Vše bylo o to horší, že otce velmi milovala. Byl nemocný a malá Naďa sedávala u něj na posteli a recitovala mu. „Jednou mě ale táta vzal nahoru na půdu. Sedl si tam na židli a řekl mi: Pojď sem a posaď se na mě. A prostě mě znásilnil,“ svěřila Urbánková. „Hrozně to bolelo. Začala jsem nejdřív plakat a pak strašně moc křičet. On na mě řval, že jestli to někomu řeknu, tak mě zabije,“ vylíčila odporný otcův čin.

V připravované knize A příště lépe, kterou s Naďou Urbánkovou napsal novinář Dušan Spáčil, odhaluje zpěvačka mimo jiné nejbolestivější etapy svého života. Blesk přináší exkluzivně ve čtyřech pokračováních části z knihy o znásilnění milovaným otcem, o absurdním potratu, o pekle i ráji ve vztahu s Josefem Abrhámem a také o tom, jak naletěla poslednímu manželovi.

Hrůzná chvíle na půdě

Dosud utajovaná kapitola života se Nadě Urbánkové těžce líčí. Zvlášť proto, že šlo o jejího vlastního otce, kterého milovala. „Když jsem se narodila, otec už začal trochu marodit. Měl něco se srdcem, ale co, to přesně nevím, od maminky jsem se to nikdy nedozvěděla. Když jsem pak začala chodit do školy, už nepracoval. Byl doma, v invalidním důchodu,“ vypráví v knize.

Pokaždé, když přišla ze školy, sedla si obvykle k tátovi na postel, povídali si, co je nového, a Naďa mu recitovala básničky. Měla ho moc ráda a přála si, aby ty okamžiky trvaly co nejdéle. „Jednou mě ale táta vzal nahoru na půdu, kde jsme jako všichni ostatní měli seno a nějaké harampádí. Sedl si tam na židli a řekl mi: Pojď sem a posaď se na mě. A prostě mě znásilnil. Vůbec jsem tehdy nevěděla, co se děje. Hrozně to bolelo. Ani do tváře jsem mu neviděla, seděla jsem k němu zády. Začala jsem nejdřív plakat a pak strašně moc křičet. Tak, až se vyděsil a nechal toho. Nakonec jsem vylítla, utíkala pryč. On na mě řval, že jestli to někomu řeknu, tak mě zabije.“

Fotogalerie
8 fotografií

Otec jí zemřel před očima

Jak pak mohla žít v rodinném domku s rodiči a proč o tom nikomu nic neřekla? „Bylo to tím, že jsem byla ještě hodně malá a nechápala jsem, o co šlo. Navíc se toho dopustil můj milovaný tatínek! Samozřejmě ve mně zůstala úzkost. Celou příhodu jsem ale radši vytěsnila z hlavy a zapomněla jsem na ni jako na noční můru.“ Otcovo zdraví se zhoršovalo. Jednou Naďa zase přišla ze školy, zase si k němu sedla na postel. Bylo to někdy v zimě, připravovali tehdy ve škole hru. Recitovala mu úryvky ze své role na vánoční besídce. Otec najednou přestal dýchat. Zatřásla s ním, nereagoval, oči se mu obrátily v sloup.

„Táta byl po smrti vystavený na katafalku. Lidé k němu chodili, modlili se a dávali mu do rakve kytky. I já jsem k němu několikrát zašla. Nechápala jsem tehdy, co je smrt – viděla jsem v rakvi ležet tátu, který sice nedýchá a nemluví, ale přesto jsem měla pocit, že tam někde je.“ Dokonce prý s ním i mluvila. Ptala se ho, co to znamená, že jen leží, nemluví a nehýbá se. A on jí řekl, aby si toho nevšímala. Že teď bude pryč, na chvilku prostě odjede a že se vrátí. Na jeho hrob pak chodila často. Právě tam našla svůj první čtyřlístek v životě.

Do devatenácti odmítala sex

Přestože ji otec znásilnil, dlouho trvalo, než ho přestala mít ráda. „Když se tenkrát na vesnici dívka vdávala, bylo jasné, že musí být panna. Ptala jsem se, co to je být panna – a ty starší a zkušenější mi to vysvětlily. Příšerně jsem se tehdy vyděsila. Došlo mi, co mi tehdy táta udělal.“ Myslela si, že už se nemůže vdát, zamilovat ani mít mužského, protože mu prostě nemůže říct, že už není panna. Odmítala jakýkoliv fyzický kontakt tak vehementně, že si vysloužila pověst chladné frigidky.

„Dodnes si to pamatuji naprosto do detailů – ale tehdy jsem byla navíc ještě zoufalá a tátu jsem začala nenávidět. Až tehdy mi totiž v celé hrůze došlo, co mi to udělal a co jsem tenkrát, ve svých devíti letech, nechápala.“ Až do devatenácti let k sobě nikoho nepustila. Snesla nejvýš polibek nebo pohlazení.