18°C
Petr „Nasty“ Cerha si pořídil dům s prosklenými plochami, rovnými liniemi, důmyslnými světlovody i společenským prostorem pro děti. A je pro něj místem, kde vzniká energie, která se potom vrhá do života, práce a rodiny.
Vymýšlel jste si dům sám, nebo jste se zhlédl v nějakém projektu?
Myslím, že člověk má nějakou představu tak, aby se cítil dobře, ale ti, co v tom dělají léta v tomto oboru, tedy architekti, to vždycky budou vědět lépe než já. Tenhle dům vymyslel člověk, který mi položil 40 až 50 otázek, já jsem na ně odpověděl a tohle je výsledek, který se nějak dobrousil.
Dojde někdy vaše návštěva za ten dlouhatánský stůl v centrálním prostoru?
No jasně. Kdybych to vzal podle pana architekta, celý dům má jednu osu, ta je průhledná. Vchodové dveře mají sklo, a vše končí opět sklem, tedy člověk vidí skrz dům na pozemek. Dělí se to na dvě části, vpravo je ta noční a vlevo denní, s kuchyní, tímto dlouhým stolem, pak klidovou zónou s televizí a válecí válendou, nad ní je patro s pochozí sítí, kde si kluci hrají. Je tu dominantní okno, vlastně skleněná stěna. Já jsem na to zvyklý nebyl, dřív byly jiné materiály, ale tady je dominantou dřevo, sklo, beton, takže já jsem ze začátku řešil, jestli je sem vidět, když jsem tady něco zapomněl a vyběhl jsem sem z koupelny, ale zvykl jsem si.
Zaměřme se na kuchyni, vše je v ní schované, víte, kde co je?
No hlavně, že to ví přítelkyně Terka :) A časem se to člověk naučí, když to používá.
Uzavřené skříňky, působící dojmem zdi, se opakují i v noční zóně.
Jojo, to je tak 10–12 m dlouhá a 3 m vysoká skříň či úložný prostor. Pojme to vždycky výměnu sezon, jsou tam i knížky, děti tam mají staré hračky. Já nehraju tu hru do 100 věcí a pak, když se něco koupí, musí se něco vyhodit. Snažíme se věci neshromažďovat, když v ten moment, někde jinde, už mohou dělat radost někomu jinému.
Děti mají svoji vlastní společenskou místnost mezi pokoji, to se často nevidí.
To je jejich Instagram, to je sociální místnost, kde se sbližují :) Aby věděly, že i naživo to jde. Tam se řádí. Ta myšlenka je taková, že děti mají svůj pokojíček a tam si tvoří ten svůj svět. Já mám děti dvě, a chtěl jsem, aby měly svůj prostor, ne jen společný s rodiči, když z těch pokojů vyjdou ven. Hrajeme tam fotbal i stolní fotbálek, je tam i lezecká stěna.
Výrazným prvkem jsou v domě světlovody, je tu něco dalšího, za co jste opravdu rád?
Za tu hrazdu. Mám ji hned za vstupem do domu. Říká se, že když člověk udělá 7 shybů, tak je v docela dobré kondici. Rád si na ní zacvičím. Když už tu je, je tady součástí, mě je to blbý to nevyužít. Je luxus to mít, a ještě větší to nevyužívat. A nechci žít v přebytku luxusu.
Co byste si tu ještě přál?
Co si budeme povídat, asi všichni jsme vyrůstali v malometrážních bytech. Jsem si vědom, že tohle je parametry úplně někde jinde, než jsem si kdykoli dokázal představit. To by byla úplná zhůvěřilost, kdybych říkal, že mi tu něco chybí. Můj táta mě vždycky učil, že základní kámen je to bydlení, že tam vzniká ta energie, která se potom vrhá do života, práce nebo do rodiny. Táta má krásný dům, je to pro něj srdcovka, já to asi tak úplně nemám, kdyby to někdo chtěl, tak si umím představit, že bych budoval zase něco nového, nicméně jsem spokojený s tím, jak to je. Možná se mi životní cesty trochu jinak zamotaly, než člověk očekával, což je na tom životě krásný. Možná nás bude dřív nebo později ještě víc v té rodině, tak bych možná třeba jednu místnost ještě zvětšil. Ale vyrůstal jsem se sestrou na palandě v mini pokojíčku, takže si nebudu vymýšlet.
