O Brejchové je známo, že rozhovory celý život odmítá, tentokrát se herečka s dcerou Terezou Brodskou (45) shodly na tom, že by bylo dobré promluvit a uvést věci na pravou míru.

Paní Jano, pamatujete si, co se stalo před tím, než vás 7. října našla dcera Tereza, jak ležíte doma na podlaze?
„Přesně si to nepamatuji. Asi se mi ale zase zamotala hlava a upadla jsem. Mám nízký tlak a zúžené cévy, tak se mi občas motá hlava. Proto také radši ani nikam moc nechodím.”

Vy jste upadla do bezvědomí, že jste si nepřivolala pomoc?
„Při tom pádu jsem si poranila ošklivě nohu a nemohla jsem se zvednout. Telefon jsem u sebe neměla. K tomu všemu jsem ještě nechala klíče v zámku, takže se ke mně ani Terka nemohla dostat.”

Tereza asi přišla na posledni chvíli?
„Tak to víte, v mém věku a zdravotním stavu byla každá minuta důležitá. Terezka je miláček, že tak rychle zalarmovala pomoc.”

A jak se cítíte teď?
„Děkuji za optání. Dobře. A jak vidíte, ještě jsem to nevzdala.”

Ve Vinohradské nemocnici jste nejprve ležela na JIP, jak se tam o vás starali?
„Naprosto úžasně, hned druhý den jsem šla na standardní oddělení. Děkuji za skvělou péči. A samozřejmě nesmím zapomenout na záchranáře. To vím ale spíš z vyprávění od Terky, že odvedli skvělou profesionální práci. Díky všem.”

Mohly k vám do nemocnice návštěvy?
„Ano, mohly. Ale víte, já jsem byla – a stále ještě jsem –, poměrně brzy unavená, tak jsme se s Terezkou domluvili na seznamu kamarádů a rodiny, koho za mnou budou pouštět. A to platí i tady na Malvazinkách.”

A co to je za kamarády?
„Hlavně ti, se kterými se stýkám pravidelně i v soukromí. Těší mě samozřejmě podpora všech lidí, kterou mi dávaji najevo prostřednictvím dopisů nebo přes Terezu. Na osobní návštěvy jsem ale opravdu jestě příliš unavena. A také, jak říkal můj kamarád, malíř Vladimír Komárek: Jen krátká návštěva potěší...”

Můžete prozradit, kdo patří mezi vaše největší kamarády?
„Samozřejmě v první řadě je to rodina. Ta je můj největší kamarád. A potom z těch nejbližších je to určitě Jirka Ptáčník (herec a bývalý hlasatel Čs. televize - pozn.), se kterým jsme toho spoustu nacestovali, když jsem ještě hrála divadlo. Tak ten mě navštěvuje pořád pravidelně i tady. Vzpomínáme na společné zájezdy a vždy se u toho hodně nasmějeme. A potom to je Pavlínka Filipovská s manželem. Ta je taky takové moje zlatíčko...”

Jste v kontaktu třeba s vaším prvním manželem Milošem Formanem? V květnu jste mi říkala, že si pravidelně voláte, píšete. Že byste se ještě rádi viděli, ale ani jedomu už zdravotní stav nedovolí létat. A ještě k tomu takovou vzdálenost přes oceán...
„Miloš o mém stavu neví a já jsem ráda. Nechtěla bych ho tím ani zatěžovat. Myslím, že má sám svých problémů také dost.”

Jaké děláte teď pokroky na Malvazinkách?
„Jde to krůček po krůčku, ale dělám. Tak především musím doléčit zraněnou nohu a postupně pravidelně rehabilituji. Prostředí a personál je velice příjemný, takže se zde cítím jako doma.”

Jaký máte denní režim?
„Ráno vstávám v šest, potom mám snídani, vizitu a cvičím. Někdy i dvakrát denně. Zbytek dne trávím čtením dopisů od fanoušků a psaním odpovědí – to mi hodně pomáhá. Jinak si čtu a hodně taky koukám na  televizi.”

Co strava, jde to?
„Mám možnost výběru ze tří jídel, dnes jsem měla přímo výborné špagety. Vaří tu skvěle.”

