9°C
Vánoční pohádka o hnusných mužích
Je předvánoční čas. Všude nazdobené stromečky, chvojí voní, svíčky plápolají a prodlužují nejkratší dny v roce… Je to dojemné. Ale ne pro mé kamarádky. Tři z nich se teď utápějí v depresích. Proč? Protože Alenu opouští manžel, Jája má depresi, protože přestala být zamilovaná do Viktora, a Monika si s blížícím se Štědrým dnem čím dál víc připomínala okamžiky, kdy ještě chodila s padouchem Josefem. Padouch Josef byl o dvacet let starší než Monika a děsil se mrtvice. Proto mu obstarala protekci u kardioložky. Právě od ní se Monika dozvěděla, že Josef má dva roky poměr se ženou o patnáct let mladší než je ona.
Tak. Včera jsme měly summit.
Aleně jsem řekla, že její manžel je obyčejný děvkař a že když si ho doma nechá, že prokáže, jak je chápavá a tolerantní. Řekla jsem jí, že závisí jen na ní, jestli chce s nevěrným mužem dál žít.
Monice jsem vysvětlila, že Josef patří do kategorie největších možných ničemů a že má být vděčná osudu a kardioložce, že se s ním nemusí dál trápit. A Jáje jsem řekla, že když se člověk zamiluje, tak je to největší dárek, co může dostat, a že když se láska ztrácí, tak se má o ni bojovat! A jak řekla moje maminka, každý si někoho najde, když není duševní kripl.
Mé kamarádky nejsou kriplové, mužů je na světě habaděj a jsou i hodní kluci, kterým je třeba dát šanci. A má rada?
NEJDŘÍV HO ZŘEŽ, A PAK MU VĚŘ!
Spisovatelka, scenáristka a moderátorka. Jako všechno v tvorbě Pawlowské i její vánoční povídka je tak trochu z jejího života.
Šotek a Klárka…
Šotek, jako každý den před odchodem do tiskárny na noční, šel tajně uspávat malou šibalku Klárku. Potichu a po špičkách se přibližoval k postýlce.
„Mám pro tebe dárek, ale nesmíš ho nikde ukazovat, je to tajné.“ Šotek vytahoval kartičky. „To jsou pohlednice ze sériové řady Vánočních stromků.“ „Ukaž… to neznám!“ „To ani znát nemůžeš. Místo vánočních, krásně nazdobených stromků se tam objevily nesmysly!“
Klárka vzala obrázek a už jí šibalky očka jen zářila. „Tady na Karlově mostě stojí Petřínská rozhledna?!“ radovala se z odhalené chyby. Najednou ale zesmutněla.
„Copak?“ zajímal se Šotík.
„A proč jste tam nepřitiskli taky moře? Já chci mít v Praze moře!“ zasnila se.
„A tady na Václavském náměstí místo sochy sv. Václava na koni stojí socha Svobody? New York v Praze! Slib mi Šotíku, že už to tak zůstane!“ žadonila.
„No, na té pohlednici ti to slíbit můžu…“ Klárka se smála, až se za peřinu popadala, a vyčerpaná od smíchu usnula. Cumlala si prstík jako dudlík a mačkala panenku, co ani dýchat nemohla. Šotek jí opatrně vytáhl pohlednice z ruky a odešel do tiskárny tisknout Ježíška.
Tak snad ty letošní Vánoce dopadnou líp.
Herec, zpěvák, humorista a spisovatel. Tuhle pohádku vyprávěl své dcerce Kristiánce
Pohádka o smutné princezně
Rozmazlená osmnáctiletá princezna Karolína jednoho dne přestala komunikovat s rodiči, mračila se na služebnictvo a dělala, že chřadne. Věhlasní doktoři ani léčitelé nepomáhali, protože princeznu Karolínu čím dál tím víc bavilo hrát princeznu smutnou. Král i královna byli zoufalí a krále jednoho dne před Vánoci napadlo uspořádat na zámku soutěž bavičů.
