Roli v Renčově velkofilmu jste vzala okamžitě?

„Okamžitě! Byla jsem šťastná, že mám zase jednou pořádnou práci. Vždyť před filmovou kamerou jsem v Česku naposledy větší roli hrála před pětatřiceti lety, když mě Juraj Herz obsadil do Upíra z Feratu.“

Jak je možné, že jste doma tak dlouho nehrála?

„Od roku 1968 jsem měla nabídky z Rakouska a Německa, protože jsem uměla dobře německy. Dostala jsem smlouvu od Pragokoncertu na účinkování venku, takže jsem se v osmdesátých letech mohla vrátila domů. Nebyla jsem emigrantka. Přesto o mne už u nás neměli zájem. Zřejmě jsem byla pryč příliš dlouho a nedůvěřovalo se mi.“

Proč jste se vůbec vracela?

„Po smrti mého tatínka jsem maminku vzala k sobě do Vídně, kde jsem tenkrát hrála v Burgtheateru. Jenže se jí hrozně stýskalo. Začala hubnout a chřadnout, stále byla nemocná. Říkala, že chce domů za tatíčkem, nebo umřít. Tatíček byl sice v Olomouci v urně, ale psycholog, za kterým jsem s maminkou docházela, mi řekl, že se musím rozhodnout – buď moje kariéra, nebo matka. Takže jsem si vzala roční neplacenou dovolenou, nasedly jsme s maminkou do auta a jely do Prahy. Maminka už za hranicemi pookřála a byla šťastná, že jede domů. Začala přibírat, rozveselila se, nemoci odešly, ale sama být nemohla. Tak jsem s ní zůstala v Praze.“

Natrvalo?

„Když se mamince udělalo líp, zanechala jsem ji v péči mé kamarádky a začala pendlovat mezi Prahou a Vídní.“

Opravdu jste se s Lídou Baarovou znaly osobně?

„Ano, ale blíž jsme se nestýkaly.“

Jak jste se seznámily?

„To vím přesně. U Nataši Gollové na jejích dvaatřicátých narozeninách. Pozvala spoustu lidí. Mne vzal s sebou jako doprovod režisér Vladimír Čech, který mě chtěl tenkrát seznámit s lidmi od filmu. A tam jsem poznala Adinu Mandlovou, Ljubu Hermannovou, Hanu Vítovou, Raoula Schránila, Sváťu Beneše, se kterým jsem potom mnohokrát hrála... A byla tam taky Baarová.“

Jak na vás působila?

„Ke svým kolegyním se chovala dost povýšeně. Jako: Ljubo tam, Ljubo sem... Bylo na ní vidět, jak je hrdá na svou kariéru v Německu. Měla pocit, že je něco víc.“

Vadilo vám to?

„Tohle ani tak ne. Spíš to, že si pořád stěžovala, že ji z Německa vyhodili a že tady strádá. To ale nebyla pravda, měla všechno – hrála v Národním divadle, točila filmy. Není pravda, že měla zákaz.“

A všechny ty hvězdy, které jste jmenovala, se s ní i po jejím románku s Goebbelsem upřímně přátelily?

„Do nikoho nevidím, ale upřímně? Vždyť ona se se svým vztahem ke Goebbelsovi vůbec netajila! Naopak, byla v tom chlouba.“

Myslíte, že láska je tak mocná, že se člověk dokáže zamilovat i do takové zrůdy jako byl Goebbels? Anebo to u Baarové byla spíš vypočítavost?

„Myslím, že je možné, aby se člověk zamiloval třeba i do vraha. Nemyslím ale, že to byl Lídin případ. Ona byla tak posedlá svou kariérou, že byla ochotná udělat cokoliv, jen aby její záře stoupala výš a výš. A Goebbels jí ohromně pomohl. Jako ministr propagandy měl pod sebou film. On rozhodoval, co se bude točit a kdo v tom bude hrát. A Lída opravdu v propagandistických filmech té doby hrála.“

A po narozeninách Gollové jste se ještě někdy viděly?

