Když vám bylo 13 let, zemřela vám maminka, to byla určitě těžká rána…

„Když vám umře máma ve třinácti, je to opravdu strašně těžký. Musel jsem se s tím vypořádat a docela nás to semklo s tátou i se sestrou.“

Za dva roky jste pak odešel do Ameriky, nebylo to kvůli Vendule? Vadilo vám, že si táta tak brzy našel novou ženu?

„Já proti ní tenkrát nic neměl. Naopak, fandil jsem tátovi, protože jsem ho měl rád. Chtěl jsem, aby byl šťastnej. Ty problémy s paní Aušovou nastaly až potom, když jsem viděl, jak se k němu chovala na sklonku jeho života, když už neměl sílu bojovat.“

Vy jste jeho sebevraždu pochopil?

„Pochopil jako radikální krok, když už člověk neví kudy dál. Samozřejmě že jsem si leccos vyčítal, obviňoval se, ptal se sám sebe, jestli se tomu nějak nedalo zabránit. táta tě chtěl ke své maceše: Pochopitelně že jste i na toho člověka naštvaná. To je prostě kruh emocí, který musí přijít. Nakonec pochopíte, že neměl sílu jít dál. Cítil se pracovně vyčerpanej, měl konflikt v manželství…“

Fotogalerie
11 fotografií

Myslíte si, že to mohl za určitých okolností zvládnout?

„Myslím si, že kdyby se dokázal oprostit od všech problémů, hodit za hlavu manželství a vzal si půl roku někde dovolenou, tak tu ještě mohl být. Můj syn mohl mít dědu a jeho syn tátu… Rozumím mu ale… a myslím, že tohle dokážou jen tvrdý chlapi.“

Je zvláštní, že se nenašel ani žádný dopis na rozloučenou.

„Jak víte, že ho nenapsal a někdo ho nestopil? Já tam tehdy nebyl. Byl jsem na filmovém festivalu v Rotterdamu a ještě jsem si s ním telefonoval. V té době jsme plánovali společnou dovolenou, měli jsme společné plány. Táta se chtěl rozvést, chtěl Vendulu vydědit a udělat radikální řez. Jenže skoro v sedmdesáti letech se radikální řezy dělají špatně. V padesáti, když ztratil moji mámu, se dokázal znovu postavit na nohy. Teď to bylo horší. Náš poslední rozhovor se točil kolem toho, že pakliže se rozvede, vrátím se ze Slovenska a pomůžu mu s jeho záležitostmi.“

Máte stále ještě pochybnosti o tom, že to byla sebevražda?

„Víte, pochybnosti mám stále, kolem tátovy smrti bylo mnoho zvláštních okolností, kromě jiného i ten chybějící dopis na rozloučenou.“

Vy asi moc nevěříte tomu, že Vendula byla smrtí vašeho otce zdrcena a cítila velký smutek...

„Já si myslím, že ke konci už Vendula tátu nesnášela. A to velké utrpení, které předváděla po jeho smrti, jsem jí nikdy nebaštil, a ostatně nejen já. Vendula je velmi schopný manipulátor, příkladů bych měl na tisíc. Třeba to, jak všude vyprávěla, že se nemůže dostat do domu v Jevanech… To taky nebyla pravda. Měla klíč a taky možnost bydlet v naší vile na Vinohradech.“

Když zmiňujete dům v Jevanech... Strávil jste tam dětství, jak na tu dobu vzpomínáte?

„Bylo to fajn. Oáza dětství.Hned vedle nás bydleli Štaidlovi, kteří měli děti ve stejném věku. Měli jsme propojené zahrady a Andulka Štaidlová, manželka Ládi Štaidla, pro mě byla druhá máma. Nejblíž jsme si byli s jejich Karolínou. Jinak teď se kruh uzavírá protože Áňa mi pomáhá se synem.“

Nemusel jste trávit dětství u klavíru?

„To ne. Táta chtěl mít ze mě právníka. Takže to nehrozilo. Zároveň jsme ale nemuseli, jak je to dneska běžné, obíhat s rodiči společenské akce, aby nás předváděli. Bylo to docela normální dětství kluka na vesnici u Prahy.“

Dnes v Jevanech bydlíte se svou rodinou, manželkou a dvouletým synkem Ferdinandem. Nebojíte se, že ten dům v sobě nese jakési prokletí? Rakovina a smrt vaší maminky, leukemie Klárky, sebevražda…

„Je to můj domov. Mám s ním spojené hlavně krásné vzpomínky. Lidi znají příběh toho domu jenom z médií a v těch se o pěkných věcech moc nepíše. Myslím si, že mnozí lidé prožívají podobné, a i horší těžkosti, v každém druhém činžáku najdete tragický příběh.“

Vy jste až do tátovy smrti žil na Slovensku a byl dlouho ředitelem filmového festivalu. A taky jste se tam oženil s Luciou Gažiovou (31). Čím vás tak okouzlila?

„Lucka je původně herečka. Hrála v bratislavských divadlech tak skvěle, že jsem se do ní pokaždé znovu zamiloval, když jsem ji viděl na jevišti. Lucku miluju už proto, že na co sáhne, to jí jde. Skládá muziku, myslím velmi dobře.“

Nebál jste se, že až se přestěhujete do Prahy, budete v centru pozornosti?

„V Bratislavě jsem jako umělecký ředitel filmového festivalu jezdil po celém světě a probíral filmy se scenáristy a režiséry. Ona zase hrála v předních divadlech. Nevěděl jsem, že ji přivedu do Prahy, kde se na nás upne velká pozornost, bohužel i druhořadého showbyznysu. Byli jsme jako ufoni. To už je ale za námi, teď připravujeme film, který by se měl točit příští léto. Scénář napsala moje žena a je to silný příběh. Rozhodně v něm ale nebude hrát.“