„Jak myslíš, taťko,“ řekla královna. „Ale znáš naše baviče. Aby se Karolíně ještě víc nepřitížilo.“
„Tonoucí se stébla chytá,“ odpověděl moudře král. „Kdo první princeznu rozesměje, ten ji dostane za ženu. Ostatní, kterým se to nepovede, budou popraveni. Jinak by to nebylo ani zábavné, ani napínavé.“
Jak král řekl, tak se také stalo. Baviči se snažili, kat sekal hlavy a princezna Karolína seděla nehnutě jako sfinga.
Jako poslední předstoupil před princeznu hloupý Honza. Beze slov rozepl pásek, kalhoty spustil na zem a stál v audienční síni tak, jak ho pánbůh stvořil.
Princezna Karolína se rozesmála vysokým škytavým hláskem a s ní se smál král, královna a všichni dvořané, protože tak malého ptáčka ještě nikdy nikdo z nich neviděl. Princezna však uprostřed smíchu divně škytla a zcepeněla. Uvědomila si totiž, že se právě dívá na svého budoucího manžela…
Dudkovy příběhy jsou zábavné jako jeho kreslené vtipy – a většinou jsou i hanbaté…
Princ na bílým slonovi
Od tý doby, co se můj táta propad na smetiště dějin, na pohádky nevěřím. Způsobila to moje máma, která říká, že nikoho nechce, že všichni lžou a že žádný princové na bílým koni neexistujou. No jo, ale co já? Jak já mám být malý dítě? A zrovna takhle před Vánocema! K tomu všemu nám doma nesvítěj žárovky, nedovíraj dveře do koupelny a včera na mě spadl věšák.
Ještě že mě chodí hlídat babička. Když spatří u nás doma všechny ty katastrofy, zazvoní na pana Svátka, který bydlí naproti nám a máma ho nesnáší, protože prej blábolí.
Ale mě docela baví, jak pan Svátek blábolí! Vypráví třeba, jak si domů nastěhoval bílýho slona. Nebo jak chtěl jíst jabko a ono se mu vykutálelo z dlaně a kutálelo se tak dlouho, až ho dovedlo ke studánce s jasnozřivou vodou. Napil se jí a od té doby všechno ví, třeba i to, že moje máma je nejkrásnější holka na světě.
Moje máma když to slyší, tak protočí panenky jak kolotoče na matějský a odejde do svýho pokoje. Pan Svátek sice blábolí, ale taky všechno opraví.
Jednoho dne jsem zazvonila u pana Svátka. Rozhlížela jsem se po jeho bytě, jenže jsem neviděla ani slona, ani nic podobnýho. Chtělo se mi brečet, protože jsem věděla, že pan Svátek lže...
Pak už je Štědrý den, dostávám spousty dárků a máma a babička taky, jenže nám něco chybí. Ale co? Najednou to mám. Musíme věřit na pohádky! Kdy jindy s tím začít než dneska?
Popadnu mámu i babičku a táhnu je k bytu pana Svátka. Vůbec mě nepřekvapí, že dveře jsou otevřené, pan Svátek tu není a že po jeho bytě chodí bílej slon a vidím to jen já.
Dojdeme ke stromečku, pod kterým je jen jeden dárek: ohromná krabice převázaná mašlí s nápisem MÁMA. Když ji máma rozbalí, vyskočí z ní pan Svátek, pokloní se a praví, že má od Ježíška nakázáno ji opravit. A že ji zve na Silvestra za devatero řek a devatero hor. Připije si s ní jasnozřivou vodou, načež moje máma vyjekne, protože konečně spatří bílýho slona. Pan Svátek ji na něj vysadí, zamávají nám a volají, ať se nebojíme, že se za pár dní vrátí.
Když se mi moje máma vrátí, je jako vyměněná a u postele mi svítí hvězda.
Proslula jako poslední láska Václava Havla. Její příběhy si ale našly čtenáře dávno předtím, než se s ním seznámila.
