9°C
Letos slavíte dvě kulatá výročí, deset let úspěšně funguje vaše Divadlo Na Jezerce a v září jste oslavil neméně důležité výročí…
„Ano, 29. září jsme oslavili s manželkou 30. výročí svatby neboli tzv. perlovou svatbu.“
Jak se zdá, nešel jste ve šlépějích mnoha mužů a nezapomněl na kulaté výročí svatby, ve vašem případě s herečkou Miluší Šplechtovou…
„Samozřejmě že ne, ani na dárek…“
Před několika lety jste se ale málem rozvedli, jak jste to překonali? Měla vám manželka co odpouštět?
„Bez komentáře. K manželství patří i krize a jejich překonávání. Tečka.“
Je vůbec možné celoživotní partnerství dvou tak rozdílných tvorů, jakými jsou muž a žena?
„Na tohle téma hrajeme v divadle už osmým rokem vynikající hru Manželské vraždění. Skvěle napsaný střet mužského a ženského principu. Je vtipné pozorovat, jak se při některých pasážích v hledišti smějí jen ženy a při jiných zase pouze muži. Ano, je to zvláštní, jak spolu tihle dva zcela rozdílní tvorové, jako je muž a žena, mohou vydržet mnohdy celý život. Ale uznejte, nic lepšího než soužití muže a ženy na světě nikdo nevymyslel.“
Homosexuálové by s vámi asi nesouhlasili…
„Proti jinak sexuálně orientovaným lidem nic nemám…“ (usmívá se)
Pojďme k vašemu divadelnímu výročí.
„Divadelní společnost Jana Hrušínského má za sebou již 12 let od zahájení činnosti a letos 2. prosince uběhne 10 let od otevření Divadla Na Jezerce.“
Proč jste vlastně tak chtěl provozovat svoje vlastní divadlo?
„Toužil jsem především po svobodě. Chtěl jsem stát na vlastních nohou a mít možnost dělat divadlo podle svých představ. Inteligentní, zábavná, ale nepodbízivá představení, založená na špičkových profesionálech, na úctě k divákům i k zaměstnancům. Divadlo, ve kterém je všechno podřízeno kvalitě večerního představení. Divadlo, do kterého herci i diváci chodí rádi. To platí Na Jezerce dodnes.“
Měli jste hned s prvním představením úspěch?
„Měli. Naštěstí. Uváděli jsme tehdy ve vysočanském Gongu představení Zahraj to znovu, Same. A na každého Sama přicházelo na 400 lidí, kteří se spolu s námi bavili chytrým textem Woodyho Allena. Ostatně Sama hrajeme dodnes a v předvečer výročí Jezerky dáváme 290. reprízu.“
Konkurence vám prý tehdy dávala tři měsíce, než zkrachujete…
(usmívá se) „To je pravda. Někteří lidé se nám smáli a tvrdili, že na Jezerce nemáme šanci. Když se pak před pokladnou utvořila první fronta na vstupenky, smích přestal a začalo okopávání kotníků, které bohužel trvá dodnes. Někdy ho cítíme dost silně. Ale naše představení už vidělo přes 600 000 lidí.“
Vaše začátky byly asi krušné, první hra stála 600 tisíc korun, museli jste prodat i váš dům, abyste na to měli, byl to velký risk?
„To je přece podstata skutečné svobody. Ta je sama o sobě strašně riskantní. A musíte vynaložit všechny síly, abyste přežili a obstáli. Proto se tolik lidí svobody bojí a byli by raději, kdyby za ně všechno rozhodoval strýček Putin nebo nějaký jiný strejda a oni se nemuseli o nic snažit ani prát. Přesně tohle jsem ale na komunismu nenáviděl, a proto jsem nikdy toho rizika, do kterého jsme s rodinou šli, nelitoval. Fakt, že jsme na začátku prodali dům, který jsme si postavili a opravdu jej milovali, považuji za nejlepší investici svého života.“
Týkal se ten risk i chaty v Plané, kterou vybudovali vaši rodiče?
„Ne, tu vlastní už mnoho let pouze bratr Rudolf.“
Když zmiňujete bratra, je pravda, že jste mu nabídl roli ve vašem divadle a on odmítl?
„Ano. Byl bych rád, kdybychom si spolu zahráli na Jezerce. Nabídnul jsem mu např. hlavní roli v zamýšlené hře Petra Jarchovského podle jedné povídky Guy de Maupassanta. Rudolfa to potěšilo, ale neměl bohužel čas zkoušet. Točil něco o rybách, hrál v Ulici a měl už domluvené zkoušení jinde. Škoda. Tak třeba příště.“
Vaše vztahy nebyly v posledních letech zrovna nejlepší, znamená to, že jste se udobřili?
„Ano, nemám s bratrem žádný problém.“
Zastavme se na chvilku u jména Hrušínský, váš dědeček se jmenoval Rudolf Böhm, jemu prý vděčíte za příjmení Hrušínský…
„Ano, ale to je známá historka… Dědeček si prostě vymyslel umělecké jméno Hrušínský a to už nám zůstalo.“
Je pravda, že váš táta Rudolf Hrušínský hrál v divadle, ještě než se narodil?
(usmívá se) „Přesně tak to bylo. Moje babička Hermína Červíčková hrála Pannu Márinku a byla v devátém měsíci, takže táta s ní hrál na jevišti těsně před tím, než přišel na svět.“
Po představení porodila?
