„Zapřísahal jsem se, že čtyři svatby stačily. Teď tu pátou už ale nevylučuji a možná se na ni i těším,“ prozradil představitel doktora Karla Sovy z Nemocnice na kraji města Ladislav Frej.
Pane Freji, jak se smiřujete se ztrátou milované maminky Františky (†93)?
„Těžce, ale musí to jít. Naštěstí jsem zavalen prací, tak mohu myšlenky soustředit jinam. A potom si říkám, že se maminka dožila úctyhodného věku a byla už opravdu nemocná.“
Co jí bylo? Vždyť když jí bylo devadesát, přijela za ní domů do Moravského Krumlova celá vaše rozvětvená rodina a maminka byla úplně fit…
„Ano, to byla ještě celkem v pořádku, až na to pohybové ústrojí. Měla z nás radost, bylo nás asi třicet a slavilo se dokonce dva dny, protože ten první den byla maminka brzy unavená. Pár měsíců nato skončila ale třikrát v nemocnici a potom už to bylo špatné.“
Na co tedy zemřela?
„Už přestala chodit, jenom ležela a dostala zápal plic, takže na celkové selhání organismu.“
Maminka žila sama?
„Nejdřív ano, potom ale, po těch hospitalizacích, žila v domě s pečovatelskou službou. Měla tam vlastní garsonku, kamarády, bylo to prima.“
Říkáte, že smutek zaháníte prací. Máte zřejmě na mysli Národní divadlo, kde opět hostujete po 16 letech…
„Ano. Když mi režisér Vladimír Morávek nabídl účinkování ve hře 1789 aneb Dokonalé štěstí, která pojednává o Francouzské revoluci, měl jsem opravdu velkou radost a neváhal ani vteřinu. Fantastický scénář napsala Ariane Mnouchkine, ředitelka pařížského Le Théâtre du Soleil.“
Koho tam hrajete?
„Mám dokonce tři role, takže zkouším denně od deseti dopoledne do dvou hodin odpoledne. A všichni jsme pořád na jevišti s tím, že na něm různě vystupujeme v sólových rolích. To má Vladimír Morávek moc rád – mít herce stále pohromadě.“
Je těžké se ty tři role naučit?
„Ani ne, pokud nemusíte mluvit francouzsky. Hromadně jenom všichni zpíváme Marseillaisu a já potom ve francouzštině jenom jednu sólovou písničku.“
Vy jste se francouzsky učil?
„Kdysi dávno, takže tou řečí samozřejmě nevládnu, nicméně mám ji odposlouchanou z dabingu, tak to snad nebude ostuda.“
Kde a jak se vlastně učíte texty?
„Doma a nahlas. Přeříkávám je svojí kníračce Julče. Poslouchá mě velice pozorně. Nemá ale ráda, když v té roli řvu nebo se zlobím. To mě vždycky svým výrazem upozorňuje, ať se zklidním, nebo začne štěkat.“
Premiéru v Národním divadle máte už 4. prosince. Stíháte i něco jiného?
„Musím, takže mám deficit spánku. Třikrát do měsíce hraju v Brně a zároveň natáčím seriál pro TV Barrandov Stopy života, což mě dost baví. S Kateřinou Macháčkovou tam hrajeme rodiče Kačky Brožový. S tou jsem začínal ve vinohradském divadle jako její milenec a tady jsem skončil jako její otec. To je ale spravedlnost…“
A co Kriminálka Anděl? Tam jste definitivně skončil?
„Ano. Už v té čtvrté řadě jsem byl velice málo a potom mě jako patologa poslali do důchodu, takže konec definitivní.“
To vás musí mrzet. Role patologa vás bavila…
„To jistě. Jednou ve scénáři bylo, že dotyčný měl průstřel hlavy. Neváhal jsem, vzal učebnici anatomie a učil se latinské názvy. Abych věděl, co a jak správně říkat. Pitevna, kde jsme točili, byla hned vedle márnice, kam ti takzvaní černí havrani dál vozili nebožtíky, takže holky ze štábu chvílemi utíkaly pryč. A když takhle přicházím do pitevny k onomu figurantovi s průstřelem hlavy, najednou vidím, že místo na temeni má průstřel na spánku. Režisér mi řekl, že na temeni by to nebylo vidět, a to mě rozčílilo, protože jsem se to v latině učil celé zbytečně. Ozvala se ve mně uražená ješitnost, ale pak jsem se mu omluvil…“
A co vaše přítelkyně Gábinka? Jste spolu už pět let, ona se chce vdávat a vy se už nechcete popáté oženit…
„Už jsem změnil názor. Možná chci. Uvidíme, jak to bude. Vy byste zřejmě chtěla, abychom se vzali, viďte? Možná vám radost uděláme, možná ne. Uvidí se. Rozhodně zatím nám to takhle vyhovuje. Oba máme tolik práce, že se musíme snažit, abychom si na sebe udělali čas.“
A proč spolu ani nebydlíte?
„To nejde. Gábinka pracuje v butiku na pražském Chodově a do Hostivic, kde žiju já, to je daleko. Já se rozhodně nikam stěhovat nehodlám. Kdybych dům prodal, prodělal bych. Ale neřešte to za nás, říkám, uvidíme…“
A to vám vyhovuje žít sám?
„Já nežiju sám. Jsem s Julčou a náramně si vystačíme…“
A kdo vám vaří, pere, uklízí?
„My sami.“
