Žena stoletého Vávry: Pořád se ptá, zda ho miluju

Dokument, který o svém muži natočila Jitka Němcová (60) a který dnes v předvečer jeho stých narozenin vysílá ČT1, je vyznáním žačky, milenky, manželky a dnes už hlavně opatrovatelky. „Dal mi dvacet let krásného života, teď jsem na řadě já,“ říká jeho o čtyřicet let mladší žena. Zároveň lituje, že si s ním tolik nemůže popovídat, protože on je už někde jinde. Přesto se jí prý Vávra občas zeptá, zda ho pořád miluje...

V jejím filmu Stovku má člověk jen jednou za život je rekapitulace let nabitých zážitky a možná i kličkami. Otakar Vávra totiž proplul všemi režimy bez ztráty práce a podle všeho i charakteru. „Naučil jsem se za totality uhnout. Češi jsou tím příznační. Nebyli by tu, kdyby v historii neuměli uhýbat,“ omlouvá svou pružnost. A že uměl být pružný, dokazuje fakt, že točil za všech režimů a za totality byl u komunistů v oblibě.

Jméno mu vybral bratr

Narodil se v Hradci Králové, kde jeho rodiče pobyli ještě dva roky, než se přestěhovali do Brna. Jméno Otakar mu vybral tehdy devítiletý bratr Jarda. „Právě se učil ve škole o Přemyslu Otakaru II., králi »železném a zlatém«, a rozhodně si přál, abych se jmenoval Otakar. Tím jménem jsem byl tedy pokřtěn,“ píše Vávra ve svých vzpomínkách Podivný život režiséra. Tatínek se původně chtěl věnovat zpěvu, jenže život ho přiměl dělat mnohem prozaičtější práci – stal se ředitelem úvěrového ústavu. Na konci první světové války se pustil do riskantního obchodu, který nevyšel, zhroutil se a ještě před vyhlášením samostatného státu zemřel.

U filmu s klikou

Otakar Vávra vlastně původně studoval architekturu. Brzy ho ale přestala bavit. „Profesor Engel nám dal navrhnout mléčný kiosk v egyptském stylu. To bylo hrozné,“ vzpomíná Vávra, kterého tou dobou, na začátku třicátých let, už zaujal film. Nejdříve psal scénáře. Když se pak podle nich točil film, jezdil na natáčení a využil každé chvíle, aby se naučil techniku filmové práce. Postupně začal spolupracovat s režiséry a kameramany. „Točili jsme film klikou a dívali se otočeni o 90 stupňů do malého, asi pěticentimetrového okénka přes zvětšovací čočku…“ odhaluje začátky českého hraného filmu.

Panenství a dvě hvězdy

Přeskočme pár let vývoje mladého režiséra. V roce 1937 už je uznávaným umělcem a tehdy dostává zakázku od Miloše Havla, filmového producenta, dokončit film Panenství. Hrály v něm dvě tehdejší největší hvězdy – Adina Mandlová a Lída Baarová. „Ony moc hrát neuměly, ale byly slavné,“ říká o nich Vávra a dodává: „Obě byly ctižádostivé, a když viděly možnost se uplatnit, snažily se podat nejlepší výkon.“ Režisér si nenechal pro sebe ani milostnou epizodu, kterou později zažil s Adinou Mandlovou. „Naučila mě zpomalit rytmus milování,“ vzpomíná na jedinou noc, kterou s ní strávil.

Rukavičky Šejbalové

Ani německá okupace nezastavila režiséra v rozjezdu. Roztomilou příhodu mu v té době vyprávěla herečka Jiřina Šejbalová. Byl to podle ní nejhroznější vánoční zážitek. „Tehdy se jí dvořil obchodník Čekan, který jí poslal vánoční dárek. Jako filmová hvězda očekávala auto nebo kožich, ale byly to pouze rukavice. Šejbalová se urazila a dárek hodila do popelnice. Když se jí pak ctitel ptal, jak se jí líbil jeho vánoční dárek, řekla po pravdě, kde rukavice skončily. Požádal ji, zda by je nenašla a pozorně si je neprohlédla. Herečka tedy poslala služku prohledat popelnici. Ta je našla a Šejbalové se orosilo čelo. V každém prstu byla stočená pětitisícovka!“ vzpomíná Vávra.

Zvuk našeho filmu

Po válce Otakar Vávra pomáhal obnovovat československý film, včetně barrandovských ateliérů. Točil například podle Karla Čapka Krakatit s Karlem Högerem v hlavní roli. „Když jsme točili scénu v altánu, přišla se za námi do ateliéru podívat americká filmová herečka a tanečnice Rita Hayworth. Vyfotografovali jsme se spolu,“ napsal ve svých pamětech. A dokazuje to jen to, že československý film měl tehdy ještě po válce obrovský zvuk. Po válce se také Otakar Vávra stačil po sedmileté známosti oženit a mít syna Jiřího. Rodina si ho ale moc neužila. Jak přiznává, práce pro něj byla přednější.

