Zvolila jste poměrně odvážné řešení, sama si nakreslit dům...

Ano, můj první táta byl vynálezce, po něm mám asi vrozenou kreativitu. Můj druhý táta byl architekt a původně vyučený truhlář, takže po něm mám tu nikoli vrozenou, ale získanou kreativitu. Mám i truhlářský kurz, bral mě na památky, naučila jsem se tam konstrukce, jak se vypočítává schodiště. …Ten dům jsem si nakreslila a pak se to muselo dát nějakému panu inženýrovi, aby projekt měl kulaté razítko. Ten tam udělal pár úprav a musím říct, že ty úpravy byly to nejhorší, co mě mohlo potkat, jako třeba rovná střecha nad kuchyní, tak tam pak samozřejmě zateklo, když bylo hodně sněhu. Taky jsem si nechala poradit přímotopy, jako topidla budoucnosti… No, to byly ty devadesátky, kdy se plýtvalo naprosto vším.

Nelitovala jste těch velikánských oken, která tu všude jsou?

Nikdy. Některá jsou široká, jiná úzká, mě se to jejich střídání líbí. A miluju, když sluníčko chodí se mnou po domě, začíná ráno v kuchyni, pak putuje, a nakonec v ateliéru slunce před večerem končí. A když už je úplně nejhůř, mám naši věž a tam jde slunce pořád.

Kromě slunce jste zdá se, trošku zatížená i na porcelán – ten skleník jím přetéká.

To jsou pozůstatky sbírky mojí maminky, která milovala jednoduchý bílý porcelán, ale jsou tam i kousky po babičce, prababičce, mají svojí historii. Nic vzácného, ale pro mě jsou to vzácné vzpomínky.

Prostoru vévodí dlouhatánský jídelní stůl….

Ten jsem si vymyslela, ale vyrobil ho táta, oficiálně je pro 12-14 lidí, ale když jsem tu měla kurz, tak jme to nastavili deskou na kozách a vešlo se sem 26 lidí. Je tu v domě spousta židlí, ty se vždycky někde najdou, aby se další lidé ke stolu vešli. Říká se, podle feng shui, že je důležité, aby byla každá židle občas „obsednutá“, jinak to nedělá dobrotu. A tak, když se stěhuju, aby na mě nesvítilo sluníčko, když si čtu nebo maluju, nebo naopak, aby na mě svítilo, protože mi to dává dobrou náladu, sedím pokaždé na nějaké jiné židli. Ale nikdy na dvou židlích současně J.

S tátou jste dělala i speciální svítidla.

Já jsem mu vždycky řekla a nakreslila, co potřebuju, protože jsem chtěla lampy třeba jako kytky, mám tu tulipán, přesličku, kalu…  Kovové části vyrobil pasíř, dřevo udělal táta. Já jsem milovala být s ním v dílně, pozorovat ho, umím rozeznat druhy dřeva, taky se ráda dřeva dotýkám.

Teď jste si jednu židli sama restaurovala.

Zrovna si sedím na židli, která byla hrozně červotočivá a prožraná a čekala na to, až ji vezmu do ruky.

Kdy mezi tím vším najdete čas na ilustrování, kvůli kterému jste si vytvořila novou pracovnu.

Ona vznikla proto, že v ateliéru je přes zimu prostě zima a než se vytopí, tak je to neekonomické. A taky je tam teď tolik věcí, že se tam nevejdu. Moje ilustrace vznikají vždycky mezi nějakou činností, třeba pro moji vnučku jsem vymyslela básničky o zvířatech na každé písmeno abecedy a ty teď čekají na ilustrace. Nikdy nedělám jen jeden projekt. Mám půl hodinku čas, tak ilustruju nebo obrousím židli nebo píšu scénář, to je to, co my ženy umíme – dělat víc věcí najednou.

Dům s sebou nese spoustu práce kolem něj, jak je máte rozdělené s manželem?

Zdenek je trávníkář, bazénář a popelář, takže tohle hlídá a já třeba luxuju líp než on, takže to dělám já.

Podle čeho se měří to, kdo luxuje líp?

Já jsem kdysi prohrála sázku o doživotní luxování J. On opravdu od té doby nikdy neluxoval a nebude luxovat, takže to logicky nemůže dělat dobře. Ale zase se stará o účty, daně a podobné věci, což mě naprosto nebaví. U luxování si zpívám, nad daněmi hlasitě kvílím. Každý doma dělá to, co mu míň ubližuje.

Na co se těšíte na jaře?

Po třiceti letech vracíme v dubnu na jeviště Městského divadla v Brně vizualizované oratorium Bastard. Už nehraju Satana, tak svůdná už si nepřipadám, mám tam roli staré žebračky a krásnou písničku. A doma se pustím do vyklizení ateliéru. Mám ráda prostor, i když v té mé řekněme zimní pracovně je krásný výhled na zámek a kostel, tak ten můj obrovský ateliér je prostě prostor, který potřebuju, ráda tam cvičím, můžu si tam ležet, pracovat, malovat…