Jeden herecký kolega, přibližně stejně starý jako Luba Skořepová, se jí vždy před představením ptá: „Lubo, bolej tě ruce jako mě? Ne? A co nohy? Taky ne? A prosím tě, kolik je ti vlastně let?“ Na to Luba odpovídá – táhne mi na stovku, a ten kolega kroutí hlavou a odkráčí do nedaleké vinárny zapít žal. Pravda je ta, že Lubu tělo poslouchá, a kdyby jen tělo, taky mozek a paměť!
A to jí tento týden bylo devadesát. Nejdřív se mne zeptá ona: proč myslíš, že mi to všechno ještě funguje? Popravdě odpovídám, že to bude asi tím, že se narodila v Podkrkonoší, které je známé dlouhověkými lidmi, a možná taky tím, že vždycky byla temperamentní, dokonce by se dalo říct divoká. A pak už se smím ptát já.
Jak to tedy s vaší dlouhověkostí je?
„No já nevím, kolik mi je (směje se). Bába, která mě tahala z bříška maminky, byla tak ožralá, že to vůbec nezapsala. Třeba je mi o dvacet let míň!“
A s divokostí?
„To je pravda, že jsem byla divoká, vesnické děti vůbec jsou takové, protože se o sebe musejí postarat. Já trávila celé léto u babičky nedaleko Červeného Kostelce, kde jsme neznali žádné městské vymoženosti.“
Vy jste se asi narodila už jako herečka.
„Asi ano. Mám to zřejmě po strejčkovi z Plhova, což je předměstí Náchoda. On tam byl známý jako komik a tragikomik v místním divadle, což jsem se dozvěděla teprve před třemi lety. Nejdřív jsem ovšem u babičky na vesnici v Podkrkonoší nasávala tu atmosféru lidí, kteří byli nemluvní, ale rozuměli ranhojičství. Léčili bylinkami sebe i svá zvířata. Já se to taky učila, ale musela jsem okopávat i kamenitá políčka nebo sbírat klásky. Byl to strašně chudý kraj. Teprve později jsem si sama pro sebe začala hrát divadlo. Nejdřív jsem si otočila židli a ušila takové dva hadříky, které měly představovat maminku a tatínka. Přehrávala jsem, jak se pořád hubičkujou. Oni se totiž měli moc rádi. Pak jsem hrála pro babičku, sousedku a její kozu, rozšiřovala jsem publikum (směje se). Zajímavé je, že jsem chtěla vždycky být tragédkou.“
Rodiče asi moc nechtěli, abyste se věnovala herectví, když vlastnili pilu a potřebovali, aby v práci někdo pokračoval…
„To víte, malé město, herectví bylo podezřelé. Dokonce slovo herečka bylo nadávka, kterou na mě volali kluci ze školy, když jsem se předváděla. Rodiče mi řekli, když budu mít na gymnáziu vyznamenání, že se můžu přihlásit na konzervatoř. Mysleli si, že to nedokážu, protože mi z matiky hrozila čtyřka, ale já jsem je převezla, vyznamenání vybojovala a na konzervatoř se dostala i ve velké konkurenci. Přesto, že tam byla spousta dětiček vlivných rodičů.“
Jaké byly vaše největší životní lásky?
„Tu první jsem oplakala. Nedávno jsem našla svůj deníček z doby, kdy mi bylo třináct let. Jsou tam celé stránky pokapané černými slzami. Zamilovala jsem se totiž do spolubydlícího, když jsem v Liberci studovala němčinu. Bylo mu dvacet pět a měl snoubenku… Když jsem se to dozvěděla, myslela jsem, že umřu. Abych ten bol zmenšila, jedla jsem každou noc velkou čokoládu. A bol odešel.“
Myslím skutečnou dospělou lásku, kterou člověk zažije jen jednou za život…
„Bohužel, obě manželství byla taková kamarádská. První manžel byl Josef Pehr, se kterým jsme hráli loutková představení, druhý spisovatel Pavel Hanuš. Tu velkou lásku jsem nikdy nepotkala. Pořád na ni čekám."
Kdy jste v životě byla nejšťastnější a kdy nejnešťastnější?
„Já myslím, že to léto, jsem se dostala na konzervatoř byla u své milované babičky, bylo nejšťastnější. A nejvíc neštastná jsem byla, když babička zemřela.
Ne po bouračce, když jste zjistila, že nemůžete mít děti?
„V té chvíli si to neuvědomujete a myslíte si, že nebude problém otěhotnět. Máte pocit, že to není definitivní. Ta smrt babičky, která byla celý můj svět, byla definitivní.“
Proč jste vlastně ještě nedostala vytouženou cenu Thálie?
„To nevím. Už dvanáct let mi dávají nominace z různých divadel, a pořád nic. Ten novej prezident herecké asociace Jiří Hromada mě loni ujišťoval, že to je na spadnutí, ale pak mi volali, že Jana Hlaváčová je hrozně nemocná, takže ji chtějí potěšit, a dají to jí.“
No aspoň si ještě nemyslejí, že byste měla umřít.
„Mně to už je jedno. Já jdu po ulici a lidi mě objímají a říkají, jak mě mají rádi. To je pro mě důležitý.“
Jak je to vůbec dnes se staršími herci?
„Kdysi byla slavná éra Národního divadla, kdy dramaturgie přímo vyhledávala starší herce – Pivec, Šejbalová, Záhorský… to byla jména, na která se chodilo. Pak přišla normalizace a ředitel divadla Václav Švorc se jich zbavoval… Oni se trápili a brzy nato zemřeli. Dá se říct, že i teď se na herce a hlavně herečky v poslední třetině života nemyslí. Takže sháním místo, kde bych mohla mít scénické čtení povídek Boccaccia, což by se mnou chtěla dělat Anička Polívková, ale všude už mají narváno. Zkrátka, staří herci to mají opravdu těžké.“
je to baba jako rtuť, na dědky má pořád chuť 