Takže žádná dieta, jak jsem slyšela?
„Prosím vás, vůbec ne. Jak mi sem nosí návštěvy různé sladkosti, tak jsem tady snědla snad nejvíc čokolády za svůj život! (smích) A to mně jestě Terezka s Herbertem zásobují štrúdlem a různými koláčky, kterým se těžko dá odolat.”

Jak dlouho předpokládáte, že v nemocnici budete?
„Víte, to je spíš otázka na lékaře, ale určitě to ještě nějaký čas potrvá. A upřímně, musím přiznat, že po té zkušenosti, kterou teď mám, určitě nechci nic uspěchat.”

Dcera za vámi chodí každý den...
„Terezka je úžasná, ale nejen ona, pravidelně mě navštěvuje i zeť Herbert, střídají se.  Říkám jim: Hele, máte svý práce dost, za mnou nemusíte chodit každý den! Jejich pravidelné návštěvy mě, pravda, ale zase motivují, abych na sobě pracovala. Myslím, že kvůli nim i víc cvičím. Chci jim, když přijdou, ukázat pokroky. Zkrátka mě baví se trochu vytahovat.“ (i)

Jaký máte vůbec vztah s Herbertem a o čem si třeba povídáte, když vás přijde navštívit?
„Herbert? To je noblesní kluk. Hodně se bavíme třeba o filmech, co jsem natočila. Nebo o lidech, se kterými jsem dříve pracovala.”

A naposled to byl kdo?
„Naposled jsme probírali jeden z mých prvních filmů – Žižkovskou romanci, tak jsem si zavzpomínala i na Jirku Valu.”

Co se vám tak honí hlavou, když se díváte na svoje staré filmy?

„Vzpomínám hlavně na lidi. Na kolegy herce, ale i lidi ze štábu. Říkám si, jaká to byla vlastně pro nás fajn doba, že jsem měla štěstí na generaci úžasných kolegů. Vzpomínám na pana Wericha, na Jirku Sováka, režiséry Jiřího Krejčíka, Zdeňka Podskalského, Evalda Schorma, Jirku Svobodu...”

Sledujete i dnešní filmovou produkci?
„To víte, že ano. A říkám si, jak to dnes mají všichni daleko těžší a jak málo kvalitních filmů vzniká. Vždyť dnes je i pro dobré herce těžké, aby se prosadili. Jakoby se mladí režiséři báli výrazných hereckých osobností... Tak tohle všechno se mi honí hlavou.”

Když tak rekapitulujete život, kterou etapu považujete za nejšťastnější?
„Každá etapa měla své dobré i horší stránky, já ale moc ráda vzpomínám na začátky a potom hlavně na šedesátá léta. Točili se skvělé filmy, prišla nová vlna režisérů včetně Miloše Formana, šla jsem z filmu do filmu. No, a především, v roce 1968 se narodila Terezka. To bylo moje nejšťastnější období.“

Nepomohl ani melír

Jana Brejchová celý život nerada pózovala před fotoaparáty. A teď se zprvu nebránila ani tomu, aby ji její zeť, skvělý fotograf Herbert Slavík (49), zvěčnil pro Blesk. „Dokonce se jí ten nápad líbil. Maminka teď opravdu vypadá báječně. Proto souhlasila i s tím, že jí do nemocnice kvůli focení pošlu kadeřníka. A povedlo se. Má teď krásný melír,“ svěřuje dcera Tereza.
A nebylo to jednoduché. „Když ta kadeřnice přišla, tak jsem to šíleně schytala. Zavolala mi, že když jsem si vymyslela takovou pitomost jako melír, tak ať já jdu na fialovo. I paní doktorka a sestřičky se mě zastávaly,“ popisuje Tereza.

Ve finále měla z nové hlavy herečka radost velkou a pořád se okukovala v zrcátku. Přesto k fotografování nakonec nedošlo. „To je těžký... Jsou dny, kdy je hodně unavená, a my jsme prostě s Herbertem, fotoaparáty a všemi těmi světly, nepřišli nikdy v pravou chvíli. Nešlo to odhadnout. A já maminku nechtěla přemlouvat, když se zrovna necítila. Mrzí mě to hodně, protože fakt vypadá skvěle. Na stoleček jsem jí připravila i šminky,“ říká Tereza.