Často mi připadá, že vy u těch pokusů v Zázracích přírody dost trpíte!
Jsem spíš kavárenský typ, nemám rád adrenalinové sporty. Nešel bych pomalu ani na kolotoč, protože i z toho je mi špatně. Na konci každého dílu máme nějakou soutěž a výzvu, ke které bych se ani nepřiblížil. Spoustu jich i odmítnu a jsem rád, že je se mnou druhý moderátor Vladimír Kořen, který chce všechno zkusit.
U jakého pokusu jste se bál nejvíc?
Třeba při slaňování Žižkovské věže. Když mě vyvezli nahoru, řekl jsem na shledanou a šel dolů pěšky. Vladimír to slezl, ale nakonec přiznal, že to předtím trénoval. Nebo tandemový seskok. Byl jsem už v letadle, ale rozmyslel jsem si to.
Nepřinutí vás občas kamera dělat i kousky, o kterých jste byl přesvědčený, že je nezvládnete?
Většinu těch pokusů udělám jen proto, že tam je kamera, jinak bych do toho vůbec nešel! A vůbec je hodně věcí, které jsem sice udělal, ale znovu bych už do toho nikdy nešel. Na lítání jsou ptáci a na potápění vodní živočichové… Minule jsme s Kořenem vařili v šesti metrech pod vodou štědrovečerní večeři. Nesmysl, blbě se tam dýchalo. Já se na takové věci rád podívám v obýváku, vodní a podmořský svět mě baví, ale být tam nemusím.
Svěřujete se doma, co vás na natáčení čeká? Nemá o vás manželka strach?
Ne. Jen někdy, když už je to natočené, tak vyprávím, co jsme vyváděli. Na druhou stranu, já nemám ve smlouvě napsané, že všechno musím zkusit nebo kolik úkolů mám splnit, to záleží čistě na mně. Je to prostě taková osobní výzva.
Ani zpětně si žena neklepe na čelo?
To si ťukám hlavně já! Ale mám dobrou pojistku, takže ona je v klidu a těší se. (směje se)
A vidí vás vůbec? Vždyť vy kvůli práci asi neustále cestujete mezi Prahou a Bratislavou…
Byl jsem nedávno s divadlem měsíc v Austrálii a hned po příletu jsem už měl představení, každý den v jiném městě. Někdy je to těžké. Mám zhruba dvacet představení v měsíci, takže čas trávím víc v autě na cestách než doma, to je fakt.
Navíc jste si nedávno divadlo udělal i doma!
Jsou to takové divadelní večírky v mém staromládeneckém bytě. Kdo přispěje na naše občanské sdružení, toho pozvu na představení. Dostane pohár vína a čtyři hodiny umění. Do bytu se vejde maximálně třicet lidí, ale jezdí tam za mnou i spousta lidí z Čech.
A ti, kteří nemohou, na vás teď mohli zajít do kina na film Muzzikanti…
S režisérem Dušanem Rapošem jsem už točil film Fontána pro Zuzanu a nebo Suzanne. Chtěl mít ve filmu Čechy, Slováky i Poláky, tak si na mě vzpomněl a dal mi roli hudebního producenta.
Užil jste si to?
Užil, protože muziku mám rád, ale problém mi dělala jedna scéna, v níž rozbíjím kytaru. To mi bylo hrozně líto. Doma jich mám několik, někdy si na ně zahraju, jenže teď jsem měl jednu popadnout a vzteky ji rozmlátit. Byl jsem šikovný, takže to naštěstí odnesla jen jedna. Jediné, co mě mrzelo, bylo, že jsem se těšil na Jaromíra Nohavicu, který tam hraje, ale vůbec jsme se nepotkali. Ani v civilu, ani na natáčení.
Natáčení se obvykle hrozně vleče. Jak zabíjíte čas o pauzách?
Když se čeká na záběr, tak si normálně povídáme. U téhle práce je ale zvláštní, že si každý myslí, že jsme všichni velcí kamarádi napořád. Jenže natáčení skončí a my se zase klidně roky nevidíme. Jsem třeba často v Praze, ale nikdy mě nenapadlo, že bych třeba Martinu Dejdarovi, který tam taky hraje, zavolal, ať jde na kafe.
