Michale, změnilo se pro vás něco tím, že se o vaší nemoci ví?

„V podstatě se mi ulevilo, protože už jsem o tom nemusel mlžit a přemýšlet, co komu můžu a nemůžu říct.“

A už se našel dárce?

„Operace mě čeká v září. Víc k tomu zatím nemůžu říct. Vlastně všechno mám teprve před sebou…“

Jak dlouho vás diváci na obrazovce neuvidí?

„Ta moje léčba bude trvat zhruba rok, ale nebude to tak, že bych byl celou dobu pryč. Bude to třeba měsíc a pak budu zase nějakou dobu zpátky na obraze.“

Máte už teď nějaká pracovní omezení?

„Bude to znít možná až trochu podivně, ale je to na místě. Opravdu moc bych chtěl poděkovat Nově, že mi takhle vyšla vstříc a podpořila mě. Ve chvíli, kdy jsem váhal, jak s tím naložit, kde to říct, a kde ne, jsem sebral odvahu a šel jsem za svými nadřízenými. Jim jsem to chtěl říct včas, aby se to náhodou nedozvěděli jinde. A oni se k tomu postavili naprosto fantasticky! Upravili jsme natáčení, aby ladilo s léčbou. A třeba Snídaní mám teď minimum, protože to vstávání jsem nezvládal. Mám víc odpoledních služeb a opravdu za to moc děkuju.“

Takže žádná nejistota?

„Naopak! Řekli mi, že mě podrží, že místo mi nechají, že se nemusím zabývat tím, jak dlouho se budu léčit. Stojí o mě a mám se kam vrátit. Mít o takovou starost míň v tomhle procesu velmi pomáhá.“

Kolik let už vlastně děláte »rosničku«?

„V počasí jsem sedmnáct let. A na Nově celou dobu jedinej kluk! Kolegyň se tam vystřídala řada, ale kluk jsem tam sám. Asi mají pocit, že jeden stačí…“ (smích)

Moderování na Nově ale není vaší jedinou pracovní náplní – taky jste vydal už čtvrtou knížku pro cyklisty.

„To souvisí s mým pořadem Cyklotoulky, které jsem začal dělat v roce 2006, protože produkce věděla, že jezdím na kole. Dělali jsme to každý týden, podíval jsem se asi na tři sta míst, kam bych se třeba jinak nepodíval. Až když jsem ten pořad dělat přestal, jsem se konečně dostal k tomu, dát mu knižní podobu. Ale chtěl jsem se věnovat jen těm místům, ke kterým mám nějaký vztah, v těch knížečkách je hodně osobních zážitků a subjektivních hodnocení.“

Ten pořad běžel v České televizi. Nebyl s tím problém?

„Tady musím opět poděkovat mým nadřízeným, z jejich strany nikdy problém nebyl. Dohoda byla jasná a já bych proti ní nikdy nešel. Kývli, že to můžu dělat, že to není přímá konkurence. Ale na ČT to po nějaké době vadit začalo. Víc bych to asi nechtěl komentovat.“

Pročpak?

(chvilku váhá) „Jak se říká, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Byl jsem tam pak jako červenej hadr. Zkrátka když jsme začali dělat dobrá čísla, lepší než interní pořady ČT, začalo vadit, že jsem z Novy…“

Ke kolu vás přivedli rodiče?

„Ale vůbec ne! Našim jsem dokonce kola k nějaké příležitosti koupil, ale nikdy na nich nejeli, tak jsme je pak darovali do dětského domova. (smích) Jezdit jsem začal na Šumavě, kde máme chalupu. Dají se tam najít i trasy, kde je to víceméně po rovině.“

Máte nějaký fígl, jak na bolest sedacích partií, která ke kolu tak nějak patří?

„To je jako s hrou na kytaru – tam taky prsty bolí, než si je takzvaně osaháte. Nejlepší rada je koupit si dobré sedlo. Třeba moje manželka má takové to starodávné s pružinami a to je super! Jen se blbě shání…“

Co vedle počasí a kola ještě patří k vašemu životu?

„Mám slabost pro synagogy. Když někam přijedu, hned se po nějaké sháním.“

Jak dlouho vás to zajímá?

„Od roku 2003 jsem v kontaktu s židovskou obcí. Zejména v Plzni, kde jsou dvě a v obou pravidelně pořádám koncerty. Vejde se tam až tisíc lidí! Velká synagoga v Plzni, která je mimochodem druhá největší v Evropě! Byla opuštěná, teda ne úplně, ale dělalo se tam toho málo a mně to přišlo škoda. Vlastně je s podivem, že přežila komunistický režim. Pořád jsem chodil okolo a říkal jsem si, že by bylo skvělý tam něco dělat. No, a v roce 2003 jsem tam udělal první koncert Hradišťanu. Od té doby jich tam byly možná dvě stovky.“

Máte vy někdy vůbec volno?!

Vypadá to, že jsem velmi pracovitý, ale moje manželka by vám jistě řekla něco jiného! (smích) Ne, teď vážně. Jsem na volné noze a má to tu výhodu, že si to můžu uspořádat tak, jak chci já. Víte, já ani kvůli své nemoci nechci aktivity moc utlumovat.“

Jako každého z televize vás jistě na ulici lidi poznávají. Co tomu třeba říkají vaše děti?

„Děti obecně se stydí a pozornost cizích lidí jim není příjemná. Takže i za mě se mé dcery trochu stydí. (smích) Na jednu stranu je moc nezajímá, co já dělám, na druhou se čertí, když na mě někdo křikne, když je vedu do školy. Proč zrovna my musíme mít tátu v televizi?! Ale myslím, že jim to dělá i trochu dobře.“

Kolik času na děti máte?

„Snažím se je často vyzvedávat ze školy a ze školky. V létě třeba na koloběžkách, v zimě na bobech, to je super… Občas se třeba zastavíme na zmrzlinu nebo na limču.“

Vy asi nebudete úplně přísný rodič!

„Má paní je přísnější, mě mají přeci jen omotaného kolem prstu, tak jako to dcery s tatínky mívají. Jinak ale nejsme zastánci moc volné výchovy. Máme za to, že děti potřebují jasné mantinely a že je jim v nich dobře. Jsou pak samy jistější, vědí, co si mohou dovolit. Určitě lepší než rozmazlenci, kteří roupama nevědí co…“

Holčičky jsou sice malé, ale přemýšlíte už nad tím, že vám je jednou někdo odvede?

„No, to si představuju každý večer a nemůžu kvůli tomu spát! Je jim sedm a pět, ale člověk se i tak rozhlíží a říká si: Kam asi půjdou studovat? Do Ameriky? Kéž by šly aspoň do Anglie, to je blíž! Mám z toho strach, asi jako každý táta. Kamarádi a obzvlášť ti, kteří mají kluky, si ze mě utahují, co si holky jednou domů přivedou za případ.“

Zvládnete ten výběr ponechat jen na nich?

„Obávám se, že se neovládnu a budu jim do toho kecat.“ (smích)

S klukem by možná takové starosti nebyly…

„A věříte, že já po synovi nikdy netoužil?! Ani dřív, a co jsou holky na světě, už vůbec ne. Protože ty holky jsou tak úžasný a manželka je skvěle vychovává. Ženy jsou vůbec skvělé a chtěl bych jim složit poklonu.“

Video
délka: 01:51
1080p 720p 480p 360p 240p

Petr Jančařík o nemocném synovi Michalovi: Čekají ho těžké věci… redakce Blesk

VŠE O MICHALU JANČAŘÍKOVI NA BLESK.CZ ČTĚTE>>>ZDE!

Fotogalerie
11 fotografií