14°C
Narodil jste se 15. prosince, dá se říct, že vás to předurčilo k tomu, stát se »pohádkářem«?
„Já se narodil 15. prosince v 0:15, což předurčilo hlavně to, že jsem noční, nebo spíš ranní pták. Když jsem třeba na FAMU musel napsat nějaký scénář, vstal jsem v jednu v noci, psal do rána a pak šel do školy. Jak ale roky přibývaly, vstával jsem ve dvě, ve tři, ve čtyři… Teď vstávám tak v šest a píšu do jedenácti. Večer ovšem nejsem schopen napsat ani dopis. Večer se má popíjet dobré vínko.“
Díváte se na svoje pohádky o Vánocích?
„Neberte to, prosím, jako výraz nějaké pýchy, ale já si opravdu považuji, že mi na Štědrý večer už vysílali celkem pět celovečerních pohádek. Loni se vysílala pohádková komedie Duch nad zlato, což byl nejsledovanější titul České televize za celý loňský rok. Ono udělat novou štědrovečerní pohádku, to je hora, kterou nelze zlézt, protože v našem národě jednou provždy některé pohádky určily laťku a styl a je obtížné trumfnout v oblibě třeba Popelku či s Čerty nejsou žerty.“
Píší vám lidé a spílají?
„Diváci vždycky něco takového čekají, a když dostanou jinou pohádku, už píší dopisy, že to není ono. To ale trvá většinou jen do doby, než si na ni zvyknou, takže po letech obliba u některých nových pohádek postupně stoupá. Štědrovečerní pohádka je natolik svérázný úkol, že mi to vždycky nedá a aspoň na začátek se podívám, a to v jakési obavě, že se něco technicky nepovede a národ mi pak bude nadávat.“
Jak si vůbec představujete ideální Vánoce?
„Pro mě je nejlepší odjet někam mimo Evropu. Například předloni jsem byl s přáteli v Malajsii na ostrově Langkawi. Utekli jsme před vánočním šílenstvím do tepla. Jenže tam nám, tedy Evropanům, chtěli udělat radost, a když jsme přijeli do hotelu, přišly nás přivítat dámy převlečené za dědu Mráze a všude byly ozdobené umělé vánoční stromky.“
To byl asi šok.
„V těch tropech to bylo zjevení. A aby ona absurdita byla dotažena, z reproduktorů hrál na plné pecky romantický klavír Jiřího Maláska. Prostě nám chtěli udělat radost. Ale jinak to byly jedny z nejhezčích Vánoc, které jsem kdy zažil.“
Takže vy před Vánoci spíš utíkáte?
„Podívejte, Vánoce jsou pro mě hlavně svátkem dětí, takže jako dospělý člověk už to tak neberu. Samozřejmě si v tomhle období vždycky vzpomenu na své dětství, na Vánoce s rodiči a bratry, z nichž, bohužel, už nikdo nežije. Ale Vánoce už dávno nijak zvlášť neprožívám, dokonce ani moc nechápu ty pohádkové orgie, kdy je někdo od rána do večera schopen koukat se pořád dokola na všechny ty prince a princezny, místo aby se sešel s rodinou a přáteli.“
Z pohledu režiséra pohádek… Proč stále fungují ty staré Pyšné princezny, Princezny se zlatou hvězdou na čele a spol.?
„Díky za ně. Mám je moc rád. Mě učil na FAMU i Bořivoj Zeman, což byl tvůrce těch nejslavnějších pohádek, jako je Pyšná princezna nebo Byl jednou jeden král. Myslím, že jeho předností bylo, že respektoval žánr pohádky, že vsadil na laskavost, humor, nadhled, zábavnost a hlavně dbal, aby zlo bylo vždy potrestáno, často i zesměšněno.“
A to diváci chtějí.
„Diváci pohádek na tuhle jednoduchou hru čekají, chtějí ji a běda, když ji nedostanou. Už mnohokráte se objevily pohádky hororové, různě stylizované či bez humoru a většinou je diváci nepřijali, i když ty pohádky byly jako film mnohdy velice zdařilé. Ptal se mě v Bruselu jeden francouzský režisér, jak si vysvětluji, že je pohádka mezi Čechy pořád tak oblíbená. A já mu to vysvětlil mimo jiné i tím, že u nás v nich vystupují nejlepší, tedy nejdražší herci a že mezi českými tvůrci není pohádka brána jako okrajový žánr, který by někdo šidil i výrobně. Velká filmová pohádka je v českém pojetí vlastně vždycky velkofilm se vším všudy.“
Jako Nesmrtelná teta?