„Ano, ale jen náhodně. Pak jsem s ní ale ještě mluvila telefonicky, asi dva roky před její smrtí. Byla jsem ve Vídni na návštěvě, myslím u nějakých Čechů, ale opravdu už nevím kde. A ona tam volala. Když se dozvěděla, že jsem tam i já, tak mě chtěla k telefonu. Chvilku jsme spolu mluvily, i když bylo znát, že nějakou tu štamprli v sobě má. Hovořila ale naprosto srozumitelně, neblábolila a byla tak opile veselá, smála se.“

Je zřejmé, že Baarovou nemusíte. Měla jste ke scénáři filmu o ní nějaké výhrady?

„Ne. To je o roli. A já, ať mám osobní názor na Baarovou jaký chci, hraju tu roli, jak je napsaná. Navíc ctím uměleckou licenci. I když mě trochu mrzí ne zrovna pozitivní filmové pojetí Ljuby Hermannové, protože ona jediná z těch prvorepublikových hereček byla za války ve velkém nebezpečí. Byla totiž poloviční Židovka.“

Ve filmu popíjíte víno a kouříte jako skutečná Baarová. Je vám to vlastní?

„Víno si čas od času dám ráda. Tohle ale byla jen šťáva z černého rybízu. V roli ale chutná opravdu jako víno. Kouřit jsem ovšem musela doopravdy. A to byly pro mě galeje. Jsem takový antinikotinista, že si odsedávám od každého, kdo smrdí po cigaretách.“

Ale to kouření vám šlo skvěle! Musela jste být určitě kdysi kuřačka.

„Ano, kouřila jsem dost. Tak krabičku denně. A když byla premiéra, vykouřila jsem i víc. Ale když mi bylo asi čtyřicet, onemocněla mi těžce maminka. Vylekala mě, jak ležela nehnutě, oči zavřené. Nevěděla jsem, jestli ještě žije. Naklonila jsem se nad ní. A ona? Štítivě ode mě odvrátila hlavu, jak ze mne cítila kouř. Tak jsem tehdy udělala úlitbu bohům a slíbila, že dokud bude žít, nevezmu cigaretu do úst. No a maminka pak žila do pětadevadesáti a ze mne se stal protivný nekuřák.“

Nemáte děti? Proč?

„Bohužel nemám, přestože jsem si vždy přála mít děcka, nejmíň tři. Nebylo mi to ale dopřáno. Dokonce jsem byla na operaci. Lékaři mi tvrdili, že mám malou dělohu, tak jsem si ji nechala roztahovat. Tohle, když řeknete dneska nějakému lékaři, tak se jenom útrpně usměje – takové věci se už vůbec nedělají... Samozřejmě že to vůbec nepomohlo.“

Váš první muž Karel Höger zemřel taky bezdětný. Možná chyba nebyla ve vás?

„Možná. Vždycky říkal, že mu nějaká cikánka hádala z ruky holčičku a on věřil, že ji bude mít. No, nevyšlo mu to.“

Jak dlouho jste spolu byli?

„Dohromady sedmnáct let. Ale vždycky říkám: My jsme se sice rozvedli, ale nerozešli jsme se. Měli jsme se opravdu moc rádi a až do Karlovy smrti jsme se stýkali a hráli spolu.“

Kdy to mezi vámi vůbec začalo?

„Bylo mi devatenáct a Karel byl o sedmnáct let starší. S režisérem Bořivojem Zemanem jsme v pětačtyřicátém točili film Mrtvý mezi živými. Měli jsme tam scénu, ve které se spolu líbáme. Nejdřív jsme si dávali jen takové pusinky, ale pan režisér se ozval – prosím vás, to má být milostná scéna! Tak teď jednou doopravdy... A tak mě Höger chytil a bylo to!“

Váš druhý muž – Rakušan, který měl reklamní agenturu – už také zemřel. Děti ani sourozence nemáte, co teď?

„Nic. Umřu sama a všechno po mně se vyhodí.“

A co vám dělá největší radost?

„Pěkné kritiky na Lídu Baarovou a moje cesty do Vídně, kde pořád něco dělám. Auto už je minulostí, teď jezdím autobusem.“

Lídou Baarovou jste se teď u nás proslavila a možná vám ještě spoustu pěkných rolí přinese, nemyslíte?

„Děvče, to bych byla šťastná! Nemyslím ale, že se dá opět začít kariéra v devadesáti letech. Možná, kdybych se ještě jmenovala Högerová.“

Fotogalerie
14 fotografií