„Ano, tak to bylo.“
Pak je jasné, že jeho budoucí herecká dráha byla asi už od narození předurčena. Ostatně to byl asi i váš případ, když jste vyrůstal vedle tak slavného herce…
„Asi to tak nějak bylo. Přišel jsem domů ze školy a v obýváku seděl s tátou Jan Werich a spisovatel Vratislav Blažek a hráli mariáš. Jindy tam zase seděl třeba Jiří Hubač a Evald Schorm, já vešel do pokoje a oni zvolali: To je on! Pak jsem se dozvěděl, že hledají kluka do hlavní role ve filmu Lítost, který jsme s tátou natočili na přelomu roku 69 a 70. Film byl pak dvacet let zakázán a nikdo ho nesměl vidět.“
Kdy jste se ocitl poprvé před kamerou a kdy jste měl svou dětskou divadelní premiéru?
„V pěti letech jsem poprvé točil v živém vysílání televizní inscenaci režiséra Filipa. V divadle jsem dostal první roli v osmi letech. Bylo to v Měsíci na vsi v Národním divadle. Hrál jsem tam tenkrát s např. Karlem Högerem, Vlastou Fabiánovou, Janem Třískou a dalšími úžasnými herci. Zážitek na celý život.“
Už váš tatínek Rudolf Hrušínský toužil po vlastním divadle, byl to prý jeho sen.
„Ano. Ale komunisté mu v sedmdesátých letech zakazovali i práci ve státních divadlech, natož aby si mohl založit své. Zajímavé je, že v jednom TV pořadu, který se na Jezerce v 80. letech natáčel, táta řekl, že jeho největším snem zůstává vlastní divadlo. Že ta slova pronesl v místech, kde dnes hraje naše divadlo, je krásně symbolické…“
Jaká je vlastně historie budovy Divadla Na Jezerce, za totality to býval zchátralý kulturák…
„Původně to byla hospodářská usedlost a krásná klasicistní stavba. V roce 1948 komunisti majitele zavřeli a stavení mu ukradli. V padesátých letech z fungující usedlosti udělali špatně fungující kulturní dům. V šedesátých letech se zde ale začaly pořádat tzv. taneční čaje, kterými prošla většina tehdy začínající české rockové scény. Hráli tu např. Flamengo, Miki Volek, Petr Janda a mnoho dalších. Koncerty většinou nakonec vždy rozehnali esenbáci…“
Tehdejší policisté?
„Ano, komunističtí fízlové, jak se jim už zase hezky říká. No a éra skončila ruskou okupací Československa a normalizace začala i na Jezerce. Kulturák byl zavřen a areál dostala Československá televize. Po Listopadu objekt chátral až do doby, kdy jej MČ Praha 4 nákladem 73 milionů zrekonstruovala a vypsala výběrové řízení, které vyhrálo Divadlo Na Jezerce.“
Patříte k divadlům s minimálními dotacemi, považujete konkurenci s dotacemi za fair? Dá se s tím něco dělat?
„V současné politické situaci nedá. Politici, kteří rozhodují o veřejných penězích, nechtějí nést odpovědnost, kterou voličům slíbili, a tak nechávají umělce a jejich zástupce, aby se o veřejné peníze rvali sami. Ti, kteří léta peníze dostávají, se o ně nechtějí s novými subjekty dělit a pravidla, která přidělování dotací určují, přizpůsobili svým zájmům.“
S dotovanou konkurencí není snadné soutěžit.
„Současný stav v Praze podporuje nekalou soutěž a brání svobodnému rozvoji kultury i férovému podnikání. Některá, i soukromá divadla dostávají ročně mnoho milionů, jiná nic. Na magistrátu tvrdí, že úspěšný subjekt, o který lidé mají zájem, podporu nepotřebuje. Podporují tedy z veřejných peněz jen ty neúspěšné?“
Co tedy navrhujete?
„Zrušení dotací pro všechna pražská divadla. Když to musí jít na Jezerce, proč to nejde jinde? Ať divadlům magistrát přispívá na nájem a údržbu budov, ve kterých sídlí. Ale posuzovat umění? Jako za komunistů? Absurdní. Ministerstvo kultury by vůbec nemělo podporovat jiná pražská divadla než Národní. Podporu bych dal hlavně všem krajským divadlům. Rozhazovat cizí peníze bez odpovědnosti umí každý.“
Kolik jste za deset let fungování divadla vyprodukovali inscenací a kolik jich hrajete dnes?
„Máme za sebou 31 inscenací a z nich je nyní v repertoáru šestnáct.“
Čeká vás nyní nějaká premiéra?
„Ano, 20. listopadu bude premiéra Hubačovy Generálky s Jiřinou Bohdalovou a Radkem Holubem v hlavních rolích.“
Jak vyvažujete, abyste nepodlézal divákovi nenáročnými komediemi a měl jste v divadle plno?
(Usmívá se) „Lehčí otázku nemáte? Nepodlézáme divákům, ale ani jimi nepohrdáme a vážíme si jich. Snažíme se vybírat texty, které neurazí inteligenci a přitom vás v hledišti zaujmou.“
Nepřicházíte jako manažer divadla třeba o životní roli?
„Třeba je mou životní rolí právě ředitel divadla. To by mi nevadilo, je to dobrá role. Ale možná mám ještě ty nejlepší filmové role před sebou…“
Tři děti Jana Hrušínského
Jan Hrušínský má tři děti. „Kristýna vystudovala po maturitě DAMU a hraje nyní na Jezerce a hostuje v Národním divadle. Občas také hraje něco v televizi. Snad bude mít štěstí… Bára studovala na Střední umělecko-průmyslové škole na Žižkově a po maturitě na vysoké škole cestovního ruchu. Na Jezerce dělá grafické práce a občas také uvaděčku. Nejstarší syn Nikola žije nyní v Austrálii, oženil se (v Čechách s Češkou Ivankou) a zdá se, že jsou šťastní.“
Blesková zpráva
Jan Hrušínský stál poprvé na jevišti, když mu bylo pět let.
