9°C
Pozorujete po třech řadách seriálu nějaký posun v úrovni stravování?
„Bylo by bláhové myslet si, že náš pořad může změnit něco tak prohnilýho, jako je zdejší gastronomie. Obávám se, že ten seriál by mohl běžet donekonečna a nic by se nezměnilo.“
Nepřipadá vám to jako sysifovská práce?
„Já vám to řeknu asi takhle – děláme zábavný pořad a dokud se u toho lidi baví, tak to svůj smysl má. Kdybych do toho vkládal naděje, že tu způsobíme nějakou zásadní změnu, asi bych se do něčeho podobného vůbec nepouštěl.“
V prvních sériích jste viděl jako největší nešvary instantní pokrmy a ve všem kečup… Aspoň to se lehce změnilo?
„Ono se to vlastně ještě zhoršuje, protože tlak na cenu je obrovský. Přitom si nemyslím, že by lidi neměli peníze. Mám obavu z toho, že se stále v hospodách zvyšují vstupy. Ceny, které musí podnikatelé zaplatit, jsou pořád vyšší a místo toho, aby logicky zvýšili ceny, snižují kvalitu surovin. Přitom je jasný, že se nedá jídlo prodávat za stejnou cenu jako před dvaceti lety.“
Takže, chyba je i na straně strávníků?
„Samozřejmě. Tady se lidi pořád ještě nenaučili ocenit kvalitu jídla. Radši se nají levně, ale špatně. Jsou konzervativní, v tom to hlavně je.“
Viděli jste při natáčení taky něco pozitivního?
„Viděli jsme dvě tři hospody, kde se ti lidé úporně snaží jít proti proudu, ale podle mne je otázkou, jestli je ta zhovadilost a zabedněnost takzvaných obyčejných lidí nepřeválcuje.“
To je dost pesimistický výhled…
„Ono jde taky o to, že na těch hospodách parazituje dost lidí okolo – například marketingoví manažeři.“
Vracíte se někdy na místo činu – tedy do restaurací, které už jste v minulých sériích »provětral«?
„Ne, já všude říkám, že s nimi kontakty neudržuju. Prostě si nechci brát do hlavy osudy dalších třiceti lidí.“
Nedávno proběhla tiskem zpráva, že váš štáb odjel z natáčení bez zaplacení. Jak to vlastně bylo?
„V podstatě šlo o nedorozumění. Já vím, že ten účet je zaplacený. Jelikož se to stalo ještě před odvysíláním pořadu, nemám právo vám k tomu říct něco dalšího.“
Našli jsme jednoho z vašich učitelů, pana Hrušku, který mluví o tom, že jste ani nebyl takový syčák, za jakého se vydáváte…
„O panu Hruškovi můžu říct, že to byl jeden z mála, kteří to zvládali. Uměl a uměl to předat. Byli jsme banda, ale jeho jsme poslouchali. Sám nevím, jestli bych to jako on zvládnul. Asi nejspíš bych se dostal do rozporu se školním řádem a rodiči, kteří si myslejí, že mají doma andílky. Učil bych je, ale musel bych mít právo je z tý třídy vyrazit. A co především – nechal bych je zaplatit si to učení.“
Takže facka ve správný čas na správném místě není na škodu?
„Jsou tu nějaký tradice a ověřený výchovný recepty, který bych nezavrhoval. Dneska ty malinký děti mávají s rodičema a já si myslím, že i my máme právo na život.“
Ostatně, už jste se oženil?
„To jsem si myslel, že na tuhle otázku dojde. Řeknu to asi takhle… bylo nebylo…“
Tak aspoň povězte, co se na svatbě jedlo nebo bude jíst…
„Normální běžný hezký svatební menu. Tak já vám to teda řeknu – svatba ještě nebyla a na menu se teprve dohodneme. Určitě to bude dobré jídlo.“
Taky jste se stal majitelem další restaurace – ve Švýcarsku u Bodamského jezera. Co vás k tomu vedlo?
„Je to napůl restaurace s českým menu a napůl tamním. Vše se vaří z místních švýcarských kvalitních surovin. Všechno to byla doslova náhoda, tak proč ji nevyužít?“
S kým jste ve vaší branži na nože a koho si naopak vážíte?
„Já myslím, že na nože nejsem s nikým a pokud jde o vzory, pro mne je světová hvězda číslo jedna Joël Robuchon – a jeho žák Gordon Ramsay. Obdivuju, že jsou to lidi, po kterých něco zůstane. Například Ramsay předělal anglickou gastronomii a zvládl to fantasticky. Vzorem je pro mě to, že se nebojí říct, co si myslí. Až poletíte do Londýna, stavte se na letišti v terminálu, kde má restauraci. Tam pochopíte, že skvělé jídlo se dá dělat jednoduše. A ještě navíc stojí tolik, co v Ruzyni dvě piva.“
