Platí teď, že nic jíst ti nechutná?
„Chutnalo by, ale musím po operaci hodně dietně… Je to teprve týden, takže ještě nejsem úplně ve vrcholný formě. Pořád jsem trochu zesláblý, ale nechtěli jsme koncert zrušit a zklamat slovenské fanoušky.“
Tak byla by škoda jim oznámit Skončili jsme, jasná zpráva. Určitě o vás měli strach nejen fanoušci, ale i vaše manželka. Mimochodem, nezapomínáte jí říkat spoustu něžných vět? Ty, já, jsme my, my a náš je svět?
„To rozhodně nezapomínám, v téhle oblasti jsem býval docela zdrženlivý, ale už nejsem. Nemám už takový stud říct někomu, že ho mám rád. Dřív mi to přišlo blbý, dnes už ne. Něžný slova říkám, jasně!“
Žárlil jste někdy a trápil se tím, kdo ji líbá, když ne já, kdo ji hladí, když ne já?
„Abych pravdu řekl, tak jsem si zrovna včera říkal, že asi začínám žárlit. Občas se blbě zeptám, třeba: kdes byla a tak… a pak hned říkám: Jéžiš, promiň, já snad začínám žárlit… to jsou takové momenty.“
Platí, že láska je úděl můj?
„Určitě, já lásku k životu potřebuju a nedovedu si představit, že bych ji někomu nedal a od nikoho ji nepřijímal. Je to pro mě naprosto podstatná životní veličina! Člověk musí vědět, že ho má někdo rád, protože bez toho je úplně vykolejenej. A když jsem o lásku, o nějakou holku v minulosti přišel, léta jsem se z toho dostával, nesl jsem to strašně těžce, já neumím bez lásky žít.“
Někdo to rád horký, jiný ne!?
„To je písnička z období, kdy jsem si vzal svou druhou ženu, Martinu, a také jsem to měl na svatebním oznámení. Byla o 29 let mladší, a tak jsem si tam napsal: Někdo to rád horké… Napadlo mě, že to k tomu sedí.“
Připadám si starší menší sám… Vy se ale určitě jako stařec necítíte!
„Mám kolegy, kteří už mají takové názory: To už nestojí za to…, to už nemá cenu… A to je šílený takovýhle řeči, já vždycky říkám, že to stojí za to. Mám malé děti a prožívám nejkrásnější chvíle, jaký si táta jen může představit. Jsem 25 večerů v měsíci doma, užívám si to, dřív to bylo spíš naopak, koncerty, štace, nebo jsem seděl v hospodě, to už je minulost. Bydlíme na venkově a já doma s dětmi večer vymýšlím hry, a třeba hodinu si večer celá rodina povídáme, celý den si rekapitulujeme, a to je pro mě úžasná rodinná hodina… dělá mi to hrozně dobře.“
Život šel dál a z rockera je hodně usazený rocker…
„To si nemyslím, děti jsou něco výjimečného a těm se člověk má věnovat! Já bych se věnoval i svým předešlým dětem, kdybych měl dřív tolik času jako teď. Hodně práce mám přes den, schůzky, skládám. Večer ale patří mé rodině, máme své rituály, které nechci měnit.“
Znám, znám, znám… Jen tak pro úplnost, zrekapitulujte nám vaše potomky.
(usmívá se) „Snad se nespletu: Takže mám Martu (41), Elišku (23), Anežku (6) a Rozárii (3)…“
Kdo tě zná, se vůbec nediví, že stárne její tvář… Vy ale máte po svém boku jen podstatně mladší tváře, vy prostě nemůžete mít stejně zralou manželku?
„To bych neřekl, kdyby mi nezemřela první manželka, tak bych s ní asi byl dodnes, si myslím. Ale zase si s hrůzou uvědomuju, že bych neměl Elišku, Rozárku, Anežku… tak si říkám: Do pytle, jak se z toho mám teď vybabrat?! To je hrozný. O tom se nedá přemýšlet.“
Já stačím si sám, já se mám. Není někdy lepší být sám?
„Někdy je to docela prima, když je kolem ticho, protože u nás doma je jinak docela hlučno, malé děti, do toho televize, ukřičené dětské programy, děti u toho dělají různé věci, ta starší dělá hvězdy pořád dokola, protože chodí na gymnastiku. Takže v tomhle mumraji když na dvě tři hodinky vypnu, tak je mi dobře.“
Prášek psychiatrický nepotřebujete?
