Bylo jí necelých osm let, ale hlasem zaujala každého. Týdeník Kinorevue později napsal, že už tehdy měla svoji obdivovatelku. Jakási stará paní jí „…dala její první květinový dar, kytičku sněženek a fialek. Poděkovala jí za hezký požitek, požehnala jí a nakázala, aby byla vždy tak čistá a hodná, jako ve chvíli, kdy se její dětský hlásek rozléhal kostelem.“
Geny
Malá Jiřina měla umění v krvi. Jeden její dědeček měl sochařskou dílnu, druhý byl operním korepetitorem. Otec vystudoval mnichovskou akademii výtvarných umění, hrál na několik hudebních nástrojů a matka velmi dobře zpívala.
Jejich dcery se na konzervatoři ujala profesorka Doubravka Branbergerová a v letech 1920–25 z ní udělala takřka dokonalou zpěvačku s čistým sopránem. Ona si ale ke zpěvu přidala i dva roky na dramatickém oddělení, kde se spřátelila s Jaroslavem Ježkem, Jiřím Frejkou a Emilem Františkem Burianem.
Z konzervatoře odešla v roce 1927 do opery Státního divadla v Brně, kde zazářila v roli Musetty v Bohémě a Barči v Hubičce. Praha ji ale táhla víc, brzy se vrátila.
Subretka
V Praze se setkala se spolužáky Frejkou a Burianem, kteří Na Slupi založili divadélko Dada. V jejich komediálním pásmu Dona Kichotka hrála a zpívala tak, že list Národní politika napsal: „Slečna Šejbalová, jedno z nejpřitažlivějších děvčat v Praze, krásně rostlé, má, co u nás nemá mnoho jevištních zjevů - umění zacházet s publikem“. Jenomže dráha tančící a zpívající subrety mladou herečku nepřitahovala. Přijala nabídku K. H. Hillara a přestoupila do Národního divadla, kde zůstala přesně 43 let.
Saň
Dobový tisk s trochou zlomyslnosti – protože Jiřina Šejbalová o »své babičce« a kytičce, kterou od ní dostala jako dítě, často hovořila – psal, že ona babička by se nejspíš zděsila, kdyby mohla vidět své »čisté dítě« nyní. Takřka všechny role, divadelní a později i filmové, z ní udělaly dračici. „Hodná holčička se stříbrným hláskem se změnila v nelítostnou saň, která rozvrací štěstí hodných manželů a směje se zkáze, kterou způsobila,“ napsala Kinorevue.
Role nervózních, životem často zklamaných žen v další umělecké dráze Šejbalové dominovaly. Svůj temperament ale ani ve vyšším věku nezapřela – její intrikánská tetička v seriálu Taková normální rodinka to potvrdila stejně jako šatnářka ve Světácích.
Vánoční rukavice
V zástupu ctitelů herečky Šejbalové vynikal svojí neodbytností majitel pražského módního obchodu a kloboučník Richard Schellinger. Na Vánoce jí jako dárek poslal dlouhé rukavice, ale herečka, která čekala kožich, je vyhodila. Když se jí o pár dní později ctitel optal, jak se jí dárek líbil, dozvěděla se, že v každém prstu byla vložená srolovaná pětitisícová bankovka. Jenže popeláři už popelnice, kde dárek skončil, vyvezli...
Populární zpěvačka
Měla krásně sytý podmanivý hlas, který v době studia na konzervatoři vyzrál v bezkonkurenční soprán. Své pěvecké nadání uplatnila zpočátku na divadle a v kabaretech nebo nočních podnicích, později i ve filmu (na snímku záběr z filmu Záhada modrého pokoje). Tehdy vyhlášená hudební firma Esta s ní dokonce natočila desku s písní Opona padá z filmu Sobota a prý ji nazpívala lépe než tehdejší hvězda Jiřina Salačová. Šejbalová zpívala i populární šlágry s orchestry R. A. Dvorského, S. E. Nováčka, Jaroslava Ježka nebo Emana Fialy.
Vamp
Filmaři pro Šejbalovou prosazovali označení žena vamp nebo také česká Marlene Dietrich. Její výrazná tvář s očima jako dva uhlíky a krásná postava z ní dělaly idol mnoha mužů. Milenců měla opravdu hodně, prý mezi nimi byli Zdeněk Štěpánek, Rudolf Deyl, R. A. Dvorský, Eman Fiala, a dokonce i Karel Hašler. Manžel, známý pražský advokát Jaroslav Pipek, jí nic nevyčítal. Byl o něco mladší než ona, podléhal jí ve všem a na svět umělců nežárlil…
Jiřina Šejbalová odešla na penzi v roce 1969, zemřela krátce před svými 76. narozeninami.