O perníkové chaloupce
Tak to byla taková chaloupka a ta byla celá z perníku. Tam v té chaloupce bydlí taková babička, nepříjemná, no prostě ježibaba to je. Co se budu s babou párat! A ta už čeká hosty, proto zatopila v peci, to už je takovej její zvyk. A přichází Jeníček s Mařenkou. Ale já nevím, co to do baby vjelo, ona tomu Jeníčkovi nařízla prstíček, jestli prej už je dostatečně zdatnej. No on byl zdatnej, byl takovej pořízek naříznutej. Tam byla taková lopata, vedle tý pece, Jeníček tu lopatu popad, hodil na ní Mařenku, vono to s Mařenou nebylo k vydržení, šup s ní do pece! A teď si tam s ježibabou žijou dál, šťastný a spokojený.
Když budete číst jeho pohádku, je dobré si představovat si Luď kovu tvář, gesta a jeho zajíkavou mluvu. Bude vás to bavit mnohem více.
O Jeníčkovi, Mařence a vlkovi
Jeníček a Mařenka se rozhodli, že si letošní Vánoce hezky užijí. A hezky si je užívali. Šel kolem vlk, a když viděl, jak se ta mládež teď pěkně chová, slušně mluví, pomáhá starším, nefetuje, spoří si na důchod, nepije alkohol a sex má až po svatbě, rozněžnil se, vrátil se do lesa a choval se něžně k vlčicím. A na jaře příštího roku se pak narodila spousta vlčátek…
Slavný spisovatel dnes už nepíše romány, jen miniatury.
Jak rohlíková bába způsobila Vánoce
Byl Štědrý den, vlastně už večer. Ulicemi města se plížil soumrak, ale na náměstí to halasilo a všude se hemžili opozdilci, co ještě sháněli dárky. Na nebi se rozlila hluboká modř noční oblohy, ale nebylo vidět ani jednu hvězdu. Ty byly jen dole, blik a blik, a všechny umělé. Žádné opravdické, pomyslel si kluk.
Seděl na lavičce před obchodním centrem a nudil se. Zpozorněl, když zahlédl divnou postavu s igelitovýma taškama, jak si neochvějně razí cestu spěchajícím davem. Podivný zjev došel až ke klukovi, shodil tašky na zem, zašátral ve špinavé kapse a vytáhl krabičku cigaret.
Byla to stará ženská. I když měla kulich se zmijovitým vzorem, jako nosívají dědci.
„Stejně je to divný,“ řekl kluk a zavrtěl se. „Si myslím, že Vánoce vlastně nejsou, když není sníh. A taky nesvítí ta hvězda, ta… ta opravdivá, co má dneska svítit. Támhle. Vidíš?“ ukázal na oblohu.
Bába pokývala: „Tak s tím něco uděláme. Mrkej.“
Natáhla špinavý ukazovák a na špičce nehtu jí vyskočil plamínek, vztyčila vzhůru celou ruku a prst s plamínkem dosáhl až k hluboké modři oblohy. Ohnivá hvězda se lehce přehoupla na modrý samet a už tam zůstala tiše zářit. Potom bába dlouze vyfoukla kouř z cigarety, bílá pára zalehla celé náměstí a mráz zapraskal. „Dobře,“ řekl kluk. „A co ten sníh?“ Zaštrachala v igelitce. Vytáhla rohlík a špinavými prsty ho lámala, mhouřila oči a něco mumlala, kousky rohlíku padaly na zem. A vzduchem zašuměla křídla a ze všech stran se slétali holubi. Zpod křídel jim sněžilo bílé chmýří a měnilo se v těžké sněhové vločky. Lidi zvedali hlavy a usmívali se a říkali: „Tak přece, to jsou pohádkové Vánoce!
Vzápětí byl kluk rodiči tažen pryč. Ohlédl se ještě a zamával, bába se zašklebila a naposledy vyfoukla dým, aby zůstalo namrznuto celou noc až do bílého vánočního rána.
Loni slavila velký úspěch třeba její kniha Dračí polévka o vietnamském chlapci vyrůstajícím v Čechách.
