Eva dělala Rudolfovi šoféra, byla úžasná kuchařka, vychovávala děti tak, že doma trochu líný umělec nemusel vůbec na nic sáhnout. Tolerovala jeho velký koníček – rybaření, ačkoliv neměla ráda ryby. Proto se také často modlila, aby nic neulovil. Trpělivě také snášela jeho nevěry až do jednoho dne… „Rudolf se mi před svatbou upřímně přiznal, že má takovou povahu, že mi určitě nebude věrný. Přiznal, že mu úspěch u žen dodává sebevědomí, ale zároveň řekl, že mi může slíbit, že chce celý život prožít se mnou…“
Dlouho se snažila přivírat oči, říkala si, že k divadlu to patří, když na jevišti přeskočí jiskra, ale jednou se vzepřela. Odjela na chatu do Plané nad Lužnicí a odtud poslala do Prahy dopis, ve kterém svému muži řekla, co si o jeho záletech myslí. Celá rodina prý z toho tenkrát byla v šoku. To už Rudolf mladší chodil na konzervatoř. Tehdy si prý vše vyříkali a manželství zase fungovalo.
Otec pruďas
Oba syny, Rudlu i Honzu, vychovávala hlavně paní Hrušínská. „Ačkoliv Rudolf oba kluky miloval, moc si s nimi nehrál. Když už se jimi zabýval, chtěl, aby byli součástí jeho programu. Rudlu bral na ryby jako úplně malinkého. Nikdy nezapomenu na šok, který jsem zažila, když ho posadil do hnoje a přikázal mu, aby hledal žížaly. A ten hýčkaný chlapeček, jemuž jsem žehlila plenky a oblečky, aby bylo všechno sterilní, seděl na hnoji a dával do piksličky červy…“ napsala ve svých vzpomínkách Eva Hrušínská.
Nepřítel komunismu
Ve svých názorech byl Rudolf Hrušínský nekompromisní. To mu také vyneslo, jak později říkal, sedm hubených let po roce 1968, kdy nemohl hrát ani režírovat a odnesli to i jeho synové. Dva roky sice učil na DAMU, ale pak i to skončilo. Zůstal sice jako člen Národního divadla, ale nebyl obsazován, což pro něj bylo zoufalé. Ve filmu se díky režisérovi Františku Vláčilovi, který si ho vyžádal, objevuje až v roce 1976 (Dým bramborové natě) a pak teprve dostává pomalu další role, například v Postřižinách… Po revoluci v roce 1989 se stal dokonce politikem – byl zvolen poslancem do Parlamentu. Chtěl totiž napravovat křivdy. Jenže… „Pamatuji si dodnes jeho výrok: Stydím se, jsem tam zbytečný. Jenom sedím, poslouchám ty žvásty…“ vzpomínal jeho přítel, režisér Jaromír Pleskot.
Vrátil se?
Konec života trávil Rudolf Hrušínský čím dál častěji v nemocnici. Jeho srdce zkoušené čtyřmi infarkty zlobilo. Podobně jako jeho filmoví lékaři, i on do poslední chvíle kouřil. Když zemřel, jeho žena Eva se s tím nemohla smířit. „U kamenného sloupku před chatou jsme mívali stolek se dvěma židlemi, kde Rudolf často sedával a pil kafe. Já jsem většinou seděla na schůdku pod ním. Tráva kolem byla jasně zelená. Toho smutného léta po Rudolfově smrti jsem si všimla, že přesně v místě, kde jsme sedávali, je tráva sežehnutá.