Učitelem Menzela

Ani komunistický režim nezabránil Vávrovi v další kariéře. Zapojil se Němou barikádou, válečnými filmy, ale k jeho cti budiž řečeno, že z kvality neslevil. Začal také učit na FAMU a z jednoho jeho ročníku vzešli takoví režiséři jako Věra Chytilová, Jiří Menzel, Evald Schorm. Věra Chytilová dnes vzpomíná, jak byl přísný, ale přiznává, stejně jako Menzel, že se od něj hodně naučila. Ostatně Menzel dostal brzy po škole Oscara za Ostře sledované vlaky…

Uši podle Hrubína

Jedním z nejpůsobivějších filmů Vávry je Romance pro křídlovku podle Františka Hrubína. Hlavní role v ní měli Jaromír Hanzlík a slovenská herečka Zuzana Cigánová. „Při představování mi řekl Otakar Vávra, ať se mu ukážu ze všech stran. Vedle něj seděl nějakej chlap a povídá mi – pane Hanzlíku, vy máte stejné uši jako já. Byl to František Hrubín. A díky němu a jeho uším jsem vlastně dostal roli…“ směje se Hanzlík, kterého si pamatujeme v téhle roli mladíka, který vodí svého senilního dědečka opakujícího větu „Pane Berka, domů…“

Rozhovor na JIP

Svůj dokument o manželovi propojila režisérka Jitka Němcová právě onou scénou s dědečkem, kterou prostřihla současnou – jak ona sama vede Vávru coby dědečka pražskými ulicemi. Někdy je to hodně smutné – když například Vávra říká: „Je mi sto let, ale já to nevnímám.“ Nebo když si Jitka stěžuje, že jí ho stáří bere. „Já si ho vážím za to, že mě miloval. Představte si, že se mě nedávno na JIP zeptal, jestli ho miluju. Já na to, že samozřejmě, a on že taky, tak takové rozhovory vedeme,“ hořce se usmívá Jitka Němcová

NEJSLAVNĚJŠÍ FILMY OTAKARA VÁVRY

1931 Světlo proniká tmou

1937 Panenství

1937 Filosovská historie

1938 Cech panen kutnohorských

1939 Dívka v modrém

1940 Pohádka máje

1941 Turbína

1942 Přijdu hned

1945 Rozina sebranec

1947 Krakatit

1947 Předtucha

1949 Němá barikáda

1954 Jan Hus

1955 Jan Žižka

1956 Proti všem

1960 Srpnová neděle

1966 Romance pro křídlovku

1969 Kladivo na čarodějnice

1973 Dny zrady

1989 Evropa tančila valčík

2003 Moje Praha

2006 Hlava kance

BLESKOVÝ ROZHOVOR S JITKOU NĚMCOVOU

VÁVRA UŽ NESTÁRNE, STÁRNU JÁ!

Čím vás jako studentku váš budoucí muž zaujal, kromě toho, že byl slavný?

„Vávra mě zaujal svojí energií, velkým smyslem pro humor, prašivýma očima a že nikdy nic neokecával.“

Čím jste zaujala vy jeho?

„To já nevím, to se musíte zeptat jeho. Ale co si pamatuju před 38 lety, tak říkal, že jsem aktivní.“

Co jste se od něj naučila?

„Vždycky jsem byla líná. Nikdy nezapomenu na tu jeho trpělivost stát ve frontě. Naučila jsem se vedle něho koncepčně pracovat a mít jakž takž větší trpělivost. Naučila jsem se poznávat věci, koberce, látky a tak.“

Co je nejhoršího na takovém mezigeneračním soužití a co nejlepšího?

„Nejhorší je ten věkový rozdíl až teď, protože Vávra už tak moc nestárne, ale stárnu já. Je moc dobře, že hůř vidí, aspoň mě nevidí. Nejlepší je, že jsme se nikdy nehádali, Vávra byl vždycky velmi tolerantní. Taky asi věděl, že kdyby mi něco vyčítal, tak bych s ním nebyla.“

Jak snáší váš černý humor, když už léta mluvíte o něm a jeho kamarádech jako o „urnovém háji“...?

„Bezvadně. A celý urnový háj to snášel skvěle. Malíř Lhoták byl nadšený a pan Liesler taky. Všichni.“

Nezalitovala jste, že jste svůj život neprožívala po boku mladšího muže?

„Fakt nelitovala. Měla jsem svobodu a já se potřebuju cítit svobodně.“

Máte svůj sen, co bude, až on tu nebude? Tedy zaslechla jsem něco o tom, že si pořídíte karavan a budete jezdit po světě...

„Mám sen natočit ještě filmy, co mám připravené. A až mi bude jako Vávrovi, tak možná vyjedu do světa. Samozřejmě, že Vávru vezmu s sebou.“