Nelákal by vás ten muzikantský svět víc než herectví?
Mám hraní rád, ale musím říct, že kolikrát těm muzikantům závidím. Jednou jsem měl to štěstí zahrát si v muzikálu Na skle maľované. Hrálo se to na místě, kde se dělají folklorní slavnosti, a najednou tam stálo čtrnáct tisíc diváků. Teď si představte, že v divadle hraju třeba pro třicet lidí, šest set maximálně. A tady jsme zpívali písničky a tisíce lidí si notovaly s námi. To byl pro mě neskutečný zážitek. Muzika dělá strašně moc. Lidi z hlediště zvedne a vy z nich cítíte tu sílu. V činohře to nikdy nezažijete, ale zase má intimitu. Když máte diváka dva metry před sebou a on slyší, jak vám tluče srdce.
Nestydí se člověk, když má před sebou tak obrovské publikum?
Ne, ale někdy mám pocit studu, když třeba hraju nějakou blbost. Nebo dělám něco, čemu nerozumím nebo to neumím. I na premiéře mám pocit trémy, ale to už není taková ta, kdy se vám klepou kolena. Je to jen takové lehké chvění. Já lidi miluju, mám kontakt s nimi rád. Mě třeba představení začíná bavit až s diváky, takže zkoušení můj žádný velký koníček není.
Diváci zase milují trapasy. Zažil jste nějaký na jevišti?
Stalo se mi, že mi nedorazil kolega Ibrahim Maiga na představení. Hrál postavu černocha, který přijde na jeviště a zabije mě. Nepřišel a neměl mě kdo zabít. Vyřešil jsem to tak, že jsem odešel z jeviště a dělal to jako takovou rozhlasovou hru. Křičel jsem, zavzdychal a vrátil se umřít na jeviště, protože se nad mou mrtvolou ještě asi dvacet minut hrálo.
Když musíte hrát toho mrtvého a ležet dvacet minut na jevišti, o čem přemýšlíte? Nezdřímnete si třeba trošku?
To jsou ty nejhorší chvíle, protože vás začne okamžitě něco svědit. Nesmíte na to myslet, chce to přemýšlet o něčem jiném. Protože divák se na vás soustředí a pozoruje, zda dýcháte nebo se nehýbete... Jednou jsem na to ale doplatil. Hrál jsem anděla a myslel jsem na něco jiného a úplně jsem zapomněl o přestávce odejít. Najednou se rozsvítilo světlo, tehdy v tom divadle žádná opona nebyla, a já si ze smíchu diváků uvědomil, že už mám být dávno v šatně.
Bojoval jste někdy během své kariéry o nějakou roli?
Naštěstí jsem nemusel, měl jsem vždycky štěstí, že nějaká práce byla. Nikdy jsem s nikým nekamarádil nebo nepil z nějakých prospěšných důvodů. Buď mě chtějí, nebo nechtějí, a když někdo začne váhat, ať si raději najde někoho jiného. Život beru tak, že to, co má přijít, tak přijde. My herci jsme takové tanečnice, které čekají na vyzvání k tanci.
Vy takhle tančíte i v Ordinaci v růžové zahradě. Máte na svého doktora Vargu nějaké ohlasy od lékařů?
Já už tam moc nehraju, jen se tam občas mihnu. Od doktorů žádné ohlasy nemám, vyhýbám se jim, bojím se jich. Vím ale, že tenhle seriál je u vás fenomén. Hrál jsem i ve slovenské Ordinaci, tam jsem byl gynekolog, tady jsem chirurg. Je to úplně jiný obor, ten gynekolog byl lepší a zábavnější. Gynekolog hledá problém tam, kde my ostatní rozkoš. (směje se) V české Ordinaci jsem šel natáčet operaci, dali přede mě rozřezané maso jako na člověka, to musím říct, že bylo hrozně nepříjemné. Napoprvé mi bylo šoufl, ale pak jsem si zvykl.
