7°C
Je pravda, že jste býval velký sukničkář?
„To říká s nadsázkou moje žena. Než jsem ji potkal, hodně jsem střídal holky, protože jsem hledal tu pravou. S každou jsem vydržel třeba 3 dny, bylo to platonické. Jsem sexuálně plachý tvor. Nikdy jsem s žádnou tou holkou nic neměl. Jakmile jsem vycítil, že to není ono, hned jsem utekl.“
Vždycky jste to zjistil tak rychle?
„To poznáte. Jednou jdete do kina a podruhé už se vám nechce. Myslím, že kvůli tomu žádná z těch holek netrpěla, protože jsme spolu byli tak krátce, že si akorát řekla, že jsem debil.“
Takže váš první vážný vztah byl až s manželkou Martinou?
„Ano. S ní jsem na druhé schůzce poznal, že to bude jiné. Ale plachost byla stejná. Poprvé jsme se líbali až po třech měsících a musela začít ona. Ani jsem s jinou ženou nikdy nespal.“
Tak ještě že manželka s intimnostmi začala… (směje se)
„Jinak bychom neměli žádný děti...“
Dnes už máte syna (12) a dceru (1,5). Říkáte, že jste rodinný typ a domácí papuč. Co rád doma děláte, když jste s dětmi?
„Nejradši ležím ve vaně. Malá Ája po mně pořád něco chce. Potřebuje péči, hrát si, skáče po mně… Není tak jednoduchý být doma v klidu. Proto se nejlíp cítím ve vaně, protože tam na mě nemůže. I na záchod chodíme spolu…“
Z toho mi vyplývá, že nejste typ rodiče, který odmítá být před dítětem nahý?
„Nahotu neřeším. My jsme vždycky chodili doma nazí, i žena. Je to přirozené.“
Taky jste nahý běžel přes Staromák, k čemuž vás inspirovala vaše první kniha Prvok, Šampón, Tečka a Karel, ve které hrdinové překonávají své strachy, aby se necítili jako srabi. Jak dlouho jste se odhodlával?
„Jakmile mě to napadlo, věděl jsem, že musím běžet, protože to bylo něco, co jsem fakt nechtěl. Ti kluci v knížce třeba mluví celý den pravdu, ale to by pro mě nebyla taková výzva. S tím nemám problém. Ovšem běžet nahý přes náměstí mi je fakt nepříjemný. Hned jsem věděl, že budu muset překonat stud.“
A pomohlo vám to?
„Moc. Věděl jsem, že když to nedokážu, sám sebe hrozně zklamu. Špatně se to vysvětluje. Někdy ženy říkají, že si chlapi zbytečně něco dokazují. A já jsem si potřeboval dokázat, že umím překonat vlastní plachost.“
Co se vám při tom běhu honilo hlavou?
„Hlavně ať už jsem v autě! Připadalo mi zaparkované hrozně daleko, když jsem běžel.“
Co na to řekla tenkrát žena?
„Martinka je chytrá jako opice. Vždycky citlivě zhodnotí, co se se mnou děje. Jí ten nahý běh přišel úplně debilní, tak mi to řekla. Shrnula racionálně důvody, proč bych běžet neměl, ale tím ta debata skončila. Neposlechl jsem ji.“
Nekonečná debata se u vás prý vede o tom, zda půjdete do restaurace na snídani, či na večeři?
„To je pravda. Martina snídaně miluje, ale mě snídat nebaví, protože snídaňová nabídka v restauracích nebývá moc pestrá. Já mám rád různé omáčky a masa a bramborovou kaši… A to prostě na snídani v restauraci nedostanu…pffff… Co já tam s tím vejcem mám dělat?“
Chodíte často do restaurací?
„Ano. A taky si často jídla z restaurací vozíme domů. Nebo si je objednáme. Syn vyběhne z domu, přinese jídla, dáme je na talíř a jíme. V posledních měsících jsme s Martinou oba tak zapřažení, že vůbec nestíháme vařit.“
To se trochu prodraží…
„To jo. Ale aspoň se energeticky nehroutíme. My se totiž neshodneme na jednom jídle, takže pokaždé vaříme čtyři jídla. Ája má dětskou kašičku a Hynek s Martinou a já každý něco jiného. Takže je dost fuška navařit.“
Přitom máte prý vaření rád. Jen tedy údajně připravujete pouze krůtu na jeden způsob. To vám ještě chutná?
„Jsem strašně konzervativní typ. Pokud nemusím, nic neměním. Našel jsem si ženu, kterou mám rád, a nechci ji měnit. Mám rád bezpečí, klid, neláká mě dobrodružství a nezajímá mě, jak vypadají nahá těla jiných žen. Stejně tak mě nezajímá jiná krůta než ta, co mi chutná. Vyhovuje mi jeden recept, tak podle něj vařím pořád dokola.“
Jezdíte takto i na stejné dovolené?