„V roce svého vzniku (1993) to byl nejdražší český film, stál kolem 40 milionů korun. To je jako dneska 100 milionů. Pohádkový velkofilm je film, ve kterém máte pronajaté zámky, hrady, jsou v něm na míru šité honosné kostýmy, platíte za desítky koní, za složité triky, máte pronajatou speciální techniku, hodně stojí komponovaná hudba pro velký orchestr, komparz, drahá počítačová postprodukce atd.“
Vlastně už váš první film Čarovné dědictví byl hodně drahý…
„Na něj jsme se museli spojit s Němci, abychom to zaplatili. Průměrný barrandovský film té doby stál kolem tří milionů a tenhle film skoro sedm.“
První film a hned velkofilm?
„Pokud chtěl mladý režisér v sedmdesátých či osmdesátých letech na Barrandově debutovat, musel nejprve natočit filmovou povídku, což byl tvar, který mě opravdu nelákal, já chtěl rovnou udělat celovečerák, což se vůbec nelíbilo vedení studia. Zcela bez smlouvy jsem zadarmo přepsal scénář, který se mi tehdy dostal do ruky, a bez jakéhokoliv ohlášení jsme s vedoucím skupiny odjeli do německé DEFY, kde jsme řediteli studia nabídli spolupráci na filmu. Ti Němci byli naší návštěvou velice překvapeni, zachovali však chladnou tvář hráčů pokeru, neb se zřejmě domnívali, že něco organizačně nezvládli, a řekli, že nám do týdne dají vědět.“
A dali?
„S důsledností jim vlastní dali vědět přesně na den, svůj souhlas s koprodukcí ale sdělili rovnou vedení barrandovského studia, které zase nevědělo, že jsme byli v Německu. Z DEFY tedy přišel souhlas s koprodukcí, ale s podmínkou, že naopak Barrandov s nimi na oplátku vyrobí jakýsi film Železný Honza. No, berme to všechno jako důkaz, že už tehdy musel mít mladý filmař podnikatelského ducha. Oba filmy vznikly a já vlastně tehdy točil rovnou s takovými esy, jako byli Miloš Kopecký, Jiří Kodet nebo hvězda německého fi lmu Fred Delmare.“
Nesmrtelná teta, to je pojem. Jak jste do ní obsadil Jiřinu Bohdalovou?
„My už tehdy měli za sebou divácky úspěšnou komedii Svědkyně a říkali jsme si, že spolu zase musíme něco udělat, protože Jiřina zjistila, že mám smysl pro komedii. A vůbec jsme si kápli do noty profesně i lidsky, takže jsme jen čekali na příležitost. A ta se naskytla, když mi firma Bonton nabídla možnost natočit filmovou pohádku. Ten jejich nápad se ukázal jako velice prozíravý, protože po listopadu 89 žádná pohádka dlouho nevznikla, lidi byli dobou unaveni a chtěli se poněkud odreagovat.“
A přišlo jich hodně.
„Dodneška nebyla v návštěvnosti jinou pohádkou překonána. No, a protože úspěch povzbuzuje a stmeluje, tak jsme pak s Jiřinou natočili dalších asi dvacet titulů, a to nejen pohádek, ale i dramat a komedií, za všechny bych jmenoval třeba Návštěvu staré dámy či třeba Paní Piperová zasahuje.“
Jiřina Bohdalová je vaší favoritkou i v detektivním žánru. Napsal jste pro ni Ach, ty vraždy! Nepočítáte s nějakou další sérií?
