Míšo, jak se změnil váš život potom, co jste se stala vdanou paní?

„Až mě to překvapilo, ale nezměnil se mi vůbec, ani o píď. Tak co bych po dvanáctiletém soužití také čekala, že? Abych si to uvědomila, že jsem vdanou paní, musím se vždycky podívat na prstýnek na ruce.“

Kolik času v týdnu strávíte vlastně prací?

„Všechny všední dny a ve středu a čtvrtek to je dvanáctihodinová pracovní doba. Celá moje moderace je improvizace a k té je nutná co nejobsáhlejší znalost tématu. Než se problémem prokoušete a pochopíte ho, to holt nějaký den trvá. Vždycky mě pobaví, když si někdo myslí, že pracuji jen ve čtvrtek, tu hodinu, co mě lidé vidí v televizi. Třeba tuhle mi v lékárně řekli: No vy máte na nohy těžké povolání, pořád jen stojíte, a ještě v podpatcích! A já přitom mám vysloveně sedavé zaměstnání. Jen sedím, čtu, studuji a píšu. A ty podpatky? Ty si po zlomenině obratle nemůžu v civilu vůbec dovolit!“

Máte volné alespoň víkendy?

„Víkendy odjakživa patří dětem, i když u sedmnáctiletého Kuby zájem o přítomnost matky logicky opadl. S Maruškou chodíme se psy, na návštěvy za jinými dětmi, do divadla, kina, prostě tak jako všichni.“

A co to, že jste si pořídila pejsky?

„Splnila jsem si sen na důchod, kdy jsem snila, že konečně budu mít dva psy. Po mém úrazu páteře jsem si ale řekla, nač čekat do stáří, když stejně nevíte dne ani hodiny... A tak máme dva trpasličí jezevčíky. Pravda, ten starší, ač s rodokmenem, nám dvojnásobně přerostl, ale asi proto mu už chovatelé dali jméno Tarzan a zatajili nám důvod... No a protože psi jsou moje a Maruščino přání, chodíme je venčit my dvě. Granule jim dávám já, ale průběžně je po celý den krmí celá rodina, protože jejich prosebným pohledům nemůže odolat.“

A kdo se vám vlastně stará o domácnost, když jste tak zaneprázdněná?

„Mám hospodyni od té doby, co byl Kuba batole a lezl po zemi. Přesně si pamatuji, jak jsem se pro ni rozhodla. Tehdy jsem dělala Kotel, Kuba se v noci ještě budil, byla jsem nevyspalá a čas na úklid mi zbýval jen o půlnoci. A jak jsem tak v noci celá nevyspalá a unavená klečela na podlaze, pečlivě ji vytírala, najednou jsem si řekla: Chceš mít hlavně čas na Kubu a práci a prostě úklid už nestíháš. Peníze vyděláváš snad i proto, aby sis mohla zaplatit pomoc! A tak jsem to udělala.“

Je váš manžel pedant na pořádek?

„Ano, oba máme rádi pořádek. Navíc Kuba je alergik i na prach, takže u nás doma musí být dokonale čisto.“

Jak vypadá takové vaše ráno?

„Vstávám společně s dětmi. Asi tak v 98 % se podaří, že snídají společně, a já si pak dám v klidu svou milovanou kávu s novinami. Takže ráno zdravě nezačínám, ale jsem tak nejspokojenější.“

Říká vám něco snídaně do postele?

„Znám ji jen z romantických filmů a kupodivu jsem po ní nikdy netoužila.“

Vyžaduje od vás rodina domácí stravu?

„Byly časy, kdy ji vyžadovala pravidelně. Jenomže můj repertoár, který pravda není příliš velký, se jim léty omrzel. Takže dnes se jim rozzáří tváře štěstím, když řeknu, že nestíhám vařit, a objednáme si jídlo domů. Jinak nejčastěji peču kuře na různé způsoby, protože ho dáte do trouby a můžete se věnovat něčemu jinému.“

Stoupne si někdy za plotnu i někdo jiný než vy?

„Kuba dělá rodinou oblíbené sendviče, Maruška se mnou ráda peče a manžela zas obdivuji, jak nesmírně krásně a esteticky umí studené jídlo na talíř naservírovat. Já to tak hezky neumím, jsem taková závodka.“

Co od vás rodina vyžaduje především?

„Abych jim byla neustále k dispozici pro různé rady, porady, organizaci, podporu a lásku a absolutní pochopení pro veškeré chyby. A většinou to je ve středu a čtvrtek, kdy mám největší kalup s prací a přijde Maruška s Kubou s nějakou okamžitou konzultací. A já jim vždycky říkám: Děti, maminka není doma, je v práci a teď nemůže.“

Kdo je u vás hlava rodiny?

„Mnohé to překvapí, ale jsem svým založením velký demokrat. Proto jsem i děti vedla k tomu, že se u nás o všem může diskutovat. Takže máme demokracii, která se pravda někdy zvrhne v anarchii. To když děti vyřknou větu: Jsem svobodný občan, tak si můžu dělat, co chci! Já jsem ale na druhou stranu spokojená, že se neostýchají říct svůj názor. Pravda, teď v období Kubovy puberty si někdy nejsem jistá, zda jsem to s tou demokracií nepřehnala, ale již se stalo.“

Rozkřičíte se také někdy doma?

„Ano, i já mám jen jedny nervy a i já jsem rodič syna v pubertě. Snažím se nejdřív dlouho a dlouho ovládat, no ale potom někdy vybuchnu jak ten papiňák. A pak se zase nějaký ten měsíc držím.“

Lidé vás vidí vždycky v dokonalém make-upu a skvěle ohozenou. Líčíte se i doma a jaký je váš domácí úbor?

„Doma se nelíčím vůbec, na venčení psů a rychlé nákupy taky ne. Jinak tzv. do civilu se líčím velice málo, mám ráda přirozenost. A jako domácí úbor mám většinou černé kalhoty a černá trika a svetry, protože jsem hodně zimomřivá, a hlavně mi musí být pohodlně. Mám ráda spíš ležérní mód, což je v rozporu s tím, v čem mě diváci vídají.“

V Máte slovo jste pokaždé v jiných šatech. Kam je všechny dáváte?

„Nejsou moje, mám je jen zapůjčené od návrhářky Alice Abraham. Takže je po vysílání vracím.“

A to vám šijí šaty každý týden, nebo jednou za čas se jich ušije víc?

„Někdy dostanu várku třeba pěti šatů, někdy jen jedny. Ale je dobré, když mám vždycky alespoň jedny v záloze. Třeba naposledy mi Alice poslala nádherné večerní šaty se širokánskou sukní a bohatou spodničkou. Jenomže když jsem si je oblékla, tak ta hromada hedvábí při každém kroku hrozně šustila a to by zvukař zešílel a diváky by to rušilo, takže jsem je musela k velké lítosti vysvléct. A naštěstí jsem měla doma ještě jedny, které jsem nakonec oblékla.“

Fotogalerie
10 fotografií