Kdy si připadáte krásná?

„Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem krasavice. Chodila jsem při zemi a věděla, že co neokecám, to nemám. Na základní škole ani měšťance mě muži neobletovali. To přišlo až s tímhle povoláním, možná to na ně působí jako afrodiziakum.“

To bych do vás neřekla.

„Vidíte a já se nerada dívala i do zrcadla, nebyla jsem vyrovnaná a lekla jsem se. To ale žena nesmí, je jednoduché to změnit. Jsem člověk, který potřebuje řád. Zkoušela jsem jógu, posilovnu…teď jsem to zkombinovala do maximální spokojenosti a musím přiznat, že se na sebe i ráda podívám.“

Co byl ten impuls to udělat?

„Asi to, že je člověk starší, víc si užívám, že jsem tady. Dokonce jsem moc neuměla přijímat komplimenty od mužů. Když mě nějaký muž pochválil, vždy jsem to shodila slovy: Už to nepij! Hloupě. Místo toho, abych řekla: Děkuju.“

Všichni o vás toho vědí hodně. Hodně jste toho taky řekla, ale je přeci jen něco, co o vás někdo neví?

„Jednou jsem dělala rozhovor a myslím, že to byl David Kraus, který mě i fotil, prohlásil: Když děláte s Lucií Bílou rozhovor, tak máte po jeho skončení pocit, že ji znáte. Pak přijde autorizace, pochopíte, že to není pravda. A když ten článek vyjde, je to úplně někdo jiný a můžete ten rozhovor dělat znovu. To je hezký. Lidi o mně ví jen to, co jim řeknu. I když ty lidičky mi nějak pořád zůstávají. Řekla jsem to někdy před patnácti lety. To je tak strašná chyba?“

To mi řekněte vy.

„Všichni se toho chytli. Zdrobněliny jsou hezké, je to tak dlouho a pořád to mám na talíři. Tak jsem to cítila a bylo to přirozené. Kdybych se hlídala, tak se zblázním, ale je pravda, že některé věci si nemůžu. Jít do čtyřky hospody, chodit v teplákách…“

Jak tedy relaxujete?

„Zjistila jsem letos v létě, že je to na vodě. Prvně jsem jela Jizeru, za hodinu jsem ji znala celou, s každým jsem si tykala. Všichni si tam říkají ahoj.“

Nepodivoval se nikdo, že jste tam právě vy?

„Ne, měli radost. Spíš je ostuda, že jsem nejela dřív, protože tam mám dvacet let chatu a nadšeným vodákem jsem se stala až teď. Hlavním útočištěm je ale dům. Jsou to takové bílé lázně. Mám tam všechno. Bazén, saunu, posilovací stroje, relaxační křeslo…“

Není to spíš uzavření se?

„Ne, to je můj svět, kam když někdo zazvoní, nepustím ho. Jediné místo, kde se cítím být já. Jakmile ale vyjdu ven, jsem národní majetek. Beru se tak a vyhovuje mi to. Doma ale ne! Jako když spím, taky mě němá nikdo budit.“

Říkáte já. Oslovuje vám ještě někdo Hanko?

„Můj partner. Samozřejmě bratr a rodiče. Je to pro mě hodně intimní jméno. Ne od každého to mám ráda. Jako bych se do té Hanky schovávala.“

Ozvete se, když vás někdo nepovolaný takto osloví?

„Občas to někdo zkusí, ale já ho velmi rychle usměrním. Jsem Lucie Bílá a to je firma, kterou nabízím, s ní jezdím. Jsem prodavač iluzí, ale Hanka jsem já a tam málo koho pouštím.“

I na úřadech na vás tak reagují?

„Tam je to něco jiného. V dokladech mám stále Hana Zaňáková, ale je to paradox. Stejně jako přání ke svátku, kde mi lidé psali. Lucko, přejeme ti k dnešnímu svátku Haniček všechno nej. Jako malá jsem neměla ráda, když mi lidi říkali Hano, dnes mi přijde velmi sexy. Mám zkrátka jméno a přezdívku a tou mi říká devadesát devět procent lidí. A když se mi jednou něco nepovede, tak se schovám k té Hance a k Lucii se nikdy nepřiznám.“ (směje se)

Lucie Bílá ale teď pojede velké turné a vy to trošku berete jako válečné tažení.

„Asi to bude pravda, jsem vrcholový sportovec a tohle je moje Olympiáda. Takže jsem se už několik měsíců nenajedla, nepiju čaj, kafe, alkohol. Jím jen třikrát denně vybraná jídla, většinou piju jen teplou vodu a má to svoje výsledky. Nepřála bych to ale nikomu.“

Proč to děláte?

„Abych měla kondici, a když už moje stylistka chystá bomby v podobě kostýmů, aby to vypadalo. A nemůžu nikomu z těch lidí, kteří na tom pracují, zkazit. Nikam a za nikoho se neschovám. Takže musím mít řád, sice to trochu otravuje mého mužského, který je výborný kuchař a miluje svého koníčka. Jen od něj slyším: Ty nejíš, ani Filip, tak co já s vařením?“

Jste jediná, která si tak velké turné může dovolit?

