Hrajete teď hned ve dvou seriálech – Gympl a PanMáma, které navíc poběží přímo po sobě. Nebojíte se, že bude trochu přešteindlerováno?

„Já z toho strach nemám. Když ho nemají jiní, tak proč bych měl já. jsem vyzván a tu výzvu rád přijal. Ostatní odevzdávám do rukou božích a vedoucích. Což je vlastně totéž.“

Takže jste nepřemýšlel nad tím, že vás třeba budou mít diváci plné zuby?

„Ono to vždycky přichází ve vlnách. Jednou se člověk objevuje víc, pak zase nějakou dobu není moc vidět. To je jako v životě, jednou jste nahoře, jednou dole. Já mám tu výhodu, že teď sice jsem před kamerou, ale pak zase, doufám, budu mít možnost postavit se za ni. Takže vlastně divákům, aniž by to tušili, nedám vůbec pokoj.“ 

V sitcomu PanMáma hrajete ženu. Kdybyste si v reálu mohl vybrat, byl byste raději ženou než mužem?

„Tak minimálně bych si to rád zkusil... ale jen do dvanáctého orgasmu. Pak bych šel zase do hospody.“

Co byste dělal, kdybyste mohl strávit den v ženském těle?

„No, ono taky u žen dost záleží na tom, jaké by to bylo tělo…“ 

Jako že kdyby bylo hezké, tak strávíte den nahý před zrcadlem?

„Ale tak já jsem hezký chlap a taky zvládnu stát nahý před zrcadlem. To pro mě není problém, pokud tedy okolo není víc než patnáct osob. Ale jako žena bych si chtěl vyzkoušet především to, jak to má ženská, když ji chlap balí. Bavil bych se tím, jak je to pohodlnější. Chlapi když balí, tak pořád musí být zábavní, pokládat špíčky, na které ta žena skočí… on položí a ona hup na špíček. Kdežto ženy jenom poslouchají, tváří se chytře a přikyvují. Tuhle výhodu bych si chtěl opravdu prožít. Pak ženám závidím ještě jejich fyzickou stránku. Především to, že se nemusejí stresovat tím, aby dosáhly určitého stupně erekce, a tím dokázaly, že jsou muž. Tedy v tomto případě žena.“

Když jste mluvil o tom náročném balení, jak balil ženy vy?

„Já jsem vždycky sázel na to, že pobavím. A pak také na Pavouk.“ 

To je co?

„Seděl jsem ve vinárně U Rarášků, kam jsem věděl, že vždycky přijde některá známá a předstíral jsem, že je mi těžko na duši. No a využíval jsem samaritánských vlastností žen, aby se o mě snažily starat, ptaly se, co mi je a já jim s nešťastným výrazem říkal: Nic, to je v pořádku... to musím zvládnout sám... Spoléhal jsem, že to zapůsobí natolik, abychom se pak s dotyčnou tak nějak lidsky citlivě a upřímně sblížili.“ 

Byl jste v balení úspěšný už za mlada? V nějakých osmnácti, dvaceti?

„Já jsem byl vždycky nesmělý. Ale tím, že jsem to nezakrýval, byl jsem upřímný – protože mi ani nic jiného nezbývalo – tak jsem spoléhal na to, že dojmu. Ale někdy jsem to zkoušel i romanticky. Vzpomínám si, jak jsem s jednou ze svých prvních dívek na jednom z prvních »randevú «, seděl večer na autobusové zastávce, vzal jsem ji kolem ramen a začal jsem jí vyprávět o těch hvězdách a Měsíci… Tak, jak jsem byl přesvědčený, že to má být. Ona se na mě podívala a suše řekla: No tak tohle si snad necháme na doma, ne? A bylo mezi námi jasno, což dokážu skutečně ocenit. Já mám ve vztahu rád, když máme jasno. Ani nemusí být zhasnuto.“ 

Určité hry a předstírání ale ke každému začátku vztahu patří.

„Právě, ale je to namáhavý.“ 

Měl jste i nějakou balící hlášku? Jako: Slečno, neznáme se odněkud?

„To nefunguje. Slečno, neznáme se odněkud, to je jasná výzva k tomu, aby odpověděla: To teda ne, debile! Ale mohu doporučit jistou metodu, kterou aplikoval jeden náš kamarád především na venkovských zábavách. To byl opravdu velký učitel. Bylo nám divné, že si vždycky, už po druhém třetím tanci, odvádí dívku do soukromí za stodolou. Pak jsme zjistili, že se dívce během tance svěřoval, že to sice málo lidí ví, ale že je vlastně homosexuál. A pak přišla důležitá věta: „Ale myslím, že ty jsi jediná holka, která by to u mě mohla změnit!“ 

To jste opravdu zkoušel?

„Jsem poměrně učenlivý a myslím, že po roli Marcela v Gymplu to půjde ještě lépe.“

Zpozoroval jste třeba, když jste se stal známým,že by ženy začaly balit vás?

„Tak to se stalo i předtím, než jsem se stal známým. To si zas nalijme čistého vína. (směje se) Naopak v období, kdy se stal můj ksicht jistým způsobem provařený, se objevovaly ženy, které dávaly ostentativně najevo, jak nemají zájem. Že se zrovna nezblázní z toho, že sedím poblíž. Čímž mi bylo jasný, že zájem mají.“ 

Jak k tomu přišly ty, co opravdu zájem neměly?

