Ten z toho byl už trochu utahaný. Přece jen, když měl sto natáčecích dnů a byl tam od rána do večera, tak to pro něj muselo být náročný. Přece jenom je to starší a důstojný pán, byla to pro něj makačka.“

Už jste se viděl v televizi?
„Když dávali první díl, tak jsem byl zrovna u rodičů v Ostravě. Chvíli jsem váhal, jestli si to zapnout. Vždycky je trošku problém, když se herec dívá sám na sebe. Pokaždé si říkáte: tohle jsem mohl udělat líp nebo: sakra vůbec není vidět, co jsem tam chtěl zahrát. Ale nakonec jsem se na to přece jen kouknul s maminkou. Uklidnilo mě, že se občas zasmála, a někdy to přišlo legrační i mně, takže to pro mě nedopadlo žádnou katastrofou. I sledovanost to mělo dobrou. Otázka je, jestli pozornost těch lidí udržíme i dál.“

Zrovna vaše maminka není filmem tak úplně netknutá.
„Máte pravdu. Když jsme natáčeli Duklu, tak dělala Martě Issové hlasovou poradkyni. Ale to je tak všechno. Ona prošla mnoha povoláními. Původně byla řidička pro řiditele velkých podniků, pak řídila vysokozdvižný vozík, hodně času strávila v hospodě.“

To jste jí přivýdělek v televizním filmu Dukla zařídil vy?
„Vůbec ne. Máma tam měla práci daleko dřív než já. Celé to vzešlo z iniciativy Marthy. Ji to vůbec nenapadlo. Potkaly se v Ostravě na nějakém představení, sčuchly se a staly se z nich dobré kamarádky. A máma mi tak občas u kafe, když jsem přijel do Ostravy, říkala – tak mi volala Martička... Nejdřív jsem nechápal, jaká Martička? A ona na to – no přece Issovka! My jsme teď nejlepší kamošky... Před natáčením Dukly poprosila Davida (režiséra Ondříčka, pozn. red.), že by potřebovala najmout paní, která by jí ve filmu pomohla s ostravštinou... A pak za ní jezdila do herny.“

Chcete mi říct, že ona tam dostala vás?
„Já se tam dostal až na poslední chvíli. Když mi v telefonu oznámila, že bude dělat Duklu, tak já měl dělat kamerovky až další měsíc. Producenti mě nejdřív nechtěli, představovali si někoho jiného a to finální rozhodnutí přišlo až tři dny před začátkem natáčení. Někdy mi lidi říkají – ty si taháš mámu do filmu, ale spíš to bylo naopak. Teď si dělám samozřejmě legraci. Máma je hrozně férový člověk a nikdy by se nesnížila k tomu, že by mě někomu cpala. To dělají jiný a nám se to s mámou nelíbí, nechceme se nikam cpát.“

Zrovna v Divadle Husa na provázku jste dva roky hrál se synem Miroslava Donutila. Myslel jste si o něm taky, že je tak trochu protekční?
 „To víte, že jsme si z něj nejdřív dělali srandu, že je tlačenka a má slavného tátu. Ale velmi brzy se ukázalo, že je to dobrej kluk a do toho souboru patří. Začal ukazovat svoje kvality.“

Tak to jste Donutilovi při natáčení Strážmistra Topinky aspoň mohl podat o synovi kompletní report?
„To ne. Mirek s nimi taky po delší době začal spolupracovat. Potom, co dal výpověď v pražském Národním divadle, začal tam hrát se synem Amadea. Takže tu zpětnou vazbu měl.“

Někdy o něm kolují zvěsti, že je na place dost tvrdý. Byl takový i k vám?
„To bych neřekl. Myslím, že si zachovává zdravý odstup – má třeba šatnu bokem. Ale ne, že by mu lidi smrděli... Je to profesionál. Někdy se vám může stát, že máte autoritativního režiséra a vy jako herec musíte přijímat jeho připomínky. S některým se mluvit dá, s některým míň. Mirek se svými zkušenostmi dokáže svůj názor prosadit tak, aby byl slyšet. Ale nemyslím si, že by se nad někým povyšoval nebo znepříjemňoval práci.“

