Josef Nálepa byl začátkem 70. let mistrem republiky ve vodním lyžování. „Díky sportu jsem také měl možnost se za minulého režimu dostat na Západ. Tehdy ještě Španělsko bylo pod diktaturou fašistického generála Franka, takže to byl přímo zázrak tam zavítat…“
A tak vyrazila naše výprava vodních lyžařů na pobřeží Costa Brava. Při prudkém zabrzdění u břehu zaujal Josef Nálepa přihlížejícího Dalího, který projevil zájem namalovat ho. „Řekl jsem kamarádovi z katalánského lyžařského výboru, ať jen tak z legrace navrhne, že se nechám namalovat, když se Dalí ode mne nechá portrétovat, no a on na to přistoupil…“ směje se sochař.
Kde se vzali Beatles
Jenže druhý den, kdy se měla akce uskutečnit, nastala tak strašná bouřka a přívaly vody, že to nebylo možné. Oba umělci se domluvili, že tedy příště… V roce 1974, o tři roky později, se vodní lyžaři dostali na stejné místo a Josef Nálepa zkusil štěstí podruhé. Nejdřív poslal Dalímu koš s raky, aby se připomněl. Pak zazvonil u jeho dveří. Dalí si na něj pamatoval.
A jak se ukázalo, načasování bylo dokonalé! „Ten den zrovna slavila osmdesátiny jeho manželka Gala a jako hosté byli pozvaní Beatles, Sean Connery a další světové celebrity. Bylo to neskutečné, ocitnout se najednou v takové společnosti. Bohužel nemám ani jednu fotku, protože se tam nesmělo fotit,“ lituje sochař. Nicméně se ve volné chvilce domluvil s Dalím, že se sejdou druhý den a on ho bude moci portrétovat. Na svůj původní záměr, malovat českého vodního lyžaře, ale Dalí už zapomněl.
Řekl mi: To jsem já!
Dalímu se do sezení modelem moc nechtělo. „Vždyť nemáte ani hlínu, řekl mi druhý den a já mu na to odpověděl, že jsem si přivezl všechno s sebou, že mám celý kýbl hlíny v autě. Přineste tu českou zemi, já si chci na ni sáhnout, odvětil. Brzy se začalo stmívat a já měl na to přibližně hodinu a půl, abych ho vysochal. Každý sochař vám potvrdí, že to je šílená doba. Pořád jsem ho v tom neviděl. Stmívalo se, už jsem to chtěl rozbít a hodit do koše, ale najednou jsem udělal pár pohybů, napravil chyby a jako by se na mne z té hlíny podíval…“ vypráví Nálepa.
Unavený Dalí vstal, šel se podívat na sochu zepředu a pak sochaře vzal za špinavou ruku, políbil mu ji a nadšeně prohlásil: „Mistře, to jsem já!“ Také manželka Gala dílo obdivovala a Nálepa zas obdivoval ji, protože v osmdesáti letech tahle bývalá baletka ruského původu uměla dát nohy až do výšky hlavy…
Ztracená replika
Na této bustě v Praze prý sochař nezměnil ani tah. Prostě se rozhodl nezměnit kouzlo okamžiku. Odlil ji do bronzu a poslal Dalímu. Dlouho prý byla v jeho muzeu v katalánském Figueres, ale po jeho smrti se kamsi ztratila. Její originál má sochař ve svém ateliéru, kde se také může chlubit bustami českých slavných umělců. Horníček, Bohdalová, Gott, Matuška, ti všichni seděli u něj v křesle.
Dalí ale nebyl jedinou světoznámou osobností, kterou Josef Nálepa proměnil v sochu. Když se americký astronaut Neil Armstrong poprvé dotkl měsíčního povrchu v roce 1969, odešel sochař ještě ten večer do svého ateliéru, aby tam udělal z hlíny jeho sochu.
Ta se povedla, ale v Československu právě začala tzv. normalizace a soudruhům zrovna nebyla po chuti socha amerického občana s americkou vlajkou na rameni. Původně dárek pro Armstronga zůstal stát v ateliéru… Až do letošního roku. „Rozhodl jsem se sochu odlít do aluminia a poslat mu ji k srpnovým osmdesátinám. Je s tím sice trochu problém, jak ji dopravit do Ameriky, ale zdá se, že už je vše na dobré cestě,“ směje se sochař.
