O svém sestupu na dno říkal: „Najednou se to prostě rozjelo. Dolů se jede, ani nevíš jak. No a samozřejmě s tím přišlo všecko. Najednou se ti rozpadnou vztahy. Přijde skepse, nihilismus, zuřivost,“ mluvil známý herec v pořadu 13. komnata o tom, jak mu alkohol ničil život.
„Když jsme se seznámili, neuvědomovala jsem si, že je to alkoholik. U nás doma nikdo nepil ani nekouřil, a když jsem pila já, tak spíš z radosti se spolužáky po škole,“ řekla o pití svého bývalého manžela Jana Kremanová (87).
V šedesátých letech se Boris stal členem umělecké komunity, do které patřil třeba Václav Havel, Libor Fára nebo Bohumil Hrabal. „A teď si představte, že jsem z téhle hrůzné kolonie, umělecké, odjel s Laternou Magikou do Montrealu. Poprvé v životě jsem jel na západ a rovnou za moře na světovou výstavu. Půl roku jsem hrál denně sedm představení, s kolegou jsme se střídali obden. To se dalo vydržet, pro mě, jenom s flaškou,“ popsal herec momenty, kdy pro něj pití přestalo být zábavou a začalo se stávat nutností.
„Po návratu jsem věděl, že potřebuju sanatorium, abych si dal život do pořádku. Místo toho jsem se oženil a všechno to pokračovalo dál,“ řekl Hybner o tom, jak se propadal stále více ke dnu.
„Každý den dělal jiná rozhodnutí, ale neplnil je. Nechtěla jsem to s ním vzdát kvůli malé dcerce Vandě, kterou spolu máme,“ vzpomínala Jana Kremanová na poslední roky jejich manželství.
„Byl buď v hospodě, nebo v léčebně. Matka rodinu finančně táhla, bydleli jsme v příšerným bytě na Národní třídě bez vody a bez záchoda. Od čtyř let jsem vyrůstala u dědy a babičky. Jednou mě dokonce prý otec někde v kočárku zapomněl,“ vzpomíná na své rané dětství Vanda Hybnerová.
„Věděl jsem, že jsem se oženil neuváženě, protože Jana byla a je skvělá ženská, ale nehodili jsme se k sobě. Dokud jsme jezdili po světě a hráli, držel jsem si alkohol, i když s námahou, od těla. Ale pak přišla normalizace a mně zbyla jenom ta hospoda,“ řekl herec o okamžiku, kdy definitivně propadl démonu alkoholu.
Naštěstí se ale z jeho spárů dokázal dostat. Cesta k uzdravení ale nebyla snadná, herec podle svých vlastních slov došel velmi blízko ke smrti. „Jednou jsem v deset ráno spal na stole v hospodě. Štamgasti, co seděli kolem, se přes mojí hlavu bavili o tom, že je to se mnou špatný, že do jara pudu pod kytičky. Tak jsem řekl, že když budu chtít, tak se zvednu a už mě tam neuvidí,“ vyprávěl Hybner o zlomovém okamžiku, který ho donutil s alkoholem bojovat.
Chvíli to zkoušel sám, ale pak mu došlo, že to nezvládne bez pomoci. Šel tedy dobrovolně k docentu Skálovi v pražské Apolinářské ulici. Právě tady si zvykl psát si o všech svých negativních pocitech do deníků. Tento zvyk mu pak pomohl překonat všechny další neúspěchy a trápení, které ho v životě potkaly. A že jich nebylo málo...
