Pondělí
Nesnáším pondělí. Od toho dne bývá vždy spousta práce... Prostě lítání od rána do večera a víkend vydělávám peníze, pokud se zadaří. Koncerty, vystoupení, natáčení. Jsem pak v neděli vždy dost utahaná. No a od pondělka nanovo… Ale je to něco, co mne baví, a díky tak krásné práci mám taky na chleba. Není to štěstí?
Tolik lidí si myslí, že vyděláváme bůhví kolik. Všechno je jinak. Třeba kostýmy jsou drahé a musím uživit tolik lidí kolem sebe. Jinak, co se týče dneška, stihla jsem i uvařit a vyprat v pračce, i když to mám od doktorů zakázaný. Rameno začíná nějak víc bolet. Asi něco dělám špatně.
Nešla jsem na další výslech na ředitelství policie, kam na mne poslal trestní oznámení neznámý člověk. A já musím kvůli tomu běhat po výsleších. Nešla jsem tam, omlouvám se, ale poslala jsem další mailovou kopii výslechu z jedné policie ohledně stejné záležitosti. Proč mám opakovat dokola to samý? Hlavně, že už je pondělí pryč.
Úterý
Dnes mne čeká velké focení s Jakubem Ludvíkem v jeho studiu, výběr oblečení se Sašou, mým stylistou a maskérem. Nezdá se to, ale takové focení zabere skoro celý den a vyjde z toho jen pár nejlepších fotek. Jedna je určená na promo pro film Hranaři přímo s producentem Zdeňkem Kubíkem. Dlouho se připravuje taky svícení, výběr pozadí, líčení, vlasy, přeličování a přečesávání a pořád něco.
Nestihla jsem si dát během toho fofru ani kousek bagety. Měla jsem pěkný hlad. Je taky dost důležitá atmosféra, musí být skvělá nálada, a ta naštěstí byla! Bylo tam dost lidí, na což nejsem zvyklá. Ale najednou mi to nevadilo, naopak. Byl tam Zdeněk, Saša s Terezkou, která se mi starala o vlasy, Josef se synem a plno dalších lidí.
Velké studio, hodně veselo a živo. Skončili jsme pozdě, takže už jsme nedostali nikde teplé jídlo, ale byla jsem vděčná za tlačenku s cibulí. Tu prostě miluju. Super úterý, i když to rameno neustálým převlíkáním dostalo zabrat.
Středa
Byla jsem doma, jsem unavená, snad na mne něco neleze. Tak si čtu knížky, časáky, polehávám, mám pořád chuť na sladký, což je tragédie, ne ani tak kvůli kilům navíc, ale vždy je to znamení, že mne čeká nějaká viróza. Uvidíme. Na rameni se mi na konci jizvy dělá průhledná podlitina, kterou musím vždy propíchnout a vyčistit. Au! Zánět to ale naštěstí není.
Trochu mne to straší, ale konzultuju to s panem doktorem po telefonu, prý to může být jen nějaká reakce na cizí předměty (dráty), které moje tělo nechce přijmout. Trochu se bojím, neumím si představit další operaci. Uf. Dnes Arturovi začínají podzimní prázdniny, tak si telefonujeme už od rána. Vždycky mi zvedne náladu.
Čtvrtek
Do dvou jsem byla v posteli, únava, bolest ruky, tak jsem se domluvila s panem doktorem na sobotní rentgen a kontrolu. Vana, vyfoukat vlasy, hezky namalovat a šup do Pardubic na koncert Marušky Rottrové, na který jsem se šíleně těšila! Chodila jsem na její představení už jako malá holka, vždy jsem si říkala: „Můj bože, ta tak krásně zpívá!“
Jsme obě krajanky z Moravy a je paradox, že tady v Praze bydlíme kousek vedle sebe a máme i stejného psa :-) Musela jsem Josefa trochu přemlouvat, aby šel se mnou, nechtěl, aby ho fotili. Ale naštěstí byli povoleni jen dva a jen ti slušní, produkce celého koncertu fungovala výborně a profesionálně!
Bohužel jsme přijeli asi čtyřicet minut po začátku koncertu, protože auto s řidičem, které nás mělo vyzvednout, zůstalo přes hodinu stát v zácpě na Černém Mostě. Prostě začaly prázdniny. Ale koncert stál za to, Maruška zpívala bombově, výborní hosté, fakt jsem si to užila! Musím přiznat, že jsem měla chvílemi slzy v očích a měla jsem tendence na to jeviště »vlítnout «. Už se mi po zpívání opravdu stýská.
Pátek
Vstávala jsem docela brzy, i když mám pěknou rýmu a chycený nosohltan a krk (jak na potvoru!). Má přijet Arťa! A zůstane i přes noc! Od rána jsem začala vařit slepici na paprice, kterou má tak rád. A spotřebovala jsem při tom asi pět krabic papírových kapesníků. Netuším, kde jsem nastydla. Asi jsem chytla nějaký bacil.
Moc se mi to teď nehodí, musím brzy natáčet ve studiu. Ale já se z toho vyhrabu. Arťa mi vařil čajíčky s medem, koukali jsme na filmy (kino jsme bohužel museli posunout na jindy) a večer jsme odjeli na výbornou večeři. Josef nás doprovodil. Ale den byl super. Hodně jsme se nasmáli.
Sobota
Dnes byl budíček v šest ráno, jeli jsme všichni čtyři (Josef, jeho syn Honza, Artur a já), prostě udělali jsme si takový výlet, protože cesta z Uhříněvsi (a Říčan) do Motola je přes celou Prahu, takže trvá pěkně dlouho. A já se modlila, ať si mne tam nenechají, tak jsme si v autě pouštěli dobrou muziku a vyprávěli vtipy. Nejlepší byl jako vždy Artur, má fakt dobrou paměť.
Pan doktor mi ránu trochu otevřel, trochu se v ní pošťoural – auuuu, vyčistil, vytáhl nějaký zbytek stehu, což se normálně stává, a jeli jsme domů. Kluci odjeli, tak jsme si s Arťou dlouho povídali, řešili jsme spolu barvy zdí před malováním, aby se mu to líbilo, trochu jsme protřídili jeho pokoj a opakovali angličtinu.
Art v noci spal. A já »řvu« jak malý mimino bolestí, neboť ty správné léky v sobotní lékárně dnes neměli…
Neděle
Jsem nevyspalá, chtěla jsem vařit plněné papriky s rýží, ale zákaz doktora je zákaz. Takže příště. Mletý maso letí do mrazáku a Art prý udělá nějaký báječný těstoviny s tuňákem. Je to můj miláček. Vím, že až jednou budu stará, postará se o mne. Už kuchtí. Za chvíli jede za tátou domů, ach jo…
Dnes desetitýdenní deník končí, tak se s vámi tímto loučím se svými vlastními pocity, vlastnímí myšlenkami, které se tam zdaleka všechny nevešly. Nejsem žádná spisovatelka a už vůbec jsem si nechtěla nic vymýšlet a na něco hrát. Třeba se podařilo to, že spoustu čtenářů během té doby pochopilo, že žiju normální život jako ostatní (nepřipočítávám teď k tomu ten umělecký život bez soukromí, který je navíc), některým se nejspíš ulevilo, že už končí (tak to přece nemuseli číst…).
Ale na stránkách Blesku se se mnou budete dál setkávat, uvidíme, co společně zase vymyslíme... Moc vás všechny zdravím a držte mi palce, abych mohla zase brzy na jeviště. Mějte se krásně a úspěšný začátek týdne.
páááááááá 
