Bohdalová je bezesporu excelentní herečka, která dokáže rozplakat i rozesmát. S odzbrojující přirozeností zvládne dramatické i komediální role. Je umělkyní, jež se na scéně popularity drží půl století. Dokázala přežít za komunistů i po listopadu 89. Chléb a hry si totiž žádný režim nedovolí lidu vzít.
Za roli v Kachyňově trezorovém filmu Ucho (po boku tehdejšího manžela Radka Brzobohatého ukázala celý rejstřík svého mimořádného talentu), si sice vysloužila v sedmdesátých a osmdesátých letech u filmu distanc, ale televize jí dveře nezavřela. Naopak.
Bohdalová se i v době relativní nemilosti udržela na očích. Na obrazovce odehrála řadu dobrých i špatných rolí a u diváků zejména excelovala v Televarieté Vladimíra Dvořáka. Její popularitu, která začala kultovními snímky jako např. Florenc, Hvězda zvaná pelyněk, Dáma na kolejích, Světáci, právě tahle estráda dotáhla na vrchol.
Veřejnost její formě humoru rozuměla. Brali ji dechovkáři i popíkáři. Staří i mladí. Tak trochu švejkovská role té slabší, hubaté, která se nedá, budila v totalitě sympatie. Bohdalová se zkrátka stala národním symbolem. Bohdalkou, která je naše. Normální a lidová. Na Bohdalku zkrátka nikdo neměl. Možná Kája Gott.
Shánčlivá Jiřka
Jiřina Bohdalová dala národu kromě Televarieté i hlas Křemílka a Vochomůrky, či Rákosníčka. A zrovna tak později neváhala využít skřehotání těchto postaviček v reklamě pro Mountfield. Napsala i sérii kuchařek. Šly na dračku. Naše Jiřina vaří, moderuje různé magazíny. Bere kdejaký kšeft, dokud zdraví dovolí.
Někdo by mohl namítnout, proč tak mimořádná herečka nesoustředí síly na domovské Divadlo na Vinohradech a film. Proč si umělecký kredit v polovině devadesátých let kazila pokleslými kusy TV Nova, o Mountfieldu nemluvě. Jenže ona taková je. Dříč, kterému koruna nesmrdí. Je přece poctivě vydělaná.
I pro tenhle moment má lid svou Bohdalku rád. Všichni jsme přece shánčliví. Historky kolující o její hospodárnosti, údajné snaze zúročit vše, co se na place nachází, pobaví, ale nepohorší. K odsouzení nejsou ani kuloárové zvěsti o hereččině žárlivosti. Stačilo, aby se nějaká žena podívala na chlapa, po němž toužila. Sebemíň spolu zakoketovali… Reakce byla, jemně řečeno, bouřlivá. Účastníci premiérových mejdánků u techniky v suterénu Divadla na Vinohradech by mohli vyprávět. Jinou by v rámci takových drbů označili za hysterku, ale ona byla správná ženská, která věc férově vyřeší na místě...
Nic není zadarmo
Jiřina Bohdalová, i kdyby byla na dně, bude pro lid stále silnou jadrnou osobností, kterou hned tak něco nezlomí. Veřejnost ji vůbec nevnímá jako ženu, jež neměla na muže štěstí a od rozvodu s Radkem Brzobohatým (dodnes s ním slovo nepromluví) žije v podstatě bez partnera. Veřejnost ji bere jako pozitivní bytost s nezdolnou životní energií, jež všechno unese. A ona dělá vše pro to, aby této vizi dostála. Hrdost jí v tomto ohledu nedovolí být jiná.
Umělkyně vskutku národní
Jiřinu Bohdalovou nepovažuji za oduševnělou, na piedestal etiky patřící osobnost. Ale kdo jí vlastně v současnosti je? Ani ji nevnímám jako intelektuálku či vizionáře, který na svá bedra bere morálku společnosti a její kulturu. Jiřina Bohdalová je pro mne jedním ze symbolů člověčenství se vším dobrým a špatným, co tento význam obnáší. Dokonalý je přece jen Bůh.
Jiřina Bohdalová je silná ženská obdařená velkými emocemi, silnými instinkty a tvrdým pragmatismem zároveň. Život ji nejspíš poučil. A hlavně je nezpochybnitelně vynikající herečkou, jejíž talent ani plochými rolemi a dryjáčnickým humorem na velikosti netratí. Stačí připomenout Kočičí hru, Hubačova dramata, Zelenkovy scénáře, Viki v Corpus Delicti. A také roli ve snímku Fany, za niž dostala Českého lva.
Této herečce se podařilo to, co je většině jiných, byť úspěšných, odepřeno. Stala se národním stříbrem a to je post, na nějž sebelepší manažer, imagemaker a marketingová hvězda nestačí. Happy Birthday, paní Jiřino!
