21°C
Televizi tehdy spolu sledovali na zámku v Dobříši dva lidé – jeho ředitel Josef Plevka a vedoucí recepce Martina Žižková. Zámek patřil literárnímu fondu a jeho hosty byli v minulosti i nyní literáti, umělci, herci a další lidé »z branže«. „Možná že tady Mandlovou brzy uvidíme,“ prohodil ředitel. Měl pravdu.
Jako generál
„Netrvalo to ani tři týdny a ukázalo se, že ředitel se nemýlil,“ vzpomíná pro Nedělní Blesk paní Žižková (68). Mandlovou na Dobříš přivezla její neteř Lída Pirill, dcera hereččina bratra, provdaná do Itálie. Chtěla ji ubytovat u své matky v Karlových Varech, jenže brzy se ukázalo, že Mandlová se s ní nesnese. „Škvorecký jí zprostředkoval kontakt na ministra kultury Uhdeho a ten jí přes literární fond pobyt na zámku zařídil.“
Mandlová přijela v modrém renaultu, řízeném neteří Lídou. „Sotva vystoupila, začala se chovat jako generál. Pošvihávala svojí hůlkou a mluvila, jako by rozkazovala,“ vzpomíná paní Žižková, která se až tehdy s ulehčením dozvěděla, že na vozíku po příletu herečka seděla jen kvůli osobnímu pohodlí. Chodila bez problémů a byla soběstačná. Připravila jí pokoj vedle recepce, protože ředitel trval na tom, že právě ona bude o hereckou legendu osobně pečovat. Vybalila její tři kufry a dvě kabely, rozvěsila šaty, ukázala, kde co je…
Popudlivá i veselá
Mandlová žila podle paní Žižkové z podstaty své minulosti. Odmítala vzít na vědomí, že už není onou slavnou divou, vyžadovala pozornost, úctu a trvající péči. Když ji neměla, byla i dost zlá.
„Nálady se u ní střídaly strašně rychle. Od veselé přes smutnou až k popudlivé. Někdy to vypadalo, že má ráda lidi a život ne, jindy zase naopak.“
Herečka žila v osamění, málokdy poseděla na lavičce na nádvoří zámku. „Byla pořád u sebe a dívala se na televizi. Měla ráda mužský tenis, až do omrzení hodnotila krásu nohou hráčů a zvažovala, jací asi jsou jako chlapi,“ vybavuje si paní Žižková. I v restauraci sedávala Mandlová sama, s nikým nemluvila. Snědla všechno. Nesnášela alkohol a kouření, nečetla noviny ani svoji poštu. „Tu jsem jí četla já, ale nikdy nikomu neodepsala. Jen výjimečně jsem pisateli poslala zpátky její autogram, jinak nic.“
Noční děsy
Noc a usínání očekávala herečka s nevysvětlitelným strachem. Bála se tmy, šelestů větví v parku i zvuků zvenku. „Martino, lehni si ke mně a vem mě za ruku,“ chtěla víc než často, a tak obě ženy spolu nocovaly na jedné posteli. „Když už jí bylo hodně zle, ptala se, jestli už není mrtvá. Musela jsem otevřít okno, že je jí prý horko. Ale to na ni zase táhlo, a tak jsem ji přikryla vším, čím se dalo. Na mě už nic nezbylo, a tak jsem si z recepce dotáhla balík záclon, přichystaných do prádelny, a zabalila se na posteli u Adiny do nich,“ usmívá se paní Žižková. „Když potřebovala na toaletu, říkala, že prkýnko je moc studené. Chtěla, abych jí ho zahřála, a tak jsem mnohokrát byla její takovou »předsedátorkou «,“ směje se hereččina pečovatelka.
S nikým se nesnesla
Adina Mandlová podle paní Žižkové žádnou chorobou netrpěla. „Měla jen jednu ledvinu, ale jinak se držela. Řekla bych, že měla hodně zchátralý organismus a že žila pořád ve stresu,“ myslí si žena, která ji znala dokonale.
Když se jednou herečka cítila opravdu zle, převezli ji do nemocnice v Příbrami. „Nevydržela tam. Prý na ni sestřička sahala studenýma rukama a také se tam pohádala s pacientkami. Vyčítaly jí prý, že byla celou dobu v cizině, a teď je jí česká nemocnice zadarmo dobrá…“
Příbram vystřídala Nemocnice Na Homolce a nakonec LDN v Dobříši. Ze všech zařízení ji paní Žižková nakonec musela odvézt zpátky na zámek.
„Jenomže v červnu 1991 nastal kolaps. Adina na mě začala mluvit anglicky a maďarsky, chtěla, abych koupila letenky a že poletíme do Londýna. V sobotu jsem ji v příbramské nemocnici viděla naposledy živou. Když jsem za ní přišla v neděli odpoledne, byla už mrtvá,“ vzpomíná Žižková. Herečka nechtěla ani hrob, ani svoji urnu. „Kdo na mě bude chtít vzpomínat, ať na mě vzpomíná tam, kde právě je,“ řekla paní Žižkové. A tak se stalo. Její popel rozprášili u krematoria v Blatné v červnu 1991.