„Nevím, možná jediná, která si to troufla udělat, když nebudu mluvit o klucích z Kabátů. Je to nejnákladnější turné, které se tady dělalo. Mám tři hudební tělesa, tým techniků, tři taneční skupiny. 8 kamiony, 25 nákladních a osobních aut a neustále se to zvětšuje, a jestli se to nepovede, tak se půjdu utopit.“

Zahraniční kolegyni byste si nějakou nepozvala?

„Nemám takové touhy. Obdivuju Madonnu, to je osobnost. Myslím si, že báječný člověk je i Beyoncé a Jeniffer Lopez. To jsou moje holky. Nejvíc si ale vážím Madonny.“

Je zvláštní, že vás k ní dost přirovnávají, ale ona zrovna není dokonalá zpěvačka.

„Možná je to přirovnání k té její urputnosti, posedlosti a má v sobě něco víc. Mariah Carey zpívá určitě líp, ale jako člověk mě nezajímá. Madonna je osobnost a u mě to taky nebude jen o zpěvu. Lidi, obzvláště muži nás nevidí, jako jednotlivé části, ale jako celek. Neslyší jen hlas, chtějí celého člověk. Je zvláštní, že vyhrávám i zvláštní ankety. Ta nejkrásnějších je: Komu by lidé chtěli svěřit své tajemství. Nebo s kým by chtěli být na opuštěném ostrově. To je přeci skvělý. To, že jsem se stala i sedmým nejmocnějším politikem moc nechápu. Rozumím jí asi jako karburátoru a to jsem typ, co pozná auto jen podle barvy.“

Komu byste se svěřila vy s tajemstvím?

„Mám okolo sebe jen pár lidí, kterým můžu něco říct a vím, že se to nedostane nikam. Je to jako bych mluvila sama se sebou. Třeba můj partner je nejbližší člověk.“

Kdo o vás ví nejvíc?

„Můj manažer Jiří Kouble. Jsme spolu šestnáct let a ten člověk se mnou prožil všechno. Viděl mě brečet, smát se, vdávat, rozvádět se. Stěhovat, být na dně i hodně vysoko. Jirka je moje kronika a nikdy o mě neřekl křivého slova a vím, že je natolik loajální, že to ani nikdy neudělá.“

Neříkejte, že nikdy za tu dobu jste neměli ponorku?

„Nemůžu mluvit za něj, ale u mě to nebylo. Deset let byl se mnou denně v autě, byl i mým řidičem. Pak jsme museli ale někoho najmout, protože už nestíhal práci v kanceláři.“

Co až se jednou rozejdete?

„To se nestane. Navíc, když už se s někým rozcházím, vždy diplomaticky a nikdy nezabouchávám dveře. Musí vždy zůstat pootevřené. Nemůžu říkat příklady, protože to není můj styl. Řeším problémy a konflikty tak, že to pomalu ani ten dotyčný nevnímá.“

Není to tak trochu obava z toho, že nechcete být s nikým v konfliktu?

„Pozor, když mě někdo zkazí mojí práci, tak to umím být hodně protivná. Umím si udělat pořádek, ale tak, že to tomu člověku neublíží. Dozví se informaci, že něco pokazil a jestli to přepískne, tak o mě přijde. Samozřejmě, že nejsem ideální a lidi můžou odcházet i ode mne.“

Když jste mluvila o Beyoncé. Fanoušek na koncertě málem zkolaboval, když ho zpěvačka objala. Stává se to i u vás?

„Je krásný, když vidíte, že někdo pláče, když vás vidí, ale dělám si z nich legraci, že když nepřestanou, odejdu.“

Vy byste kvůli někomu brečela?

„Asi kdybych potkala někoho, koho miluju jako třeba Roberta De Niro… S kamarádkou ho zbožňujeme a jednou seděla někde v zahraniční na lavičce a čekala. Přisedl si k ní pán v kabátě a najednou si všimla té jeho pihy. Pět jazyků, které umí, se jí vykouřily z hlavy, jenom zírala a ten člověk se zvedl a odešel. Myslela jsem, že jí zabiju. (směje se).“

Hodně jste ukázala i slzy v soutěži Československo má talent…

„Když jsem viděla prvně tanečníka Ataie, totálně mě dostal. Jakmile začal potlesk, sice jsem si stoupla, ale neměla sílu v rukách. Úplně mi ji vzal tím, jak to bylo dobrý!“

Lucie Bílá zazáří i v další talentové show.
Autor: Foto: Pavel Machan, Zbyněk Pecák

Proč jste šla znovu do toho, už počtvrté?

„Nechtěla jsem, už loni jsem si říkala, že to nemůže být lepší a dál se to neposune. Jak se to blížilo, zjistila jsem, že se mi to chybí. Je tam spoustu emocí a já se tam učím sebekontrole.“

Co to znamená?

