Na konkurz do filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku ve smíchovském Národním domě přišlo asi 160 dětí. Většinu jsem poslala domů a nechala si kolem sebe partičku asi dvanácti kluků. Tomáš Holý byl mezi nimi nejmladší, do naší debaty se vůbec nezapojil, ani jednou nepromluvil. Přitom iniciativa dětí a jejich spontánní reakce jsou při výběru mnohdy rozhodující. Nebyla jsem na Tomáše nijak soustředěná, zdál se mi příliš malý a pochybovala jsem, že by byl schopen vydržet dlouhé natáčení.

Kulich

Nakonec jsem pozvala pět kluků na kamerovou zkoušku a ostatní, včetně Tomáše, poslala domů. Za chvíli se Tomáš nečekaně vrátil do sálu. Zůstal stát ve dveřích. „Co chceš?“ zeptala jsem se.

Tomáš nepromluvil, jen ukazoval rukama. Z jeho pantomimy jsem pochopila, že si zapomněl kulicha. Řekla jsem pomocnému režisérovi, aby toho prcka zítra taky přivezl na zkoušku. Druhý den bylo Mikuláše a v noci nečekaně napadla spousta sněhu. Všechny děti dojely v pořádku. Tomáš se na konečné stanici tramvaje vyválel v mokrém sněhu, a než pro něj dorazil autokárek z Barrandova, byl promočený až na kůži. Kostymérky mu sušily kalhoty a punčocháče na topení. To už postoupil na žebříčku mého zájmu hodně nahoru.

Když jsem pak zkoušela scénu s Janou Preissovou a Františkem Němcem, začala jsem tušit, že ostatní kluci vůbec nemají šanci. Tomáš spletl, co se dalo. Breptal, culil se, byl tak bezprostřední a něžný! Moje intuice mi napověděla, že nikdo jiný malého Vaška hrát nemůže.

Vašek je můj syn a synovec

Velrybu Poledňáková napsala a natáčela jako dojemný komorní příběh osamělé matky se synem. Podobnost s jejím životem není náhodná. „Postava Vaška je mix citových problémů mého syna s neuvěřitelnými nápady mého synovce, který na táboře předváděl, jak vytrhnout velrybě stoličku nebo vylezl na stožár elektrického vedení a mamince napsal: Odpusť mi to! Síla, rozum, mrštnost, to jsem já!“

Vsadila bych se, že byli milenci

Poledňáková přiznává, že bez Františka Němce a Jany Preissové by komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku a následující Jak dostat tatínka do polepšovny nikdy nemohly tak dobře fungovat. „On rošťák se smyslem pro humor, ona křehká a půvabná. Vsadila bych se, že spolu ještě jako studenti prožili nějaký krátký románek,“ píše v knize S kým mě bavil svět.

Oldu Kaisera jsem nechtěla vůbec obsadit

Sešla jsem se s Kaiserem v kavárně a jeho exteriér mi vyrazil dech. Zarostlý, šedovlasý, nedbale oblečený,“ přiznává v biografii Marie Poledňáková. Bála se ho do role nevěrného manžela obsadit, pak ale změnila názor. „Především ty jeho oči, záhadné, plaché, něžné, které dovedou vyjádřit celou škálu pocitů,“ svěřuje se.

Moje cesta z továrny do televize

Sešli jsme se ve starobylé restauraci U Piaristů. Iva Hercíková nepřišla sama, ale se svým přítelem. Jmenoval se Jaroslav Dietl. Když číšník přinesl moučník, Jaroslav Dietl se mě zeptal: „Co vlastně děláte v továrně?“ „Všechno, co je třeba. Na vrtačce, na lisu, brousila jsem hrnce, umím svářet a teď vedu sklad.“ „A nechtěla byste zkusit pracovat v televizi?“ Zastavilo se mi srdce. „Ale já mám kádrový škraloup,“ přiznala jsem se radši hned. Jaroslav Dietl se pousmál svým neodolatelným způsobem. „Ale já jsem tam šéf.“ Teprve v tu chvíli mi došlo, že tahle večeře byla konspirativně smluvená a že všichni kromě mě věděli, o co půjde. Ten večer doslova a do písmene změnil celý můj další život.