Máte záviděníhodnou štíhlou figuru. Měla jste vůbec někdy ze sebe mindráky?
„Nikdy jsem si nepřipadala krásná – to fakt ne. A vždycky jsem měla dost mindráků, ale teď už na to kašlu. I tak mě ale vždycky vytočí, když mi někdo řekne, že jsem třeba na nějakou akci nepřišla dostatečně sexy oblečená, protože já to takhle v reálu opravdu nemám. Jsem úplně normální, průměrná roštěnka, která vždycky sázela spíš na slovní a mimický projev. Nikdy se nebudu nikde producírovat v minisukni s vyšpulenou pusou.“
Nedělala jste to ani, když jste byla takzvaně na lovu?
„Vlastně ani ne. Protože kdybych sbalila chlapa právě na minisukni a tu vyšpulenou pusu, myslím to samozřejmě symbolicky, tak by se za pár dní asi dost divil. Já na tohle nejsem. Většinou jsem si chlapa vyhlédla a ulovila sama.“
A šlo to?
„Celé to samozřejmě musíte navléct tak, aby to vypadalo, že on sbalil vás. Já jsem v tomhle ohledu byla vždycky velký taktik. Muže jsem si vytipovala a pak jsem si ho opatrně vmanipulovala do fáze, že nakonec začal balit on mě. Ale to dělá dost ženskejch!“
Svého muže jste si taky vyhlédla?
„Takhle se to asi říct nedá. Pracovali jsme v jedné budově, potkávala jsem se s ním, a přitahoval mě. Asi po čtvrt roce, kdy mě to nepřešlo, jsem se s ním nechala seznámit. Ale myslím, že jsem ho moc nezajímala. Tvářil se, že ho zdvořilostní hovor s televizní hvězdičkou spíš obtěžuje.Takže mě tím pádem začal zajímat ještě víc. Jenže pak jsem měla najednou svých vztahových starostí více než dost a pustila jsem ho z dohledu. Po mé asi měsíc trvající pasivitě se najednou všeho chopil sám a bylo to. V tomhle případě to bylo spíš vzájemné.“
Co musí mít chlap, aby vás zaujal?
„Dráždí mě nadprůměrná inteligence, humor, schopnost vcítit se do druhého. Ale hlavně potřebuju, aby fungovala chemie.Ovšem na ni tabulky nejsou. Prostě tam buď je nebo ne.“
Když se zamilujete, jste žárlivá?
„Já jsem v životě nežárlila. A není to o tom, že bych si byla tím chlapem prostě jistá. Vždycky jsem si říkala, že pokud chodím se zdravým člověkem, který je vztahově založený, tak proč si partnerství nabourávat podobnou nemocí v hlavě. Ale pak mě to překvapilo v manželství.
Proč jste najednou žárlit začala?
Asi je to proto, že už máme přece jen něco za sebou...že máme prcka a já si to celé podvědomě chráním. A také asi proto, že vím, že se mu prostě ženský líbí a moc se neumí bránit všem těm obdivovatelkám. Ale na druhou stranu vím, že je to zbytečné. Čím víc žárlíte, tím víc jste v křeči.
Vdaná jste už skoro pět let, bylo pro vás vždycky důležité mít na partnera papír?
„Já jsem v tomhle konzerva. Všem svým chlapům jsem vždycky říkala, že chci svatbu, normální rodinu, dítě, byt. Uznávám základní hodnoty. Životy na hromádce mě nebaví. Rozumím tomu jen v případě, že je někdo třeba už třikrát rozvedený. Ale pokud jsem si tím neprošla, nevidím důvod, proč nežít ve svazku manželském.
Vy jste se nebála všechno vsadit na jednu kartu, zvlášť když se v dnešní době hodně lidí rozvádí?
Chápu, že je možná těžké nenechat si otevřená zadní vrátka, ale zase při prvním problému neutečete a začnete krizi řešit. A najednou třeba zjistíte, že jste s každou překonanou krizí silnější, že to z vás udělalo daleko pevnějšího člověka.Věční útěkáři budou utíkat pořád a přede vším. Ale na druhou stranu neříkám, že je moje manželství navždycky, že se nikdy nerozvedu. Jen tvrdím, že manželství sice možná narozdíl od psí knížky časem rychleji ubíjí touhu a velké vzrušení, ale je to daleko smysluplnější cesta.
Co by pro vás znamenalo konečnou v manželství?
„Já jsem měla hodně na krajíčku už několikrát, protože jsme oba velmi komplikovaní lidé a máme velmi komplikovanou práci, ale zatím vždycky jsme zjistili, že bez sebe prostě být nechceme. Co by znamenalo opravdu konečnou? Asi ztráta toho pocitu, že bez něj nemůžu být. Která ale samozřejmě vyplývá i z toho, jestli cítím, že má o všechno kolem mě opravdu zájem. Ve vztahu by měla fungovat komunikace, zodpovědnost. Ale jsou to věci, které chlapům většinou špatně jdou a ženský to špatně koušou.“
Co konkrétně koušete špatně vy?