„Třináct hodin denně, maximálního soustředění. Nikomu nesmíte prošvihnout ty jeho dvě minuty, které má. Lidi tam přijdou s nějakým talentem, který si celý život schovávají a teď mají dvě minuty. Když to prošvihnu, prošvihnu jeho život. Představte si třináct hodin v kuse, o přestávkách vás točí, protože se natáčí reakce v zákulisí. Točí se neustále, i když jíme, když nás líčí. Toaleta je snad jediné místo, kde jsem sama.“

Stalo se vám, že jste někdy ten tlak neunesla?

„V soutěži ne, ale na jednom svém koncertě. Když zemřel Petr Muk, měla jsem dvě představení s Petrem Maláskem a musela jsem dvakrát odejít z jeviště, neukočírovala jsem to. Nemohla jsem. Smutek se dá občas využít, ale teď to nešlo. Hrozně mě to sejmulo. Podobně jsem to měla s Jiřinkou Jiráskovou, ale to jsem naštěstí nezpívala a měla volno.“

Berete to jako slabost?

„Vůbec! Jsou to emoce, zkrátka nemůžete být vždy profík. Moje povolání jsou emoce, kdybych přestala umět brečet a smát se, tak jsem zbytečná. O zpěvu to vůbec není. Jsem přesvědčena, že jsou u nás lepší zpěvačky, než jsem já.“

Jak se člověk potom dokáže vrátit na to jeviště?

„Musíte zatnout zuby, a čím větší tlak, tím větší úsměv. Nechci říkat konkrétní věci, ale lidi by se divili, v jakých stavech člověk vejde na to jeviště. Jsem tak zvyklá a je to o disciplíně. Jsem na sebe přísná.“

Vymstilo se vám to někdy?

„Na mém zdraví, kdy jsem šla s Filipem k doktorovi, že má chřipku. Filip byl v pořádku, ale já zjistila, že mám problémy se štítnou žlázou. Nevšimla jsem si, že mám dvojitý krk. Ignorovala jsem to a raději řešila ostatní.“

Není to až moc rozdávat se takhle na úkor vás samotné?

„Já to ale jinak neumím. Teď, po zkušenosti z autogramiád, které jsem měla v obchodních centrech a pokaždé jsem šla do nějakého obchodu a většinou mi prodavačky a lidi říkali, že obdivují, že jsem to vydržela. Mě to ale bavilo! Taky jsem mohla přijít a mohlo na mě čekat jen pár lidí. Místo toho jsem měla na čtyři hodiny co dělat. Je to urputnost a do své kariéry jsem zakousnutá jako pitbul. Je vidět, že se to vyplácí.“

Pamatujete si vůbec tváře těch lidí?

„Určitě a některé hodně. Lidi, kteří za mnou chodí častěji. Vzpomínám si na jednoho kluka, který byl neskutečně milý a jmenuje se Černobíl. Navíc byl moc hezkej.

Berou vás jako kamarádku, tykají a chtějí do vaší blízkosti?

„Nikdo si mi nedovolil tykat. Je ale pravda, že na autogramiádě ve Zlíně, kde to ale nebylo dobře vymyšlené, mě ty lidi obstoupili a neměla jsem svůj prostor, ale jinde jsem byla na malém jevišťátku, a než ke mně lidé mohli dojít, tak mě pozorovali. Viděli, že se chovám slušně a zároveň si umím udržet odstup, že to akceptovali. Nikdo si nedovolil! Jediné, co si přeju, je úcta. To mi u nás trošku chybí.“

Vy jste uctivá ke všem?

„Ano. Málo si vážíme starých lidí. Těch, kteří něco dokázali. Ti, co jsou slušní… Neznamená to, ale že když se na někoho usmívám, že nemám vedlejší plán a něco šibalsky nekuju a uspořádám si to k obrazu svému. (směje se) Jestli mám nějaký talent, tak to není, zpěv, ale ukecat ten tým, aby šel mým směrem.“

Bála jste se někdy natolik, že jste měla ochranku?

„O sebe jsem se nebála, ale lidi o mně. Bylo to v roce 1998 a bylo to kvůli tehdejšímu premiérovi Václavu Klausovi, tak jsem měla devět lidí, kteří se starali o mně a Filipa. Bylo to nepříjemné. Spíš tedy ta ochranka, než anonymy. Podle mě, když mě bude chtít někdo dostat, tak to udělá a neuhlídá mě nikdo.

Talent už dnes na Primě

Oblíbená talentová show startuje na Primě už dnes ve 20:15. V rolích porotců se vedle Lucie Bílé a Jaro Slávika poprvé objeví i Leoš Mareš, moderátorská dvojice se nemění: opět uvidíme originální styl Jakuba Prachaře a Martin "Pyco" Rausche.

Fotogalerie
15 fotografií