Podle vaší postavy soudím, že jste odmala tělem i duší sportovec.
Vyrůstal jsem na vesnici, takže pro mě byl sport naprosto normální. V zimě brusle, běžky a lyže, v létě, kolo, tenis a volejbal. Pak mě dal táta s bráchou do sokola a začala gymnastika a běhání a taky jsem zkoušel rok závodit na surfu.
Tolik jsem toho ani nečekala, zní to jako ideální průprava na Boyard. Co vás vůbec přesvědčilo se do té slavné pevnosti vydat?
Ivan Vodochodský. Zavolal mi, zda bych se tam nechtěl podívat, a já bez rozmýšlení řekl ano. Jako dítě jsem to miloval, koukali jsme na tu krásnou babu s tygry, i na to, jak to soutěžícím nešlo. To bylo dobrý. Ivan byl hrozně tajemný, a já si díky tomu nejdřív myslel, že to mám moderovat. Až po chvíli mi řekl, že budu v nějakém týmu. To jsem vůbec nechápal.
Ale nakonec jste do toho skočil!
Byl to opravdu velký skok. Natáčelo se to v půlce července. V sobotu jsem zahájil hudební festival Český Krumlov, druhý den jsem měl představení v Hradci Králové, v pondělí v Budějovicích. Domů jsem přijel v jednu ráno, usnul ve tři a budíka měl na pátou. V sedm jsem byl na letišti, odletěl do Paříže, odtud do Lyonu, cestou se mi ztratily kufry. Přespali jsme v hotelu a druhý den nám řekli, s kým budeme v družstvu, oblékli nás do tepláků, dorazily kufry, a ve středu ráno už nás vezl člun na pevnost. Odsoutěžili jsme, pak nás hned vezli zpět. Ve čtvrtek ráno jsme jeli na letiště, v Praze jsme přistáli ve čtvrt na dvě, u terminálu mě vyzvedlo auto a odvezlo mě do Velkých Losin za Šumperk, kde jsem měl večer představení. Bylo neuvěřitelné, že se celá ta soutěž vešla do dvou a půl dne. Navíc, kdyby se cokoliv stalo…
Koukám, že jste si užil adrenalinu i mimo soutěž.
To ano, ale v soutěži byl mnohem větší.
Podíval jste se pro jistotu na pár starých dílů, než jste tam odjel?
Ne, nemělo by to cenu, oni ty disciplíny hodně obnovují.
Jak to vypadalo, když jste tam odjeli?
Ráno tam lodí přijede sto Francouzů, kteří tvoří zázemí. Mají to neuvěřitelně vymakaný, všichni se navzájem znají. My jen dostali instrukce ohledně disciplín, jaké budou a co máme dělat, ale neřekli nám, kdo to bude dělat. Celé to probíhalo v angličtině, tlumočila nám to přítelkyně Libora Boučka. Naučili nás také, jak zacházet se zvířaty, abychom jim neublížili.
Také jste měl hrůzu z té havěti?
Ne, hlavně v tom ajfru na to nemyslíte. Tam opravdu platí, že všichni překonají sami sebe.
Na začátku vyplňujte dotazník, co zvládnete, jak dlouho vydržíte pod vodou, zda se bojíte výšek, hadů… Co jste tam vyplnil vy?
Čeho se bojím? Asi komunistů (směje se). Nevím, co jsem tam napsal. Když mě jistí, nebo to je kontrolované, tak mě to hrozně přitahuje. Ale samozřejmě mám záklopku a vím, kdy přestat. Nikdy dopředu nemůžete říct, co dáte, nebo nedáte. Třeba jednou mě syn vzal na ferraty. Je to cesta, snad třicet metrů dlouhá, v náročném horském terénu, vybavená jistícími lany. Na jedno se přicvaknete a jdete. V jednu chvíli se to začalo kývat, podíval jsem se dolů, pode mnou dvě stě metrů a kameny. Tělíčko se začalo třást a v hlavě mi znělo: Ty debile, co tady děláš? Rozklepal jsem se a začal jsem křičet na syna, co se děje. Řekl mi, že to je jen hlava, ať jdu dál. Tak jsem šel.
Nějakou šplhací disciplínu jste nakonec v Boyardu i dostal, ne?
Myslel jsem si, že mi natáhnou lana přes pevnost, pode mnou budou tygři a já si polezu. Těšil jsem se, a… nic. Poslali mě do okna, vylezl jsem z něj a na stěně pevnosti byla mokrá dřívka jako stupačky a pár spár, kterých jsem se měl držet a přelézt z okna do okna pro klíč. Ze začátku jsem nechápal, co mám dělat, nic jsem neviděl, připnuli mi malinkaté lanko, které mě mělo jistit. Řekl jsem si, že tady přece nezůstanu, dolezl jsem pro klíč, ale v tu chvíli na mě začali křičet, že musím stejnou cestou zpátky. Bylo to hrozný.