Působíte hrozně pozitivně – předpokládám, že se vám role záporáků vyhýbají.
To se mýlíte, jak stárnu, dávají mi jen záporáky. Před měsícem měl na Slovensku premiéru film Únos, v němž hraju předsedu vlády. Je to o tom, jak byla v devadesátých letech propojená státní moc s tajnou policií a mafií. A jak unesou prezidentovi syna, aby hlavu státu zkompromitovali.
Vy stíháte sledovat i politiku?
Nemám politiky rád, ale zahraju si ho s chutí. Ten můj filmový nemá ani jméno, je to podobnost čistě náhodná. Možná tenhle film přiměje politiky, aby se to všechno došetřilo a rozkrylo se, co všechno se dělalo za svinstvo.
Vypadáte rozhořčeně.
Nemám rád hospodské řeči. Buď se za něco postavíte a řeknete to na plnou pusu všem, nebo nic. Takové to česko-slovenské povídání a stěžování si, že je všechno na nic, ale nemůžeme s tím nic dělat, to je k ničemu. Tak buď si o tom nepovídejme a každý si dělejme tu svoji práci, nebo to řekněme nahlas.
I herci si často na svoji profesi stěžují. Co je na ní naopak to vůbec nejlepší? Co nejlepšího potkalo přímo vás?
Mě tohle povolání zaválo tam, kam bych nečekal. Třeba jsem jezdil ve formuli 1, byl na Pevnosti Boyard, v soutěži Wipeout v Buenos Aires, létal s mistrem světa v akrobatickém letadle… Možná ale na druhou stranu díky tomuto povolání máte málo opravdových přátel. Nikde nezůstanu dlouho, takže na budování takových těch silných vztahů není čas. Nemám třeba nikoho, komu bych zavolal: Hele, pojď si zahrát tenis. Já lidi potkám, odejdu, potkám, odejdu…
Ale máte rodinu a zázemí, kam se můžete vracet.
To ano, ale to povolání vás neustále posílá pryč, a pokud vám to jde a máte úspěch (klepe na dřevo), tak o to víc. Stále se ptám, když někdo řekne, že má moc práce, jestli si stěžuje, nebo se chlubí. Je to dobře mít práci, na druhé straně něco ztrácíte. Je toho strašně moc, o co přicházím, nevidím, jak rostou děti. Každý den hraju, moderuji, potkávám se s novými lidmi, ale to všechno je v podstatě povrchní. Kdybychom se potkali pozítří, budu si vás jen matně vybavovat. Jenže když se pak na tři dny zastavím, mám volno, tak nevím, co dělat.
Proč nějakou práci neodmítnete a nejste třeba s těmi dětmi?
Když já mám tu práci rád! A neřekl jsem vám, co všechno jsem už odmítl… Práce se hrozně nabaluje, jsem na volné noze, nejsem nikde zaměstnaný. Mám spoustu představení, taky dvě produkuji, a tak se vám nejednou kalendář začne plnit až na rok dopředu. A najednou zjistíte, že se vám tam už nic nevejde. Navíc nikdo nám za zkoušky neplatí, takže logicky potřebujete, aby se představení hrálo. Musíte ho odehrát třeba třicetkrát, aby se vám vrátilo to zkušební období. Když bych nehrál, tak bych bral práci i jiným. I proto jsem nebyl nikdy nemocný, za celý svůj život jsem byl jen tři dny mimo se zlomenou rukou. Vždycky jsem hrál, i když mi bylo blbě, a to jen proto, že čtyři sta lidí si koupí lístky a dalších třeba deset lidí díky vám nepřijde o práci. Nechcete jim komplikovat život, tak tam jdete.
Měnil byste někdy?
Víte co? Možná mě někdy napadne, že kdybych se věnoval nějakému podnikání, které by teď šlo už beze mě, mohl bych být na pustém ostrově nebo na jachtě a bez starostí. Nebo bych měnil, kdybych uměl psát nebo skládat muziku, ale tam zase není ten kontakt s lidmi. Tak já vám nevím…
Režisér filmu Muzzikanti o inspiraci Janečkem ve filmu:
