10°C
Jak jste se k nim vlastně dostal?
„Jára Cimrman podle Jiřího Šebánka kdysi řekl, že ženy na jeviště nepatří. Takže i když v počátcích byla motorem našeho divadla Helena Philippová, na jevišti se neobjevila. A tak když se Karel Velebný rozbil při autohavárii a nemohl hrát matku Žikovou ve hře Akt, volba padla na mě. A už mi to zůstalo.“
Radila vám s ženskými rolemi manželka?
„Ne, v mezích možností jsem spontánní herec. A navíc tehdy jsem ženatý na rozdíl od kolegů nebyl. Třeba Zdeněk Svěrák měl svatbu v roce 1959, já až v roce 1970.“
Jak vaše o deset let mladší žena snášela, že jste pořád v divadle?
„Než jsme se vzali, čtyři roky jsme spolu chodili, takže měla čas si zvyknout. Ostatně i naše svatba byla Cimrmanem poznamenaná. Brali jsme se v Chebu a dva dny nato jsem měl s Cimrmany představení ve Františkových Lázních. Všichni noví příbuzní byli zvědaví, »jakého herce si to naše děvče vzalo«. Jenže to byl tehdy totální propadák.“
Proč?
„Obecenstvo bylo lázeňské, na náš humor nezvyklé. Na plakátě jsme byli slíbeni jako »opereta se zpěvy a kostýmy«. A my jsme se na ně vytasili s hodinovým seminářem! Není divu, že nás vypískali. Naštěstí se nic takového už nikdy neopakovalo.“
Co je vaše žena profesí?
„Kantorka, moc toho ale nenaučila. Nejdříve nebyla volná místa, musela se spokojit s prací vychovatelky, a pak přišly naše děti, tak zasvětila život rodině.“
Měli jste někdy krizi?
„Snad ne. Vychovali jsme dva kluky – jednomu bude devětatřicet a trochu podniká, druhému je o dva roky míň a na rozdíl ode mne je vystudovaný herec. Působí v Klicperově divadle v Hradci Králové a někdy v rámci akce »Synové pomáhají otcům« hraje u nás.“
Vraťme se ještě zpět – kde jste prvně potkal Zdeňka Svěráka?
„V roce 1954 jsme oba nastoupili na Vysokou školu pedagogickou. Já z Opočna, on z Prahy. Měli jsme společné zájmy, tak jsme se brzy sblížili. Třeba jsme začali vydávat školní časopis Hříbě.“
Byl v tom názvu nějaký jinotaj?
„Ani ne. Vymyslela ho naše spolužačka – jako že jsme bujní a nezkrocení. Do časopisu přispíval i Ladislav Smoljak, který studoval matematiku a fyziku. Dal nám k uveřejnění experimentální básničky s názvem Vándrácké zpěvy.”
A na základě toho jste ho pak přizvali do cimrmanovského divadla?
„Na vysoké režíroval náš studentský soubor. Než jsme ho ale později se Zdeňkem Svěrákem pozvali k nám, už měl za sebou úspěšnou režii Aškenázyho Ukradeného měsíce v divadle Semafor.”
Je pravda, že příchod Smoljaka přiměl Jiřího Šebánka k odchodu?
„Je. Ti dva si nepadli do oka. Jirka byl introvert s typicky anglickým humorem a ironií. Láďa Smoljak byl otevřený, zábavný, ale taky trochu puntičkář. Oba chtěli mít pravdu. Smoljakovi se nelíbila Domácí zabijačka, Šebánkovi zase Smoljakova hra Vyšetřování ztráty třídní knihy. Napětí mezi nimi nebylo příjemné. Takže to Jiří vyřešil tím, že to vzdal.“
Jak se vlastně Cimrman zrodil?
„Stalo se tak v armádním rozhlase, kde jsme všichni – Šebánek, Svěrák i já – pracovali. Nejzvláštnější bylo, že tuhle bizarnost schválil a prosadil náš vedoucí redaktor, skutečný voják.“
Na začátku jste se domluvili, že každý napíše hru. Platilo to i pro vás?
„Ano. Napsal jsem horor o pohřebním ústavu.“
Přiznám se, že ten jsem neviděl.
„To jste ani nemohl. Nikdy jsme ho neuvedli. Možná nebyl úplně blbý, ale určitě to nebylo k smíchu a my jsme se chtěli profilovat jako veselé divadlo. “
Nejdříve horor z pohřebního ústavu, teď jste vydal strašidelné příběhy Svědectví inspektora Toufara. Přitahuje vás temnota a hrůza?
„To snad ne. Jen musím chtě nechtě přemýšlet o blížící se smrti.“
Jste věřící?
„Vrátil jsem se k babiččině víře. Něco podle mě existuje – ať už se tomu říká Bůh nebo jakkoli jinak. Uklidňuje mě to.“
Všichni vás mají za herce. A vy přitom píšete nejen knihy, ale také úspěšné texty k dechovce. O čem?
„Nepíšu nic objevného. Rád si dávám práci s rýmy. Na slova »země česká« se třeba běžně rýmuje »hezká«, ale dal jsem tam »čáp křídly pleská«. Honím si takhle sám před sebou triko.“
