7°C
Existuje nějaká šance dát vám darem něco, co ještě nemáte?
„Mně udělá radost cokoli a opravdu to není klišé. Potěší mě vše, nejen nákladné dary, i když je samozřejmě neodmítám. (smích) Nemám ale v sobě skutečně nic nesplněného.“
Na kolik se vnitřně cítíte?
„O tom jsem moc nepřemýšlela, ale když se podívám do zrcadla, je to prostě tak, jak to je. Věšet se kvůli tomu nebudu. Každý z nás má své oblíbené období života a tak se v duši cítí. U mě to bylo někdy ve 45 nebo 50 letech. Tehdy se mi zdálo, že jsem velmi spokojená. To už jsem byla se Štefanem a dostavil se krásný pocit naplnění. Měla jsem v harmonii cit, tedy soukromí i svou práci. Cítila jsem nádhernou vnitřní pohodu.“
Mluvíte o Štefanovi v superlativech. Dokázala byste žít sama?
„Jsem ráda sama se sebou, nevadím si. Ale o rozchodu či smrti, kterou otázka evokuje, nechci vůbec uvažovat.“
Čím je pro vás partner důležitý?
„Vším. Je to druhá polovina mého já, mého života. Není vůbec jednoduché ji potkat a děkuji Bohu, že jsem právě já měla to veliké štěstí.“
Muže jste balila sama, nebo to necháváte na nich?
„Co vám budu povídat! (smích) Je to přece tak, že se žena podívá, pak namíří ukazováček a nechá se sbalit.“
Máte nějakou celoživotní kamarádku?
„Mám jich několik a jsem za to moc ráda. Spolužačka z JAMU herečka Vlastička Peterková, Štěpánka Pečenková a Maruška Matoušková. A určitě má sestra Evelýna.“
Komu byste zavolala, kdybyste měla pocit, že je nejhůř?
„Samozřejmě Štefanovi. A určitě také Karlu Vágnerovi.“
Zajímalo by mě, jestli třeba chodíte s manželem normálně nakupovat potraviny a další nezbytnosti?
„Ano, občas se Štefíčkem jedeme do nákupního centra na Pankrác, máme to blízko bydliště. Některé věci si ale necháváme dovážet domů, je to pohodlnější.“
Nevadí vám při nákupech, že vás lidé okukují?
„Ne. To bychom asi hodně rychle zpozorněli, kdyby na nás nekoukali.“ (smích)
Můžeme vás potkat i třeba v tramvaji?
„To ne, v Čechách jsem v tramvaji neseděla několik desítek let. Jezdím svým malým autíčkem a na koncerty mám řidiče. Zato například v New Yorku jezdím i metrem a autobusem, klidně můžu dělat průvodce. Stejně tak třeba v San Francisku a v Paříži. Štefan tam hodně koncertuje a já při jeho zkouškách vyrážím ven za poznáním.“
Jak vypadají vaše volné dny v Malaze?
„Jako asi u všech lidí. Ráda plavu, takže jsem skoro pořád ve vodě. A přes poledne samozřejmě jdeme do stínu a uděláme si siestu.“
Když se začnou prodávat lístky na vaše koncerty, jsou do dvou dnů vyprodané. Nedávají vám to kolegové sežrat?
„Ne. Proč? Myslím, že je přece běžné, že se lístky hned prodají.“ (údiv)
Jak bude vypadat váš zítřejší narozeninový a koncertní den?
„Beru koncert taky jako dárek. Od rána se budu připravovat na Lucernu, budu se líčit, oblékat do šatů a těšit se na lidi. Bohužel to vše bez Štefana, který hraje v Chicagu ve Zlatě Rýna. Zato já na jeho koncert do Národního divadla 13. listopadu určitě přijdu.“ (smích)
Máte písničku, která se správně jmenuje Hrníčky, ale všichni jí říkají Maluj zase obrázky. Nesmí chybět na žádném koncertu. Zase zazní?
„Ano, zpívám ji na každém vystoupení. A moc ráda. Je stále aktuální, pořád v ní bije srdce. Přeji si, abychom naše srdce nikdy nepřestali slyšet.“