„To je pravda. Jistě jste si všimli, že jsem vynikající teoretik. Takže během mého výzkumu jsem dospěl k závěru, že kdybychom měli úspěch různých metod procentuálně vyjádřit, tak ať použijete jakoukoliv metodu, vždy máte šanci i úspěšnost tak padesát na padesát... (směje se) Ale to souvisí s faktem, že ženská duše je velmi široká a neprozkoumatelná oblast. Takže můžu říct jen to, že v některých případech se to podařilo, a v jiných ne.“ 

Stalo se vám někdy, že by se vás žena snažila svést opravdu urputně?

„Stalo! Ve Finsku. Já jsem tam jistou dobu pracovně pobýval, až v polární oblasti. A tam je, jak jsem zjistil, nedostatek mužů. Muž je tam tedy velmi vážená komodita. Na komplexy méněcennosti jsou lázně. V restauraci si ke mně přisedly dvě dívky a začaly se mnou povídat. Povídali jsme si a já jsem si najednou uvědomil, že je něco naopak, a že mi říkají věci, které mám říkat já. Že říkají to, co říkáme my chlapi, když chceme někoho sbalit.“ 

Například?

„Byl to rozhovor ve smyslu: Odkud jsi? No, já jsem z Česka. A to jsou všichni kluci v tvé zemi tak zajímaví a sympatičtí, jako ty? A tak dále. A mně došlo, že jsem se vlastně najednou ocitnul v opačné roli. Ta přímost mě dost bavila, ale i trochu děsila.“

Nepřipadal jste si ani trochu ochuzený, že vám takhle někdo přebral tu roli lovce?

„Víte, když mně to lovení přijde jako dost zbytečně namáhavá akce. Jsou lidi, které baví ta fáze lovu, ale nikdy se nedostanou dál. Ti projdou, jak psal Kundera, fází registráže, fází kontaktáže, ale dál už neprojdou. Ale co si budeme povídat, důležitý je přece dostat se dál, o to snad jde, ne? Tedy aspoň myslím...“

Když dnes jdete na rande, býváte ještě nervózní?

„Vždycky jsem nervózní... Tedy já jsem ještě stále ženatý, takže můžu odpovědět jen to, že žiju sám a stravuju se převážně po restauracích.“

Takže uvařit si sám neumíte?

„Já jsem vždycky výtečně vařil. Jsem totiž také z rozvedené rodiny. Můj bratr žil po rozvodu s matkou, také vaří ještě lépe než já, a já s otcem. Co se týče kuchyně, tak můj tatínek vynikal pouze ve výrobě topinek, vaření čaje a otvírání olejovek. To mě přimělo naučit se vařit. Máma mi dávala lekce a já se pak v naší domácnosti s tátou dostal vlastně do té ženské role. A vidíte... tahle zkušenost mi teď možná pomohla k roli Jarmily.“

Co musí mít žena, aby vás zaujala?

„Tak samozřejmě musí být sympatická během běžného hovoru. Pak se ale často mluví o tom, co chlapa na ženě zaujme na první pohled. Mnozí říkají, že hluboké dívčí oči...“ 

A přitom jsou to prsa a zadek.

„Ale tak jasně, to si rozumíme. Rozhodně bych tyhle oblasti nepodceňoval. Ale pro mě jsou to často ďolíčky. Myslím ve tvářích. Ale za všech okolností zůstat na zemi a uvědomit si, že to může být velmi zrádná věc. Protože ženy klamou tělem, tak i saň vás může překrásnými ďolíčky zmást.“

Syn vaší postavy Jarmily je hrozný mamánek. Vy sám máte dvě děti, už poměrně velké, máte s nimi podobnou zkušenost?

„Já o svých dětech a soukromí obecně nechci moc mluvit, už jsem toho v minulosti řekl dost. Ony ty mé děti nemají rády, když se jimi chlubím. Jediné, co bych vzkázal čtenářům, lépe řečeno čtenářkám, je, že dělám krásné a chytré děti. Takže kdyby byl zájem…“ 

Vtipkujete, ale troufnul byste si opravdu na třetí dítě?

„Víte, že jsem o tom vlastně přemýšlel?“ 

A na co jste přišel?

„Že ne hned, ale do budoucna to nevylučuji. Tak za prvé – samotná výroba dětí určitě není zahozený čas. No a za druhé je to přece určité naše poslání. Mnohdy se pinožíme, abychom na tomto světě zanechali nějaký pomník, a tady máme možnost, někteří i poměrně rychle, a někteří dokonce i bez námahy, přivést na svět něco smysluplného...“

Očima autorky:

S Milanem Šteindlerem jsem se potkala na konci pro něj dost náročného dne. Čekala jsem proto, že bude utahaný a nedůtklivý. Nebyl, opravdu poctivě se snažil věnovat mi plnou pozornost a navíc být vtipný. Půlhodinka, kterou jsme spolu strávili, tak rozhodně nebyla nudná ani minutu.

Fotogalerie
11 fotografií