„To ne, nervy mám pořád docela dobrý! Bohužel potřebuju prášky na vysoký tlak, ale to je dané věkem.“
Házíte vinu na druhé, nebo si vždycky přiznáte, že jsem si to zavinil já?
„Tohle já prostě neumím, znám samozřejmě spoustu lidí, co se pořád kvůli něčemu vykrucují… Já vždycky řeknu, jak to je, když něco zkazím. A řeknu to s takovou odzbrojující noblesou, že mi to hned všichni odpustí. (směje se) Nejhorší je, když člověk něco zkazí a řekne, že letěla třeba moucha, nebo nějakou jinou nesmyslnou výmluvu. Je to nedůstojný.“
Někdy se to schumelí, jedna rána za druhou…
„Zaplaťpánbůh už se to dlouho, přes deset let, neschumelilo, ale měl jsem období, kdy se to chumelilo až až. Můj syn Péťa umřel na rakovinu… Abych vám řekl pravdu, nikdy jsem to vlastně nerozchodil. To nejde, pořád se mi to vrací. Je to už přes dvacet let a stejně není den, abych si na něho několikrát nevzpomněl. To prostě nejde zahnat. Akorát na jevišti, to je takový prostor, kde muzika to všechno přemůže, kde vypínám a tam jsem opravdu šťastnej. A když jsem u těch ran minulých, tak třeba ani rozvod s Martinou nebyl nic moc…“
Vy jste tak trochu vizionář: Telefon, co ustřihlas mu šňůru…. O desítky let dříve jste vymyslel mobil!
(směje se) „Tady je to samozřejmě myšleno básnicky, že přerušila veškeré spojení… ale to je pěkná vize, jak říkáte… Já na mobilu nejsem rozhodně závislý, ale moje žena ano. Má jednu kamarádku v Americe a přes viber s ní dokáže klidně dvě hodiny žvanit, a ledva s ní domluví, tak jí píše esemesku. Že si ještě vzpomněla na jednu věc, co jí neřekla…“
Co osmý den, schází vám?
„Schází. Když je někdy fofr, tak bych bral i dvojitý týden, zvlášť jde-li někdy do tuhýho. Když mám odevzdat nějakou práci. A na hezkou dovolenou je týden také moc krátký…“
Komu jste z kraje týdne málo vhod?
„Je pravda, že kraj týdne je vždycky skok z poklidu víkendu do hekticky pracovního dne. Ranní vstávání, vození dětí do školy a do školky, začnou drnčet telefony. To jsou slova Pavla Vrby a asi to bylo tak, že mu v pondělí ráno hartusila manželka a budila ho po opici. Tak mu to asi zrovna nebylo vhod…“
Vymyslel jste spoustu nápadů?
„Vymyslel jsem asi tisíc písniček, tak to už je spousta, ne?! Pořád mám spoustu nápadů, vymýšlím třeba i dětem hry, teď jsem zrovna vymyslel hru na žížalu.“
Mám se dobře, zpíváte ve své nové písničce, je to tak?
„Je! Teď se mám dobře, doufám, že to není nic špatného, mít slušnou životní úroveň, nic jsem neukrad.“
Desítky let jste hvězdou. Platilo někdy Mám v kapse jeden frank?
„To je opravdu autentická vzpomínka! Už je to řadu let, co jsme byli s kapelou ve Francii. A měl jsem opravdu frank v kapse a zašel k hracímu automatu, že mince výhrou rozmnožím, vhodil ho… a neměl už ani frank. Naštěstí nám tam vždycky někdo pomohl, nemuseli jsme se bát, že umřeme hlady, ale příjemný ten pocit chudoby a závislosti na druhých nebyl…“
Nejezdím autem a nemám byt…
„To už zaplaťpánbůh pravda není, ale v době, kdy jsem to zpíval, to pravda byla. Bydleli jsme v jednom kamrlíku u rodičů, s manželkou a malým Péťou. Na druhou stranu jsem si z toho zas tak moc nedělal, protože jsem stejně byl pořád někde pryč…“
Já já já jenom já… Jak jste se vyrovnal se slávou?
