Jan Hrušínský alias Jaroslav z Jak se budí princezny: Místo na koni rajtoval na korbě náklaďáku...

V pohádce hrají velké filmové osobnostmi... „Měl jsem štěstí na časté setkávání s lidmi, jako byl Vladimír Menšík, Stella Zázvorková, František Filipovský a dalších. Předností filmů Václava Vorlíčka je mimo jiné téměř vždy velmi dobré herecké obsazení. Všimněte si, že ve většině jeho filmů i epizodní role vždy hráli dobří a slavní herci.“

Pohádka se natáčela s velkými filmovými osobnostmi, na koho nejraději vzpomínáte?

„Těžko na někoho z nich zapomenout. Měl jsem štěstí na časté setkávání s lidmi, jako byl Vladimír Menšík, Stella Zázvorková, František Filipovský a celá řada dalších. Předností filmů Václava Vorlíčka je mimo jiné téměř vždy velmi dobré herecké obsazení. Všimněte si, že ve většině jeho filmů i epizodní role vždy hráli dobří a slavní herci.“

Velkou část natáčení jste strávil s Vladimírem Menšíkem, který byl vyhlášený jako velký komik i mimo kamery, vzpomínáte si na nějakou vtipnou historku z natáčení?

„S Vladimírem Menšíkem bylo natáčení vždycky zábavné a měli jste díky němu pocit, že nejste v práci a unaveni jste mohli být jedině z toho, jak vás bolela bránice od smíchu. Ve filmu jsme spolu mimo jiné jezdili na koních a spolu jsme z nich také krásně padali. Většinou se to stalo tak, že jsme přicválali na určené místo, koně náhle prudce zastavili, ale my jsme s Láďou jeli stejně prudce dál. Letěli jsme přes jejich hlavy, já spadl do křoví před malou kamennou zídkou a Láďa ležel o vteřinu později vedle mně. Podívali jsme se na zemi na sebe a Menšík mi říká: Princi, nežerte tu hlínu, víte, že vám to nedělá dobře! Všichni se hrozně smáli, ale do filmu to pan režisér nepoužil.“

Jaká byla pro vás nejnáročnější scéna?

„Kromě výše zmíněných jízd na koních to byly také záběry detailů při závodění na koních kolem rybníka. Detaily se pořizovaly na nákladním autě, kde bylo na dřevěné bedně jezdecké sedlo, vy na něm, před vámi kamera. Málokdy v životě si připadáte tak dokonale idiotsky, jako když jedete tryskem na koni na bedně a kouká na vás třicet lidí.“

V pohádce také kopete motykou odtokový kanál pro vodu, nechal vás režisér skutečně kopat, až jste z toho měl mozoly nebo šlo pouze o krátkou scénu, kdy jste pouze na chvíli podržel motyku?

„Vždyť to znáte! Maskéři vám udělají na rukou mozoly, aby to vypadalo, že jste celý den kopal hlubokou strouhu“

Odrazila se popularita pohádky nějakým způsobem ve vašem osobním životě?

„Ano. Zásadním způsobem. Například kolegyně z Divadla Na Jezerce, Bára Hrzánová mně od té doby nikdy neřekla „Honzo“, ale vždycky mě oslovuje „Princi“ Zřejmě to tak bude nadosmrti.“

Měl jste v té době díky roli romantického prince více obdivovatelek?

„Ve sklepě mám schovanou velkou bednu dopisů, kterých mi v té době chodilo opravdu hodně a přiznávám, že jsem na všechny nestihnul odpovědět, což mě mrzí, protože některé byly moc krásné. A nejspíš i jejich pisatelky.“

Během natáčení jste si zlomil nohu, jak se to stalo?

„To je tisíckrát opakovaná historka, kterou měl později v repertoáru i pan Menšík nebo Jiří Sovák. Po natáčení zmíněné scény závodu u rybníka, jsem zakončil večer v hotelu Černý orel v Telči, kde jsme během natáčení bydleli, pádem z šesti metrů. Zvláštní bylo místo pádu – proletěl jsem skleněným stropem do restaurace onoho hotelu a spadl jsem rovnou mezi stoly. Stoly to vydržely, noha ne. Pan Menšík mě navštívil druhý den v nemocnici a říkal, že mi to hrozně závidí, protože už prý zažil leccos, ale stropem do hospody ještě nikdy nevešel. Více už bych se k této historce nevracel.“

Jakým způsobem se sádra maskovala?

„Blbě. Když například v závěru filmu princ Jaroslav stoupá po schodech do věže, aby probudil spící Růženku, diváci nevědí, že sedím na zádech jednoho pána, který mě do těch schodů vynášel a kamera zabírala jen odhodlaný výraz v obličeji, v jedné ruce loutnu, v druhé meč. Zkrátka, hrdina!“

Měl jste nohu v sádře i při scéně, kdy plavete v rybníku?

„Ne. Při scéně, kdy mě sluha Matěj učí plavat, to bylo v pořádku, ale po pádu z koně do rybníka. Tam mám na noze sádru zabalenou do igelitových pytlů, aby sádra nenavlhla.“

Díváte se pravidelně na tuto pohádku, která je s pravidelností zařazovaná do Vánočních programů?

„Občas ji v televizi samozřejmě vídám. Jednou se mi dokonce stala zajímavá věc. Byl jsem v Rakousku a zapnul jsem televizi. Dávali tam právě Dívku na koštěti. Nechtěl jsem se na sebe dívat a poslouchat, jak mluvím německy, tak jsem to přepnul na jiný program – a tam zrovna dávali Jak se budí princezny. Takže jak vidíte, přestože od Dívky na koštěti uběhlo už 40 let a od Šípkové Růženky více než třicet let, jsou tu pořád a budou tu nejspíš i v době, kdy já už je neuvidím. Letos o Vánocích šla i nová pohádka, kterou jsme točili se Zdeňkem Zelenkou podle motivů H. CH. Andersena.“

Máte představu, v kolika pohádkách jste si zahrál prince?

„Ano. Ve filmu v jedné. Jak se budí princezny. Ale v jiné pohádce Václava Vorlíčka, Jezerní královna, jsem převzal roli sluhy.“

Jaká je vaše nejoblíbenější televizní pohádka?

„Každý člověk má rád pohádky svého dětství anebo ty, které vás provázejí celým životem. Takže pro mě je to klasika typu Hrátky s čertem, Princezna se zlatou hvězdou na čele a celá řada dalších.“

Co jste neviděli

„Rekvizitáři přinesli z místního mlýna takový veliký pytel na obilí, do toho jsme Honzu oblíkli až po prsa pod kostým. V pase ho přepásali gumou. Přijel traktor s ramenem a Honzu do toho rybníka postavili,“ popsal scénu režisér Václav Vorlíček (83), jak se Hrušínský se sádrou koupal v rybníku.

Zpátky do pohádky

Jak se budí princezny se v roce 1977 točilo nejen na hradech Pernštejn a Křivoklát, ale také na zámku v Telči. A právě tam jsou až do 5. ledna k vidění originální filmové kostýmy a rekvizity z pohádky.