Zřejmě vás vybrali, protože jste byl ze všech nejvyšší – dvakrát jste sáhnul a bylo.
To nevím. Myslím, že ta výška zrovna tady nebyla úplně výhoda.
Co vás po příjezdu na Boyard zaskočilo?
Že je ta pevnost hrozně malinká. A jak je to vymakané, hrozně dobře udělané. Jak jsem říkal, v zázemí bylo sto lidí, rozprchli se, a už jste je neviděli. Je tam neuvěřitelně čisto, pořád uklízejí. Je tam nádherná kuchyně, celá v nerezu, takže tam skvěle vaří. Nic tam ale není, všechno se musí dovážet. Všechno dokonale funguje. Třeba říkají, že se tam nikdy nikomu nic nestalo. Přesto je tam lékař, a kdyby se přeci jen něco vážného dělo, tak tam prý do sedmi minut přistane vrtulník.
Měl jste čas pevnost prozkoumat?
Nikam vás moc nepustí. A hlavně na to nebyl čas. Během dvou hodin natočí sedmdesátiminutový díl. Téměř v reálném čase jedete jednu disciplínu za druhou. Pauza se udělá třeba jen na tři, čtyři minuty, abyste se převlékla, a jede se dál.
Jak jste si padli do oka v týmu? Předpokládám, že jste se moc neznali…
Ne. Dušan Chrástek, Eva Decastelo, Lukáš Langmajer, Karel Hynek… Ze začátku jsme se neznali, ale jakmile se blížil konec soutěže, byli jsme opravdu jedna velká parta. Ta chuť to dotáhnout až k tomu pokladu byla neuvěřitelná a obrovská.
Měl jste nervy, jestli se ty zlaťáky začnou sypat?
Samozřejmě. Viděl jsem díly, kdy tam lidi stojí na tom hesle, mají za sebou držkopády, jsou potlučení, čekají, a nic! To je strašný. Samozřejmě je to hra a může se to stát. A jsou horší věci, pro mě to třeba bylo hledání indicie u pavouků.
A podařilo se vám získat ty peníze?
Budu vás napínat a diváky taky. Zítra se podívejte a uvidíte.
Neříkal jste, že vám ta havěť nevadí?
Havěť mi nevadila, to platí. Učili nás, jak vzít pavoučka za nožičky, i to, jak chytit škorpiona. Nejhorší ale bylo, že jsem na to neviděl. Špatně vidím a obzvlášť, když je šero. Zavřeli mě do takového akvária, které bylo udělané jako domeček pro panenky a hledal jsem malý papírek. Když už jsem ho měl, tak jsem to heslo nemohl přečíst. Byla tam jednička, nebo čtyřka, dvojka… Zkuste jedna, dva, volal jsem. Nejhorší bylo paradoxně to přečíst než brát pavouky do rukou. Navíc nám řekli, že nejsou nebezpeční. Hadi nejsou jedovatí, škorpioni, když jim nic neuděláte, vám neublíží a tarantule měly vyndané ty zoubky. Takže v podstatě žádné nebezpečí.
Co vám řekli, když vypnuli kamery?
Vlastně jen to, abychom zbytečně nic neříkali ostatním účastníkům, ať mají taky nějaké překvapení. A měli pravdu, je to opravdu lepší, když je člověk překvapený a neví, do čeho jde.
Když mluvíte o překvapení, tak moderátor Libor Bouček z vás byl také hodně překvapený. Prý nechápal, jak člověk ve vašem postavení a věku takhle všechno skvěle zvládl.
To je hezký. Myslím si, že i on to dělal moc šikovně. A je fakt, že jsem po dlouhé době zažil opravdu partu super milých lidí i z televize Prima. Byla to obrovská euforie, a když to celé skončilo, šli jsme jako tým na oběd a na štamprli. Dokonce jsem spolu i odlétali. Hrozně jsem si to užil a skamarádil se s lidmi, které jsem do té doby neznal.
Kdo vás tam nejvíc překvapil?
Lukáš Langmajer. Musel jim do dotazníku napsat, že se bojí výšek, protože hned dostal ten přejezd na lanech nad pevností. Říkal, že se v životě tak nebál. Před tou disciplínou jsem tam stál, a jen slyšel v dálce takové houkání. Ptal jsem se, co se děje, a řekli mi, že vážou Lukyho… Ještě když stál za zábradlím, tak už byl vyděšený. Šíleně se bál, ale překonal se a vlezl na to. Řekl jsem, že se nesmí dívat dolů a musí dýchat. (nadšeně)
Vy o tom vyprávíte, jak kdyby to bylo nejlepší dobrodružství, co jste v životě zažil!
