Pondělí

Všechno hrozně bolí! Ten pád na schodech bude bolet ještě dlouho. Nemohla jsem ani spát, a to už druhý den. Zmateně se snažím aspoň chodit. Když ležím, je to ještě horší. Ten pád byla nešťastná náhoda, kdy jsem šla ze schodů a kvůli spící rodině jsem si nerozsvítila. Ty schody jsou opravdu specifické a nejsem první, kdo na nich spadl. A pozor, byla jsem opravdu střízlivá, i když si každý bude myslet kdoví co...Sedím v altánku a přemýšlím. Všechno je zamlžené. Mám strach otevřít noviny nebo internet. Dnes vyšel můj dopis Arturovi a vím, že se lidem nebude líbit. Je to poprvé, kdy jsem něco vyřizovala přes média, ale byla jsem zoufalá, že se mi Artur dlouho neozývá. Napsala jsem ten dopis a chtěla mu dát na vědomí, že jsem pořád tady a snažím se. Je to hrozný den, opravdu hrozný. Artur se mi ještě neozval!

Úterý

Výsledky ze SONO jsou výborné. Slíbila jsem lékařům, že na vyšetření půjdu. Splnila jsem to. Snažím se plnit všechno, co jsem slíbila. Musím brát léky na bolest. Jinak bych nemohla ani usnout. Nevím, proč se mi stávají takové věci, ale zvládnu to jako vždycky. Jsem asi magnet na všechny průšvihy. Artur se ozval! Konečně... Táta mu prý začne platit mobil, a to mi finančně opravdu alespoň trochu pomůže. Jsem moc ráda, že si s tátou konečně rozumí. Celých těch třináct let od rozchodu s Láďou jsem se s ním snažila o harmonický a přátelský vztah, z jeho strany to bohužel ale nešlo. Poslední týdny byly víc než zmatené, připadalo mi to jako třetí světová. Teď se potřebuji vzpamatovat.

Fotogalerie
33 fotografií

Středa

Dnes jsem měla hroznou noc. Když už jsem usnula, tak jsem měla šílené sny. Měla jsem vystoupit na pódium. Sál plný lidí a já stála v šatně. Neměla jsem kostým, ani CD se základy muziky, na kterou zpívám, pokud za sebou zrovna nemám kapelu. A já tam na pódium musela a nebyla jsem schopná tam dojít. Těch pár metrů na jeviště byla cesta jakoby dlouhým tunelem… a nedošla jsem tam. Pak jsem padala do černočerné tmy... Mám strach z vystupování. I když jeviště je to jediné místo na světě, kde jsem se vždy cítila v bezpečí a svá. To všechno kolem mne vyčerpává. Chtěla bych se vrátit, ale nevím, jestli to dokážu... Myslím ale, že bych teď měla o čem zpívat. Myslím tím jinak... Chtěla bych tím zpěvem lidem toho tolik říct. Prožila jsem a prožívám si svá pekla... svá prokletí... a kdyby se mi podařilo dát to do písniček, byla bych šťastná. Život není jen „Heja heja“! Teď nemohu myslet na zpívání. Musím uklidit ve skříni vlastních chyb, omylů a průšvihů. Snad to dokážu.

Čtvrtek

Je 9 hodin ráno a já sedím na terase vedle svého pokojíku. Kouřím jemné doutníky. Neměla bych, ale medituju. Mám pořád bolesti, ale ty jsou dnes vedlejší. Myslím na Artura, který jde dnes poprvé do deváté třídy. Moc chci, aby byl Artur šťastný. Nechci ho mít sobecky pro sebe, ale chci, abychom byli vedle sebe. Vždy jsem mu dávala pocit svobody a byla spíš jeho kamarádkou, která promlouvá, ne jen zakazuje nebo přikazuje. On mi to teď všechno vrací. Udělala jsem dobře. Nechci si s nikým vyřizovat žádné účty, ale teď udělám výjimku, tak musím říci jednu důležitou větu otci Artura: „Láďo, díky za všechno, cos mne naučil...“

Pátek

Vstávala jsem opět brzy. Zase jsem měla sny o prázdném sále. Stála jsem tam sama... Hrůza. Už v sedm jsem byla v altánku a čekala... Vlastně ani nevím na co, ale chtěla jsem být venku. Uvědomila, jsem si, že jsem pro Josefa opravdu zátěž. Mám z toho pocity viny. Všichni si myslí, že je můj věznitel nebo manažer, ale on i jeho rodina jsou obyčejní slušní lidé, kteří jsou se mnou... Jsem jim moc vděčná. Nemohu být sama. Mám klíče od branky, ale vycházet se mi zatím nechce. Cítím se tady bezpečně. Pak se stalo něco, co mi proměnilo den a nejen ten jeden. Psali jsme si přes Skype s Arturem a pak jsme volali Láďovi a ten povolil Arťovi přijet. Byl tady cobydup. Bylo to fantastické! Byli jsme oba šťastní, když jsme spolu seděli na zahradě a povídali si. Arťa si to tady všechno prohlédl a moc se mu tady líbilo... Konečně viděl mámu, která je v pohodě. Bude moci přijet kdykoli. Lepší než úspěch, peníze nebo radost na chvilku. Miluju svého syna a on to ví a teď vím i já, že ho neztratím....

Sobota

Ráno jsem vstávala brzy... Chci tady něco také dávat. Připravila jsem překvapení a doufám, že překvapím! Kachna s bramborovým knedlíkem a červeným zelím s trochou medu a k tomu jsem udělala i dršťkovou. Domácí.. Josef mi pomáhal, protože vařit dršťky v několika vodách není žádná legrace… Mělo to úspěch, až mi Josef říkal, že si můžu otevřít hospodu. A pro kamaráda – malý vzkaz – žádná slanina na kachnu! Není to ve mně taková pohoda, jak se zdá. Pořád bojuju, ale snažím se...

Neděle

Jsem opravdu unavená! Faktem je, že když jsem některé lidi minule označila za ty „zlé“, tak musím říct těm druhým, že sbírám sílu na omluvy. Ty ovšem řeknu až osobně. Nechci se pořádomlouvat a hledat chybu jen v sobě. S pocity viny mám problém od dětství – mám totiž takovou zpětnou vazbu a nad vším někdy až moc přemýšlím. Všechno se kolem mne rovná. Dokonce cítím, že jsem daleko silnější a rozhodnější. Zase jsem měla ty zlé sny. Opravdu mám strach, co bude dál, ale bojuju s tím. Na klíční kosti se mi dělají boule, prý jsou to spasma... Bolest ustupuje jen pomalinku, ale makám. Vylezla jsem na chvíli i na sluníčko nasbírat vitamin D. A aby ty modřiny na mém těle nebyly tak vidět. Doufám, že mi další týden přinese zase lepší dny.