„Pochopila jsem, že musím do jisté míry na jeho hru na svobodu přistoupit. To znamená neptat se, co dělal, kde byl, s kým byl. Je to zkrátka jeho volný čas, kterému říkáme pracovní. A jestli byl v té době s kamarádkou na kafi, nebo s kámošem na tenise, do toho mi jako by nic není. Tolerance je možná ale jen do chvíle, kdy vidíte odezvu. Tedy, když muž přijde domů a je tam rád, hraje si s dítětem, s vámi se mazlí, chce si s vámi povídat o své práci, někam si vyjít. Pak můžete spoustu věci odpustit.“
I nevěru?
„Rozhodně to nemám tak, že kdyby se můj partner s někým vyspal, už bych s ním nemohla nic mít. Nevěru nevnímám jako problém sexuální. Pro mě je to spíš nejvyšší míra zrady, červená kontrolka pro vztah tzv. máme nějaký velký problém. Pokud bychom to ale řešili, bylo to vše následně v relativním pořádku a on to udělal zas, pak by asi zaznělo vypadni.“
Ani kvůli dítěti byste „společnou káru“ netáhla dál?
„Nejsem typ ženské, která by dokázala trpět permanentní nevěry jen proto, že toho člověka miluje, nebo že s ním má děti. Myslím, že kdyby mi to muž udělal opakovaně, pak i přesto, že ho miluji, a že je to bezvadný táta, měl by sbaleno během 45 minut. Chceš si takhle užívat? Tak jdi! Já k tomu ale přístav s žehličkou dělat nechci.
Při moderování pořadu Farmář hledá ženu se do vás prý jeden ze zemědělců zamiloval. Musíte často odolávat svodům a návrhům?
„Farmáři na mě nemají telefonní čísla, s žádným jsem se soukromě neviděla a rozhodně by za mnou nikdy nejezdili a já za nimi také ne. A jestli dostávám často návrhy? No, to je právě ten rozdíl mezi ženskou a chlapem. Já si tím nepotřebuju mazlit ego, já to prostě asi nevnímám, pokud už to tedy není vyloženě útok. Sexy mi přijde můj chlap a víc mě teď nějak nezajímá.“
Chlapi typu farmářů se vám nelíbí?
„Kdyby se mi líbili muži typu farmářů, tak jsem si nějakého takového vzala. Ale já jsem si vzala statného, cholerického intelektuála s vlastnostmi, které mě prostě berou.“
Když jste před rokem začala po Martině Gavriely moderovat VIP zprávy, hodně se mluvilo o tom, že moc používáte grimasy, jste afektovaný klaun, příliš máváte rukama. Mrzelo vás to?
„Neřeším to. Když se mi to donese, pustím to jedním uchem tam a druhým ven. Večer si to už nepamatuji. Pro mě je důležité, co na to řekne moje šéfová Jitka Obzinová a lidi, kteří pro mě profesně něco znamenají. Ze začátku jsem se také na svoje zprávy asi dva měsíce dívala zpětně a nějakým způsobem svůj projev upravovala podle svého vědomí a svědomí.“
Na druhou stranu se ale taky říká, že jste jediná i vtipná…
„Já jsme takhle vždycky moderovala. Všechno muselo mít nějakou pointu, neumím zprávy suše odříkávat. Vím, že kdyby mi někdo nabídl třeba moderování večerních zpráv, nešla bych ani na casting, tohle neumím. Říkali mi to už na škole. Mám prostě herecký projev. Ale myslím, že tahle část zpravodajství to unese.“
Na mateřské jste byla celý rok, to ve vaší branži není moc obvyklé, přišla jste asi o dost kšeftů…
„To jo. Ale nevadilo mi to. Já nejsem typ mámy, která odmala řeší hlídání a musí jít hned do práce. Navíc malý byl docela nemocný, s ním jsem neřešila, na jaké pískovišti půjdeme, ale spíš do které nemocnice pojedeme, bylo to extrémně náročné. Až po roce jsem si mohla jít občas do práce odpočinout, ale stejně jsem k němu ráda vracela. Jsem asi opravdu domácí mateřský typ.“
Jaká jste máma, rozmazlovací nebo přísná?
„Se synem jednáme na rovinu, to co po něm chci, dělám sama. Jdeme mu příkladem. Já si myslím, že ze svého syna vychovávám zdravou, šťastnou osobnost. Adama jsem nikdy neuhodila. Jsou i jiné formy rychlého upozornění na něco, co se nemá. Důstojnější, neponižující a stejně efektivní. Z fyzických trestů a jiného ponižování dětí mám husí kůži. On zná přesně hranice a dodržuje pravidla. Poslouchám ho, snažím se mu na všechno odpovídat. Nechci říkat, že je geniální, ale je na něm vidět, že se mu věnujeme.“
