Na úvod se musím zeptat, máte čtyři děti, byť velké, jak to, že tu máte všude takový pořádek?
Sama nevímJ I když jsou děti velké, tak velké děti, velký nepořádek. Není to, že by s růstem rostla jejich pořádkumilovnost. Asi je to i tím, že je tu relativně málo věcí, neshromažďujeme. A já jsem velice zdatný udržovatel, ten, kdo tu uklízí se nápadně podobá mě. A já funguju velice rychle, tak, jako všechno v životě dělám rychle. Projedu to, zametu, uklidím a je to hned. Nesmí se člověk v tom moc babrat a zaměřovat se na detaily, protože pak zjistíte, že vám to přerostlo přes hlavu a neuděláte nic. Takže pořádek rychle, snadno, jasně, bum.
Srdcem domu je kuchyně, ačkoli vás nebaví tři hodiny vařit jídlo.
Vařím z donucení, z nezbytnosti, ale vařím dobře. Jednoduše a opět rychle, můj limit je 15 – 20 minut a musí být hotovo. Děcka přežila své dětství, mou výchovu, mé vaření, takže zřejmě jsem neudělala nikde chybu, nikdo není podvyživenýJ Zkrátka vaření není moje záliba, ve které bych se vyžívala, ale mám obrovský respekt ke každému, kdo vařit umí a vaří rád.
Až jednou budete zase malovat, myslíte, že překryjete malbou zeď s dětskými kresbami přímo na omítce?
Určitě ne. Jsou věci, na kterých velice lpím. Když jsem přemýšlela, co bych zachraňovala, kdyby hořelo, bylo mi jasné, že bych vzala děti a jejich obrázky.
Těch zarámovaných obrázků tu stojí desítky na zemi jako čekatelé, ale zdá se, že vám na ně chybí zeď?
Že bych vyhnala ještě jeden štok? J Ano, čekají, protože všechno má svůj čas a nemá smysl, když si zařizujete dům nebo byt, to všechno nastrkat na zeď a zahltit prostor věcmi. Není důvod spěchat. Občas, když mám chuť na změnu, tak ta se nejrychleji udělá převěšením obrazů. Takže rotují, čekatelé se dostanou na zeď a ti, co už dlouho viseli, tak mají oddych.
Zvláštní je, že jste si posilovnu udělala uprostřed místnosti, tedy při chůzi odkudkoli kamkoli vám překáží.
Ne, nepřekáží. Ona mě láká, ona mi jemně a tise vyčítá „tak co je“? Nenazvala bych to posilovnou, je to spíš moje zdravotní záchrana. Trápí mě záda, bolest mě donutila cvičit.
Když tedy mineme váš rehabilitační prostor, ocitneme se v jedné z vašich pracoven. Co tam vzniká?
Tam retušuju fotografie, protože je tam pěkné světlo, a píšu knihy.
Po knize ze života, pohádkách, píšete krimi thrillery, jsou tam pořád divné postavy?
Je to napínavé, temné, vystupují tam zvláštní postavy. Já nedokážu napsat příběh obyčejné vraždy, jsou vždy pochmurné, děsivé, zvrhlé. Třetí kriminálka má vyjít teď lednu. V psaní jsem se našla, fotografování mě neustále baví, a možná o to víc, že od něj občas odběhnu a zaměřím se na psaní. V tu ránu jde fotka stranou, protože dohromady to nejde, ale zase se pak těším na ní. A opačně to platí taky.
Překvapivá je v interiéru pec, vypadá jako pec u babičky.
To jsem si vymyslela, pro případ, že by vypadl proud, takže je tu záchranná pec, kterou je možno vytápět, když je třeba a je tam i možnost vařit. Dodává pocit jistoty, že nezhyneme mrazem ani hlady.
Vaše zahrada má děsivý sklon, opravdu tam nahoru chodíte?
Není zbytí, protože tam nahoře je koupání, takže když si chceme zaplavat, tak si tam nahoru musíme vyjít. Ale udržuje nás to ve stavu bdělosti a akčnosti. Ono vylézt po těch schodech, to se nedá okecat, to musíte vyšlapat. Ta zahrada není úplně pro každého. Bylo mi jasné, když jsme to před lety kupovali, že to není místo, kde by normální rodina mohla fungovat, to je jen pro šílence. Ty svahy musí být zmírněné terasami, zpevněné, nad námi jezdí vlak, pořád to pracuje. Když děti byly malé, a drápaly se do svahů, tak normální matka by jim asi dala helmu, ale nikdy se jim nic nestalo. Tím, jak byli vytrénovaní, tak byli šikovní. Jsme asi důkazem toho, že každé místo má svého ideálního majitele :).