„Na to jsem rezignoval. Chtěl bych, ale nemám šanci. Martina s Hynkem touží po objevování a změně. Nerad kamkoli jezdím. Vždycky udělám takového mrtvého brouka a Martina ví, že mě musí odvézt a všechno zorganizovat. Letenky, hotely, to všechno zajišťuje moje žena. Nabalí oblečení, já ho jen dám do tašek, odnesu do dopravního prostředku a jinak nedělám nic. Jsem jako pes, když venku prší. Nechce se mi vyjít z domu, tak se zapřu a ona mě musí vytáhnout.“
Jako pes jste prý i mazlivý?
„To ano, to jsem velmi. Ale mazlivý jsem u nás v rodině jediný. I dcera mě odstrkuje. Skáče po mně, tahá mě za chlupy, protože miluje, když křičím bolestí. Ale mazlení ne.“
Na kom si to vynahrazujete?
„Na nikom. Píšu o lásce. Mám rád romantické něžné příběhy. Vlastně hledám ve světě něhu a lásku. Snažím se psát příběhy, kterým lze věřit. Zní to banálně, ale pravdou je, že i ti nejkomplikovanější lidé po lásce touží.“
Vy už jste lásku ale našel…
„Lásku ano, ale něhy bych klidně snesl víc, než dostávám.“
Že by taková krize středního věku?
„Tou jsem si už prošel, když jsem psal první knížku. Toužil jsem dělat jen to, co mě baví, ale to jsem nemohl, protože jsem na to neměl peníze. Tenkrát jsem pracoval na seriálu Ulice a pořád jsem dělal něco pro jiné, abych uživil ženu na mateřské. A pak jsem napsal knížku a měla úspěch a ty další taky. A teď už mnoho let dělám jen to, co mě těší. Takže krize se vyřešila sama.“
Knihy jste napsal už čtyři. Dalo by se říct, která z nich je vám nejbližší?
„To se nedá říct, protože každá z nich je nějakým podstatným emocionálním výsekem mě samotného. Já se zamilovávám do postav a příběhů, které píšu. A velmi intenzivně prožívám milostná vzplanutí k práci. Taková jsem zažil čtyři a žádné nebylo menší než ostatní.“
Jak jste sám říkal, jste organizovaný člověk. To se projevuje i na knihách, vydáváte je vždy po dvou letech. Plánujete už nějakou na rok 2020?
„Teď ne, protože se mě ptáte těsně poté, co jsem tu poslední dopsal. Mám za sebou jakési vyvrcholení lásky a neumím hned myslet na jinou.“
Nad svým nejnovějším dílem Nejlepší víkend jste strávil 2320 hodin. Jakou máte odezvu?
„Mám velkou radost, protože čtenáři mi píší, že se jim knížka líbí. Těší mě to o to víc, že jsem příběh tak napěchoval láskou, že by mě moc mrzelo, kdyby ji ostatní v knížce necítili. Takže velké hurá!“
Co vás přimělo ji napsat?
„Fascinovalo mě, kolik volného času máme, a přitom se nám málokdy podaří prožít ho tak, abychom byli šťastní. Žijeme v blahobytné společnosti. Pokud je člověk zdravý, v zásadě mu nic nehrozí. Jsme všichni relativně svobodní. A přestože o svém volném čase sami rozhodujeme, často neumíme být spokojení.“
Napadlo vás někdy napsat detektivku, když je teď tak populární?
„Neumím si představit, že bych psal třeba příběh, ve kterém se střílí. Například krimi. Nevzrušuje mě to. Mě zajímá, co se děje doma v kuchyni a obýváku. Protože tam se rozhoduje o tom, jestli je lidský život šťastný, nebo ne. S kým tam trávíte čas, jestli se hádáte, o čem si povídáte… Takže já píšu kuchyňská a obýváková dramata.“
A jaký je váš život?
„Já se do kuchyně a obýváku za svou ženou vždycky těším.“
Nemohu se nezeptat na váš pověstný smích à lá hýkání. Údajně ho po vás zdědil syn?
„Ano, pokud se směje hodně, tak jo. A dcera ho zdědila ještě víc než on.“
Jak se s tím sžívají?
„Hynkovi je to jedno, stejně jako mně je to jedno. Svůj smích neřešíme. Směju se rád.“
Vaše žena prozradila, že když někdo vypráví vtip, tak se všichni zasmějí, a teprve po chvíli spustíte vy. Je to pravda?
„Někdy okolo mých dvanácti let jsem začal špatně slyšet, tak mě rodiče vzali na ušní, kde zjistili, že jsem v pořádku. Ale ty problémy jsem měl pořád. Poslali mě nakonec do Brna na speciální vyšetření mozku, a tam se zjistilo, že mám dlouhý vedení. Oznámila mi to paní primářka. Můj mozek déle zpracovává příchozí informace, ať už zvukové, nebo zrakové. Proto špatně slyším a pomalu čtu. Takže když lidi mluví moc rychle, dochází mi vtipy později.“
Takže se smějete, jako když hýká osel, a ještě máte dlouhé vedení? (směje se)
„No jo. V Brně mi na to dokonce vystavili papír.“
I když hýkání se mi nelíbí ;-)