Bylo to úžasný, ale rozhodně to nebylo jednoduché. Chudák Eva Decastelo, tu jsem taky obdivoval. Měl jsem o ní úplně jiné představy, ale žádná dámička to není. Dostala disciplínu, kdy měla napumpovat benzin do děravého kanystru. Musela si sednout na křeslo, bouchla do vypínače, a jako katapult jí to vystřelilo po zádech do jiné místnosti. Takže všechno na sebe zvrhla, zbytek nalila do nádoby a znovu. Omlátilo ji to šíleným způsobem. Pak vydržela i všechny ty brouky a hady. Normálně jsem smekal klobouk, fakt byla dobrá.
Krásně se to poslouchá. Řeknete mi ještě jeden zážitek?
Když to všechno skončilo, tak jsem šel do hotelu, že si dám ústřice za dvaadvacet eur. Nechtěli mi je dát, že prý se jídlo podává až v sedm. Nepochopil jsem to, a tak jsem šel do města na trh. Trhovec mi ústřice sám ochotně vydloubal, pokapal citronem, nalil mi vínko. Ale najednou po mě chtěl pětasedmdesát eur. Omluvil jsem se, že tolik nemám. Záhy jsem se uklidnil, protože to bylo sedm padesát. To byla krásná tečka. Dal jsem si ústřice a koukal na moře, i díky tomu jsem si odvezl krásný zážitek.
Jak se s vaším odjezdem na Boyard srovnávala produkce Ordinace v růžové zahradě? Přeci jen, kdyby se vám něco stalo, mohl jste ohrozit celé natáčení…
Nikde jsem neřekl, že jedu. Nic zásadního jsem neměl roztočené. Blbé bylo jen to představení v Šumperku, kde bylo plné nádvoří, tak osm set lidí. Ale to si člověk nemůže připustit, to by nemohl dělat nic. V zimě taky jedu na snowboard. A kde se jezdí nejlíp? V lavinovém poli!
A když se provalilo, že jste tam byl? Neříkali vám na Nově, že jste se asi zbláznil?
To říkali. Pamatuju si ale, když jsem točil s režisérem Antonínem Moskalykem Jestřábí věž. Točili jsme na Brnčálce, nahoře na Zeleném plese. Jednou byla taková mlha, že se natáčet nedalo, a tak jsem se záchranáři z horské služby lezl po Tatrách. Jistili mě, tak jsem si to pěkně dal až na vrchol. Když jsem se vrátil, tak režisér Moskalyk nechal všechny nastoupit, bylo to asi třicet lidí, a přede všemi mi hrozně vynadal. Kdyby se mi něco stalo, tak všichni kvůli mé frajeřině stojí. Dostal jsem strašně za uši, ale když Moskalyk odcházel, prohodil ke mně: Ale vylezl jsi to dobře!
Má pro tohle všechno pochopení vaše žena Dana?
Ta to neřeší. Ví, že mám dobrou pojistku, ale musí se najít tělo. Tak musí případně s výplatou počkat do jara, až opadne sníh. (směje se) Teď vážně: V únoru jsem byl v Rakousku v Kitzbühelu a nedaleko v Innsbrucku padla lavina. Byl tam kamarád, který dostal od manželky jako dárek kurz volného lyžování. To bylo v té době, kdy tam bylo sedmnáct Čechů a pět jich tam zůstalo. Málem jsem tam jel s ním. Takže jsem si pro jistotu napsal Ježíškovi, že bych chtěl dostat takový ten lavinový batoh, který vystřelí nafukovací vaky, kdyby něco. Může vám to zachránit život.
S vámi to nebude jednoduché. Do čeho byste se chtěl ještě vrhnout?
Chtěl bych si skočit padákem, ale sám, ne s instruktorem. Pak koukám na ty kluky, jak lítají nad loukama v těch kombinézách, ale tam je hodně smrťáků. A bojím se, že když tohle jednou zkusíte, tak pak chcete víc a víc. Je to opravdu jako droga.
Ve vašich letech už byste měl mít trochu rozum.
To nevím. Spíš si říkám, že dokud to jde, tak toho musím využít.
Očima autorky:
O Honzovitoho můžu napsat hodně a byla by to jen samá slova chvály. Gentleman, milý, příjemný, vtipný, s ničím nemá problém, hezky se s ním povídá, donese vám pití, je pozorný… Ale myslím, že když napíšu jednu větu, vydá to za tohle všechno. JE TO PROSTĚ PRINC!
. 
