14°C
Jak jste se dostala k roli v pohádce?
„Jsem profesí psycholog, od roku 1973 jsem pracovala 17 let ve Filmovém studiu Barrandov v úseku tvorby jako lektor-dramaturg a v jiných funkcích. A tam jsme se kdysi se Zdeňkem sice necíleně, ale zákonitě potkali.“
Věděli jste, že jste příbuzní?
„Nevěděli jsme o sobě! Neznali jsme přesně rodinnou historii. Můj otec byl totiž ze sedmi sourozenců a až jednou, při jistém jednání na Barrandově, jsme zjistili, že Zdeňkův nevlastní dědeček a můj otec byli bratři. Ale určitě to nebyla role z protekce!“
Jako Sluneční paní jste byla celá zlatá. Kolik času jste trávila v maskérně?
„Líčení trvalo minimálně hodinu a půl. Ale to nebylo nic ve srovnání s Helenou Růžičkovou a Yvetou Blanarovičovou v rolích čarodějnic! Ty si vytrpěly své i při odličování. U mě to byl jen lehounký odvar z toho jejich trápení. Co by ale člověk neudělal pro umění...“
Bylo pro vás natáčení náročné?
„Natáčení konkrétně se mnou mělo svá specifika – tehdy tu byla počítačová animace téměř nedostupná, a tak všechny filmové efekty byly výsledkem šikovnosti a nápaditosti kameramana a trikového ateliéru. Proto se řada ve filmu poetických scén točila v naprosto neútulném prázdném ateliéru. Stála jsem třeba na praktikáblu nebo seděla na jakési páce s mikrosedátkem a dul do mě vítr z větráku. Někdy nedopatřením i s vodou a pískem! Takže ex post jsem se sice na plátně či obrazovce vznášela v prostoru či na nebesích, ale realita byla někdy až tíživě, bolestně odlišná.“
Nejvíc scén jste měla s Janem Potměšilem. Jak na něj vzpomínáte?
„Že byl nejen velmi přitažlivý a fyzicky disponovaný, ale hlavně byl příjemný, vstřícný a kultivovaný. To mu naštěstí zůstalo. Ačkoliv už byl známý, neměl v sobě žádnou sebestřednost. Moc na něj vzpomínám hlavně v kontextu s těmi následnými tragickými okolnostmi, které mu osud připravil. Právě proto, jak se se vším vyrovnal, mám z něj obrovskou radost. Kdybych byla tehdy skutečnou Sluneční paní, tak by ten kouzelný prstýnek nebyl pro boj s čarodějnicemi, ale pro něho. Aby chodil, běhal a byl šťastný.“
Vybavíte si váš tehdejší honorář?
„Ten byl asi směšný, a tudíž nezapamatovatelný. Tehdy existoval takzvaný herecký seznam a v něm byli kromě hereckého souboru filmového studia de facto všichni herci v republice a u nich napsané fixní honoráře za filmovací den. Takže národní a zasloužilí umělci měli třeba 800 až 1200 Kčs za den, a to bez ohledu na to, jestli byli na place pět minut, nebo deset hodin. Ale já byla neherečka, takže jsem měla hodně málo. Kolik, to si už ale nevzpomenu. Ale kvůli penězům jsem to rozhodně netočila.“
Nic velkého jste si tudíž za odměnu nekoupila...
„Leda dárek tehdy ještě malé dceři, knihu manželovi, sobě...“
Zdeněk Troška se svěřil, že si lidé mysleli, že vaše husté vlasy jsou paruka. Je to pravda?
„S věkem už je jich méně. Ale stalo se mi kdysi v Bílé labuti, že se kolem mě seběhl houf křičících Romů, aby mé vlasy obdivovali a varovali mě před tím, že by mi je někdo mohl ukrást.“
A pokusil se o to někdy někdo?
„Ano. Pár dnů poté jsem jela tramvají, stála jsem u východu a najednou se mi nějaká dobře oblečená paní pověsila za vlasy, které jsem měla v ohonu. Měla představu, že je to příčesek, ona že s ním v ruce na poslední chvíli vystoupí, zatímco já zůstanu v tramvaji. Lidé ale přiměli řidiče, aby zastavil, chytili ji a málem lynčovali.“
Poznávali nebo poznávají vás lidé na ulici?
„Poznávali, hlavně v mé dětské psychologické praxi. Tam toho faktu totiž často využívali rodiče, aby své děti uklidňovali: Teď půjdeš k té pohádkové Sluneční paní! A já pak viděla, jak ke mně přicházejí do ordinace děti beze strachu, s rozzářenýma očkama, s představou, či dokonce vírou, že jsem opravdu tou kouzelnou paní, která pomůže. Přiznám se, že někdy jsem měla díky tomu i větší psychologickou úspěšnost.“
V dnešní době se stále věnujete jen psychologii?
„Jsem již v důchodu, nemám soukromou praxi, ale zabývám se mimo jiné v rámci Českomoravské psychologické společnosti geropsychologií, tedy psychologií stárnutí, a také neuropsychologií. Poskytuji supervize, přednáším.“
Jste se Zdeňkem Troškou stále v kontaktu?
„Mezi námi jde o takové souznění, při kterém nehraje roli fyzická blízkost nebo frekvence kontaktů. I tak se ale téměř denně potěšíme mailem, telefonem či esemeskou, takže v kontaktu samozřejmě jsme. Mám ho totiž moc ráda.“
