O tři roky mladší sestra Milada si svého bratra pamatuje jako nesmírně citlivého člověka se smyslem pro spravedlnost. „Vyprávěla nám babička, která bydlela v Nuslích, že s ním byla v loutkovém divadle a tam došlo na scéně k nějakému bezpráví. A ona se dívala, kde je Jiří – najednou se sesul pod sedadlo a byl pryč, prostě se na to nemohl dívat. Všechny tyto věci od dětství těžko snášel. Měl ohromný smysl pro spravedlnost a to v něm zůstalo. Já jsem byla jako dítě nemocná s nohama, Jiří o mě pečoval a hlavně mě ochraňoval…“ vzpomíná sestra. On sám vyprávěl, jak v obecné škole byl nespravedlivě potrestán za rvačku, jíž se náhodou neúčastnil, a jak byl poslán do kouta na hanbu.

Okouzlovat ženy uměl i svým chováním, jak zavzpomínal jeho kolega Josef Vinklář: „Jedna naše kolegyně měla trápení, prožívala slzavé období a on navrhl, že jí koupíme boty, abychom jí udělali radost. Jenže každý jsme koupili botu jednu a nechali ji zabalit do krabice. Ona pak rozbalila jednu krabici a nechápala, až když rozbalila tu druhou, rozplakala se, ale radostí,“ vyprávěl Vinklář, který zase jindy společně s Adamírou kradl růže ze zahrádky Jaroslava Seiferta, samozřejmě zase pro nějakou kolegyni…

Student

Ačkoli byl později považován za herce intelektuálního charakteru, ve škole nijak nezářil, také díky mnoha koníčkům. Z gymnázia byl vyhozen kvůli němčině a na smíchovské elektrotechnické průmyslovce ho to nebavilo. Byl samý průšvih. „Jednou jsem šel za školu, protože jsem měl rande. A moje maminka, která nikdy do mojí školy nechodila, se zrovna ten den rozhodla na mne zeptat. Byla to smůla. Postih ve škole nebyl ani tak zlý jako ta atmosféra doma,“ líčil Jiří Adamíra.

Divadlo

Ale Adamíra se nestal ani zpěvákem, ani literátem, ale díky kamarádovi hercem. „Za války jsme se s přítelem pokoušeli hrát divadlo. Já však byl mnohem pasivnější. Jednoho dne mi přítel oznámil, že nás přihlásil na zkoušky do divadla. Shodou okolností mě vzali, jeho ne – stal se obchodníkem…“ vyprávěl později. Divadlo se brzy stalo Adamírovým osudem Po krátké epizodě v pražském Divadle mladých pionýrů a zlínském Divadle pracujících (takové opravdu byly názvy tehdejších divadel!) zakotvil ve Státním divadle v Ostravě, odkud v roce 1962 přešel do pražského Realistického divadla, kde pobyl dlouhých 26 let.

Lhostejnost

Jeho přítelem se tehdy stali mimo jiné dramatici Oldřich Daněk a Josef Bouček. Oba vyprávěli, že v civilu byl hodně střídmý. „Měl jsem pocit téměř naprosté lhostejnosti k tomu, co jí,“ líčil Bouček. Jediné, v čem byl prý vybíravý, bylo dobré pití. Než by vypil tři lahve nějakého patoku, raději si dal skleničku whisky. Stejně tak lhostejný byl v oblékání – obvykle chodil nenápadně oblečený do pohodlných kalhot a sportovní bundy. Kupodivu i přes tuto všednost zjevu se stal Jiří Adamíra brzy idolem mnoha žen

Policejní rada

Už od padesátých let se začal pravidelně objevovat také ve filmu. Jeden z jeho prvních filmů byla známá hudební komedie Zítra se bude tančit všude. Jeho parketou se postupně začali stávat detektivové a postavy z kriminálních filmů. Ovšem jeho nejslavnější filmová role přišla s Panoptikem města pražského – policejní rada Korejs. Ještě dnes, když se zeptáte pamětnic na herce Jiřího Adamíru, mají zamžený zrak. A nejen starší dámy – vzpomínají na něj i tehdejší studentky DAMU jako na neskutečně charismatického muže. Co na něm bylo tak úchvatného?

Fotogalerie
12 fotografií