„V 80. letech jsem žil v takovém omylu, jak jsem ukrutně slavnej! Ale záhy mě to přešlo, člověk musí mít sebereflexi, jinak je z něho nafoukané hovado a bohužel mu to vydrží i do doby, kdy už není vůbec slavný a nikdo ho nezná. Vím, že jsem takové období prožil, ale rychle jsem se vrátil na zem.“
Nech si o tom zdát, můžete klidně zpívat mnoha českým kapelám, které na Slovensku nemají zdaleka tolik fanoušků…
„Kapely jako my, které se na Slovensku jednou proslavily, už tady pak měly vždycky otevřené dveře. My sem jezdíme od 60. let. Teď už samozřejmě ne tak často, ale i tak sem zajedeme tak jednou měsíčně. Lidi nás tady znají, chodí na nás několik generací fandů, stejně jako v Česku, znají i texty písní a zpívají s námi. Loni jsme tady měli dva vyprodané koncerty, letos se zdá, že zase přijde hodně lidí!“
Jasná zpráva! Díky své popularitě tak určitě hrajete nejen koncerty, ale i na lukrativních firemních party?
„Přesně tak, proč ne, firmy pořádají večírky, tady i v Česku, chtějí někoho slavnýho, tak zahrajeme, když nás pozvou. Na uživení je to určitě nejlepší, navíc mě až kolikrát překvapuje, že nejsme jen jakási kulisa k rautu, ale lidé jsou vřelí, nadšení a pozorně nás poslouchají.“
Fakt? To jsem zvědav, jak mi dneska budeš lhát?
„Nesnáším lhaní, to je pro mě zásadní věc dělat věci a mluvit na férovku. Proto všem říkám, co si myslím, rovnou z očí do očí, na ostro, já se s tím nepářu! Komukoliv, třeba i panu prezidentovi, kdybych ho potkal.“
Dynamit, dynamit udělá bum! Docela aktuální, co?
„Ani nevím, proč to tenkrát vzniklo, to byl rok 1969, to tady byly sovětský tanky, tak to asi taky občas bum udělalo. Přijeli naši »kamarádi« v železných maringotkách, bylo to myšleno s velkou nadsázkou. A aktuálnost, teroristé, atentáty, a tak? Já jsem optimista, snad se to podaří vyřešit a takové hrozné věci se nebudou dít…“
Jak dlouho budu zpívat a hrát… Co myslíte?
„Nevím, já to prostě neřeším. Třeba rok, třeba pět, uvidíme. Zatím jsem na tom dobře, až na ten žlučník, fyzicky to zvládám, a navíc se na hraní vždycky šíleně těším. Práce je mi pořád koníčkem!“
Očima autora
Na to, že všechna místa v bratislavském koncertním sále Istropolis byla k sezení, měl koncert parádní atmosféru. Vygradovala v závěrečné části show, kdy všichni aplaudovali vestoje. Tisícovka fanoušků všech věkových kategorií zpívala s kapelou její největší hity. Možná to jen chtělo trochu víc »volume« od zvukaře.
Olympic
Milan Broum (64)
Skupinu Olympic tenhle baskytarista posílil v roce 1975, když se vrátil z osmiměsíčního pobytu ve Finsku, kde hrál s kapelou Perpetuum Mobile. V této skupině hrál i Slávek Janda, zmínil se o Broumovi bráchovi, a bylo hotovo. Milan má dvě děti – dceru Danu a syna Milana.
Jiří Valenta (56)
V roce 1986 posílil Janda kapelu překvapivě ne o dalšího kytaristu, ale o druhého klávesáka. Valenta před tím hrál v Karamelu, a byl z přijetí do Olympiku nadšený. Karamel byl podle něho o deset pater níž než Olympic...
Petr Janda (73)
V Olympiku působí ze všech stávajících členů kapely nejdéle, od roku 1963. Hraje na sólovou kytaru, zpívá a funguje také jako skladatel, zpěvák a vedoucí skupiny. Je potřetí ženatý, a to s Alicí Jandovou (33). Má čtyři dcery, nejstarší Marta (41) je zpěvačkou německé skupiny Die Happy.
Martin Vajgl (42)
Tenhle šikovný hráč na bicí nástroje působil mj. v kapelách Vltava a Čechomor či ve Wanastovkách. Do Olympicu nastoupil v roce 2013 po nečekané smrti dlouholetého bubeníka kapely Milana Peroutky.