„Tenhle cyklus sedmi celovečerních detektivek je uzavřen, rýsuje se ale možnost, že bychom k jejím 85. narozeninám natočili tři krimi příběhy. Prozradím jen, že v domě seniorů se důchodkyně, která celý život žila na šikmé ploše, sejde s bývalým kriminálním radou a neúspěšným politikem. Každý z nich má svůj kriminální případ, který mu ti dva pomohou vyřešit. Mnohé snad napovědí pracovní názvy jednotlivých dílů - Záhada domu hrůzy, Slehlá zem...“
Vy jste ale zdaleka netočil jen pohádky, na svém kontě máte i desítky dramat, jako scenárista jste se podílel i na filmech jako Rebelové, Válka barev, Hlídač č. 47, napsal jste scénáře ke třem divadelním muzikálům…
„Tak nejkurióznější částí mé tvorby jsou právě ty scénáře k muzikálům, protože já dost zápasím s hudebním sluchem a ono pracovat třeba s Karlem Svobodou na Golemovi, to mi dalo dost práce, aby to nepoznal. Nemusím snad zdůrazňovat, že to byla snaha naprosto marná.“
Ale abychom jen nevzpomínali. Co dál?
„Asi cyklus sedmi kriminálních filmů z roku 1968 a 1969. Přemýšlel jsem, jak to šikovně připomenout, aby to nebyl politický traktát. Zločin ani tehdy nespal, a když to bude vyšetřovat sympatická parta vyšetřovatelů, doba se v příbězích objeví automaticky. No, a taky se musím trochu věnovat životu, když jsem těch uplynulých 40 let většinou psal nebo točil! Nerad bych skončil jako má matka, která těsně před tím, než odešla, řekla poslední větu: Bože, to to uteklo! A byl konec. A já vím, že si moc pěkného za život neužila.“
Blesková zpráva
Letos o Vánocích uvidíme v televizi celkem pět pohádek Z. Zelenky.
Filmařské historky Zdeňka Zelenky
Komparz? Co je to?
Když jsem dělal poprvé asistenta režie v roce 1974, tak jsem o té profesi nevěděl vůbec nic. Byl jsem rovnou nasazen na film Na konci světa. Poprvé jsem byl na exteriérech, a to přímo v symbolu tehdejšího luxusu - v karlovarském hotelu Pupp. Popíjel jsem tam jednou večer s kameramanem Miličem a on povídá: „Tak co, mladej, kolik máš na tu kolonádu komparzu?“
Říkám udiveně: „Co já komparzu?“ A on zas: „No, vždyť budeme točit na kolonádě. Pozítří! Kolik máš pozvaných lidí?“ Já úplně zpanikařil, bylo totiž zapotřebí asi tak dvě stě lidí. Jenže výbuch, to mi má ješitnost nedovolila, tak jsem ještě ten večer vyběhl do karlovarských restaurací, pokaždé jsem si tleskáním zjednal ticho a promluvil k ohromeným hostům: „Přátelé, já jsem z Filmového studia Barrandov, měl bych pro vás takovou nabídku! Nechcete si zahrát ve filmu?“ Ten večer jsem sehnal asi dvě stě padesát lidí. Štáb netušil, že hrozilo, že kostymérky nebudou mít koho oblíkat.
Dělo neprošlo
Když jsme točili Čarovné dědictví, tedy můj první film, v Německu stavěli obrovské dělo, které bylo větší než parní lokomotiva. Hned jsem poznal, že bude problém.
Byl jsem si totiž takřka jist, že to hradní branou neprovezou. Němci tvrdili, že to mají změřené, ať jsem prý klidný. Samozřejmě že dělo bylo větší než brána, takže nezbylo než to obrovské monstrum rozmontovat a po částech ho pronést na nádvoří.
Stál tam starší pán, který suše utrousil: „Tak tohle máte za Sudety!“
Zdeněk Zelenka (60)
Pomohl ke slávě mnoha mladým hercům – například Filipu Blažkovi či Martinu Krausovi, kteří u něho hráli nejdříve v pohádkách, ale pak i v dalších, většinou dramatických rolích.
Kromě Jiřiny Bohdalové je jeho oblíbeným hercem Viktor Preiss, o kterém říká, že je herecký pánbůh (Kanadská noc, Hřích profesora Sodomky, Lakomec, Brouk v hlavě, Manželka Ronalda Sheldona).
Zakládá si na tom, že jeho žánrem nejsou jen pohádky, ale také komedie, detektivky, drama i muzikály…