A vy sám jste tvárný?
„Někdy si dělám legraci citátem, který patřil mému kolegovi Tomáši Sýkorovi z Brna. Mám problém s autoritami – podléhám jim. Když se potkáte s takovým režisérem, jako byl třeba Vladimír Morávek, musíte se naučit s takovým člověkem pracovat. Podávat mu své nápady rozhodněji, protože v momentě, kdy zaváháte, tak to nevezme. Je to složitější. Režiséři mají kolikrát velikou vizi a cítí se kvůli tomu důležití, což jim nechci ubírat, ale někdy to vědomí vlastní důležitosti může být až přemrštěné a nepříjemné.“

Jako herce vás pořád někdo hodnotí. To už jste zvyklí?
„Někdy je to těžké. Herectví má zvláštní hvězdný pel. Lidi si představují, že se topíte v penězích, ale to není vůbec pravda. Těch osm let v Huse na provázku jsem bral dvanáct tisíc čistého, byl jsem tam od rána do večera a pak přišla deziluze. Člověk se ptá, jak budu jednou živit rodinu nebo mít normální život. A do toho vlítne nějaký kritik a napíše třeba – šmírácký Robert Mikluš zabíjí Havlův text dříve, než ho vysloví. To vás úplně sundá. Byly chvíle, kdy jsem si říkal, tak já na to kašlu, asi na to nemám buňky. Až časem se obrníte. Víte, že se nemůžete zavděčit každému a ani by to nebylo dobře, to bych byl jak nějaký mimozemšťan.“

Dlouho jste bydlel mimo Prahu, jak jste si na život v hlavním městě zvykl?
„Přestěhoval jsem se před pěti lety, ale pořád si zvykám. Jsem z Ostravy, kde jsem vystudoval i gymnázium. Potom jsem se přesunul kvůli JAMU do Brna a našel si tam i první stálé angažmá. Osm let jsem byl v souboru Divadla Husa na provázku. Do Prahy jsem se vydal hlavně kvůli přítelkyni, které hodili lano z Divadla v Dlouhé. Brali jsme to i jako příležitost být konečně spolu na jednom místě, protože já jsem byl do té doby v Brně a ona v Ostravě.“

Vaše přítelkyně Veronika je v angažmá v Národním divadle, i když za chvíli půjde na mateřskou. Vás to neláká?
„Zkouším tam momentálně jako host, ale zatím se tam nezabydluju. Ani ta nabídka nepřišla, takže nemám o čem přemýšlet.“

Žárlil jste někdy na to, že ona tu nabídku dostala, a vy ne?
„Zrovna si teď dělala legraci, že jsem jí udělal dítě, abychom nebyli v Národním spolu, když tam teď zkouším. Říkala mi v nadsázce – bál ses, že budu lepší než ty, tak sis nedával pozor. Ale tak to není. Jsme kluk a holka, takže je to jiné. Herečky asi rivalitu mezi sebou cítí víc, my chlapi to tak nemáme. Navíc pro muže je psáno víc hlavních rolí. No, a ještě abych žárlil na ženy! To vůbec nemám v povaze.“

Na jaře se vám narodí nový přírůstek do rodiny. Už se připravujete na otcovskou roli?
„Popravdě nevím, jestli se na to dá připravit. Už se na to moc těším! Jsem ve věku, nemám pocit, že mi něco utíká. Kdyby mi bylo dvacet, tak by mě určitě napadlo – sakra, stihl jsem se vybouřit a mít i nějakou kariéru? Ale už je mi šestatřicet a posledních šest let jsem si říkal, že bych dítě klidně snesl, a teď se to stalo realitou.“

Tipují vás někdy lidi, že jste starší, než vypadáte?
„Jo, s tím se setkávám dost často. Vůbec mi to nevadí. Říkám tomu »stará duša«. Je to možná lidmi, kterými se celý život obklopuji, nebo knížkami, které čtu. Tím, že na lidi takhle působím.“

Nechali jste si říct pohlaví miminka?
„Ne, chceme se nechat překvapit – pohlaví nevíme, ale teď o miminku mluvíme jako o kukuřici. Podle jedné aplikace, kterou jsem si nainstaloval, je teď v její velikosti.“

Půjdete se podívat k porodu?
„Uvidím, jak to vyjde. Mám nějaké závazky, musím někde být a něco točit. S tím malým se teď přes bříško domlouvám – hele, tohle datum, prosím tě, ne!“

A kromě toho, co vás v roce 2019 čeká?
„Zkouším v Národním divadle. Měl bych něco točit s režisérem Robertem Sedláčkem. Pak s Bohdanem Slámou film Krajina ve stínu, na ten se moc těším.“

VIDEO: Ukázka ze seriálu Strážmistr Topinka