10°C
Veroniko, minulý týden jste v galerii zahajovala výstavu Káji Saudka a nevypadalo to, že byste byla otřesená tím nedávným útokem. A ani kolem vás nebyly žádné policejní manévry…
„Čekal jste, že kolem mě bude celá armáda? To bych tam nešla. Smysl ochranky je v tom, že nemá být moc vidět. Takže pokud jste je nezaznamenali, je to pro ně pochvala. Ten agresor chtěl naši rodinu vystrašit a ve chvíli, kdy budu sedět zavřená doma, sice budu klidnější, ale ukážu slabost. Takže jako manželka ministra budu dál chodit do společnosti, abych projevila svou důvěru v ty, co mě chrání, a jako občanka a herečka prostě proto, abych ukázala, že se nebojím.“
Můžete popsat, co se přesně odehrálo, jak útok proběhl?
„Můžu říct jen krátký výsek. Odjeli jsme s manželem na víkend s Kordulkou na chatu a v noci ze soboty na neděli k nám někdo hodil lahve s nebezpečným obsahem.“
Hořelo?
„Jestli hořelo, nebo ne, to už říci nemůžu.“
Veronika Žilková o útoku: Vtrhlo k nám třicet policajtů a... Petr Macek, Jan Jedlička
Kdo byl v tu dobu doma?
„Doma byla moje matka, můj syn Vincent a bratr Šimon. Nejvíc mě ale na tom všem trápí, že útok byl veden k pokoji Kordulky.“
Jak to na vás dopadlo? Myslím psychicky?
„Vždycky jsem svým žákům říkala, že herectví je povolání o tom, zmapovat si situace, které se vám dějí, a pak je umět zahrát. A já si od pondělního rána, kdy k nám vtrhlo asi třicet policistů a hasičů, připadám jako v nějakém filmu. Snímali mi třeba otisky prstů a mně přišlo, že realita je mnohem zajímavější než jakýkoliv film. Jako divák vidíte v televizi, jaké asi mají postupy, jak se sbírají stopy. A když si odmyslím, že se ten příběh děje mně, tak je to něco neskutečného, jak skvěle fungují! Musím je pochválit, speciálně armádu a vojenskou policii. Jen díky nim jsme schopní normálně doma žít, protože stateční vojáci hlídají starce, ženy a děti.“
Útok proběhl ze soboty na neděli, vyšetřovat se to ale začalo, jak říkáte, v pondělí ráno. Proč ta prodleva?
„My jsme se vrátili domů v neděli večer a až manžel to vyhodnotil jako nebezpečnou situaci. Do té doby to rodina brala jako vandalismus.“
Jak na to přišli?
„Nejdřív jsme jim ani nestáli za telefonát… V našem domě bydlí různé generace, takže to proběhlo následovně – nejdřív našel střepy bratr, který myslel, že puberťáci měli večírek, a posbíral je. Zbytek střepů našel puberťák, který zase usoudil, že jiný puberťák měl mejdan. Tak je také posbíral. A pak moje matka našla na zahradě další střepy. Samozřejmě si i ona myslela, že kluci něco slavili a že to před námi musí zamaskovat. Takže až ministr obrany, když se vrátil, vyhodnotil, že to vandalismus není, a začal jednat.“
Ani nikdo ze sousedů si ničeho nevšiml?
„Myslím, že sobotní večery v České republice patří mejdanům a rachejtle létají nejen na Silvestra. Tady bydlí samí dobří lidé, kteří mají dobré spaní. Nikdo si toho nevšiml. Jak bych byla ráda, kdyby Blesk, který je při všem a před naším domem hlídkoval během řady událostí, byl i tady. Možná byste ho měli natočeného.“
Kdyby hořelo, tak by si toho ale asi všimli… Takže oheň nebyl?
„Tak.“
Jak moc ovlivnila ta bezpečnostní opatření, která vaše rodina musela přijmout, váš každodenní život?
„Ve svých třiapadesáti jsem netušila, že se mě ještě někdo bude ptát, kam jdu a kdy přijdu. A moje odpovědi: Nevím, až ta akce skončí, je neuspokojují, chtějí to vědět přesně! Takže si najednou připadám, že mám mnohem více manželů. A také musím říci, že jsou ještě hezčí než herci, kteří bodyguardy ve filmech hrají!“
Cloumají vámi stále ještě emoce?
„Emoce jsou pořád… Před chvilkou jsem šla po zahradě a pes mi přinesl zakousnuté ptáče. Uvědomila jsem si, že ohrožení někoho na životě vzniká ze snahy se někomu zalíbit. Takže mě asi nejvíc vyděsilo, komu se ten, kdo na nás zaútočil, chtěl zalíbit… Jako ten pes, co chtěl pochválit...“
A co ostatní? Vaše maminka, dcery...?
„Nejvíc jsem to asi odnesla já, protože jsem jim pořád vysvětlovala, že o nic nejde, a ať jsou v klidu. Zlo k přírodním zákonům patří. Agrese v nás je, vymezujeme si prostory, ať už názorové nebo teritoriální. A tomu, kdo na nás zaútočil, se nelíbilo něco z toho, co děláme.“
Nebo to je jinak? 
Jak? 
