Vdova po Mukovi: Jsem na práškách

Když jsme se spolu bavili tři týdny po Petrově odchodu, říkala jste, jak vás lidé utěšují, že čas vaši bolest utlumí. Stalo se?
„Je to sedm měsíců a mně to pořád připadá, jako by se to stalo včera. Stále vidím tu chvíli, když jsem mu večer předtím… otvírala a vůbec netušila, že ho vidím naposledy živého… Hlava mně to nebere…“

Lidé, co měli Petra rádi, uspořádali benefiční koncert na vaši podporu.
„Jsem strašně ráda a vážím si toho, že si tolik lidí Petra vážilo a mělo ho rádo. Že jen nemluví, ale konají. Jsem jim za to vděčná.“

Prý ještě není dokončeno dědické řízení po Petrovi, takže se vám asi tahle pomoc hodí, ne?
„Řízení ještě není u konce, to je pravda, a nejsem na tom finančně nějak skvěle, ale nestěžuji si. Nehladovíme a máme s Noemi kde bydlet. My holky už se o sebe postaráme! A ty peníze uložím dceři na účet, jednou se jí budou hodit.“

Sedm měsíců od odchodu Petra, to už je ale docela dlouhá doba…
„Vendula Svobodová mi říkala: Až tak za rok budeš mít srdce a oči pro jiné věci, dřív ne. Nijak se to nedá ošidit a zkrátit. Asi má pravdu.“

Jak vás vidím a slyším, jedete pořád ve vlaku, co veze bolest a smutek…
„Myslím si, že už tím, že to chci změnit, jsem přestoupila do jiného vlaku. Ale bohužel zatím jen stojí na nádraží a nejede.“

Co veze tenhle vlak?
„Víte, před třemi dny jsem mluvila se sousedkou a ta mi říkala: Nemůžeš být, Evo, šťastná pro malou (dceru Noemi, 4 – pozn. red.), ale musíš být šťastná pro sebe. Musíš být trochu sobec, začni být šťastná ty! A je to pravda. To veze ten nový vlak.“

To se ale lehce řekne, buď šťastná…
„Hmmm, nedokážu si samozřejmě zavelet a říct si: Buď šťastná! To nejde na povel. Jen si od té doby občas vzpomenu na slova mé zlaté sousedky a snažím se.“

Ptát se za této situace na to, zda by ve vašem srdci už bylo místo pro novou lásku, je asi trochu… promiňte.
„Neomlouvejte se, nezlobím se, rozumím, jak to myslíte. Ale to si zatím vůbec nedokážu ani představit. Vůbec… nevím.“

Vaše holčička smrt táty nevzala, ptala se, kdy se probudí jako v pohádce a zase přijde… Už se to změnilo?
„Absolutně to vzala, hezky na Péťu vzpomíná, její dušička není zanesená žádnou špínou, je čistá. Ví, že už se nevrátí, je s tím smířená.“

Neuvažujete o tom, že byste se začala věnovat své profesi bytové architektky?
„To víte, že uvažuji, potřebuji začít pracovat, bude to i součást mé terapie. Ale zatím na to prostě nemám hlavně čas. Pokouším se vyřídit všechny věci z Petrovy pozůstalosti, občas nějaká výpomoc u kamarádů a známých. Ale moc mi to nejde…“

Máte psychické problémy?
„Ano, navštěvuji psychiatra a beru prášky na depresi, i když jsem si po Petrově odchodu myslela, že to bez nich zvládnu. Je to silnější, než jsem si myslela.“