Byl jste Pavlu Bobkovipo jeho rodině nejblíže. Jak mu bylo v poslední době? „Moc špatně, a navíc se to stále zhoršovalo. Přidávaly se další nemoci. Nejhůř ho ničily ty bércové vředy.“

Co jste pro něj dělal?
„Jezdil jsem s ním na kontroly, vozil jsem ho po doktorech. Bylo hrozné pozorovat, jak těžce zdolával schody, někdy jsem ho skoro nosil. Chudák, úplně se plazil. Ale ještě horší bylo, když jsem ho slyšel z ordinace na chodbu křičet bolestí. To jak mu strhávali obvazy. Měl pak krvácející rány. Žádal jsem, aby za ním jezdili domů, že trpí jak zvíře. Nechali ho chodit po schodech nahoru dolů, často tam nebylo WC, které potřeboval.“

Takže jste mu dělal řidiče?
„Nedělal jsem mu jen řidiče. Taky jsem mu vařil. On měl skoro pořád hlad, doma u nich většinou nic nebylo, třeba ani žádné pečivo. Navíc Bobkovi nevlastnili mikrovlnku. Nemohli jsme teda něco koupit, že by si to pak doma ohřál. Uvařil jsem u nás a rychle s tím skočil do auta, abych mu to dovezl ještě teplé. Naštěstí bydlím jen pár kilometrů od jeho vily.“

Jak Pavel snášel to utrpení?
„Dlouho se držel. Pořád věřil, že bude líp, že mu doktoři pomohou. Chtěl ještě zpívat, miloval svou profesi. Spřádal plány.“

Jak dlouho jste se znali?
„Desítky let. Pavla jsem brával i na naši usedlost do Radětic. Zažili jsme moc krásné chvíle, poseděli, pobavili se. Je to pryč. Byl to hodný chlap, škoda ho.“