Mají Češi co oslavovat?
„Něco ano, něco méně, samozřejmě znám historii, je potřeba ji znát, protože ta nás poučila v lecčems. Ale nebylo to jednoduché, když si uvědomím ten pocit uvolnění, svobody a samostatnosti, tak nebylo to pořád tak. Samozřejmě musíme věřit, že dalších 100 let, a přál bych si i víc, aby to takto zůstalo, jak to teď je, protože si myslím, že se nám nikdy nedařilo tak dobře jako teď.“
Které období považujete ve svém životě za nejvýznamnější?
„Pro mě – když jsem byl pětiletý kluk. To byl konec války a byl jsem s maminkou v krytu v Plzni, padala na náš činžák spojenecká bomba, byli jsme v sutinách tři dny a tři noci, než nás odtamtud dostali. No a hned nato po téhle smutné zkušenosti se dozvídám za pár měsíců, že je konec války. To byly dva pocity, které dodnes ve mně jsou, a musím na to kdykoliv myslet, když čtu zprávy.“
Jak vzpomínáte na dobu, kdy skončil komunistický režim a začala svoboda?
„Jako na dobu, kdy do mě kopali ti, kteří byli nespokojeni sami se sebou a chtěli se zviditelnit. Tak se pustili do Karla Gotta, Heleny Vondráčkové… Já jsem vždycky říkal: ‚Heleno, my jsme měli zpívat falešně a dělat chyby z protestu. A možná bychom byli chvílemi uznávanými.‘ To bylo moje štěstí, že si posluchači, lidi, diváci uměli udělat svůj názor a nenechali se zmanipulovat, že teď na ně budeme plivat a kritizovat je.“
Která historická osobnost z posledních 100 let Československa je vám nejbližší a proč?
„Já, kdybych měl jmenovat jednoho, tak Antonína Švehlu, který byl z té pětky, o kterých se říkalo muži 28. října. On byl jeden z těch tvůrců první československé ústavy, on byl ten člověk, který to vytvářel.“
