Jeho život byl stejně košatý jako jeho postava, a tak se nám podaří zachytit sotva zlomky. Pokud chcete Jana Wericha (†75) poznat lépe, určitě si přečtěte korespondenci, kterou vedli s Jiřím Voskovcem. Jsou to ovšem tři tlusté svazky.
Jedináček
Za jeho celoživotním obklopováním se kamarády musíme hledat ten fakt, že Jan Werich byl jedináčkem. „A to je hrozná věc, být jedináčkem, neměl jsem, s kým se hádat, s kým se prát, kolem nebyly žádné děti, moc lidí k nám nechodilo…“
Takhle smutně komentoval své dětství, které později, když se rodiče rozešli, prožil jen s tatínkem. Tehdy to tak prostě bylo – syn připadl otci, dcera matce.
Proti fanglím
Když mu bylo 13 let, skončila světová válka i Rakousko-Uhersko a Werich poznal, jak »statečný« český národ povstal, když už bylo vše vyhráno. Fascinovalo ho, jak Pražáci hodili do Vltavy plechového orla, který už jim nemohl nic udělat.
Od té doby nesnášel všechny naduté oslavy. „Tedy esli Werich a já jsme kdy začli na nějaké programové základně, byl to zavilý odpor k jubileům, vlajkoslávám, fáborům a korouhvím, k veškerému hujajá a piškumpré…“ řekl o mnoho let později Jiří Voskovec.
Jak začalo V+W?
S Voskovcem se znali už od dětství a pak se znovu potkali na právnické fakultě. Ostatně celý život byli tak propojení, že když jeden onemocněl v Americe, druhý to cítil v Praze. Werich rád vyprávěl o tom, jak udělal první státnici na právech.
„Já jsem ten dekret odevzdal mamince a řekl jí: Nezlob se, tady máš tedy tu státnici a dej si ji za klobouk, nějaký pěkný klobouk, řekl jsem jemně, já už dál studovat nebudu…“ Totéž udělal i Voskovec. Ten už měl za sebou i první filmovou roli – hrál v Pohádce máje Ríšu.
Okolo hrobky
První společná hra Vest Pocket Revue vznikala kuriózně. Oba mladíci se dozvěděli, že je vypsán konkurz na novou hru, za kterou bylo slíbeno závratných tisíc korun. A tak se odebrali do Sázavy, rodného domku Voskovce. Tam ovšem tři dny popíjeli rum a nic nenapsali.
Teprve v Praze po kavárnách k jediné písničce Kupuju hrobku, prodávám hrobku napsali text dopředu a dozadu, a tak vznikla »vestpoketka«, která měla obrovský úspěch – hrála se v jedné sérii skoro 300krát. Odstartovala tak éru Osvobozeného divadla.
Zdena a ty druhé
Už tenkrát, při prvním uvedení hry, šila kostýmy a prodávala vstupenky slečna Zdenka Housková, příští manželka Jana Wericha. Vzali se brzy, poté, co se Zdenka zeptala Jana, jestli s ní chce pořád takhle jen chodit. A proč si ji nevezme? Tak si ji vzal – tehdy moderně jen se dvěma svědky. Ačkoliv spolu žili v dobrém manželství, Werich měl slabost pro ženy.
V divadle se vždycky našla nějaká pěkná tanečnice či herečka… Dokonce se říkalo, že měl dlouhodobý mimomanželský vztah. Jeho lékař Jaroslav Hovorka aspoň tvrdil, že to trvalo dvacet třicet let… Ani on, ani kamarádka Wericha Jaroslava Adamová ovšem nikdy neprozradili, o koho šlo. Přátelé o něm ale říkali, že by nikdy nerozbil rodinu.
Osud Jany
Jedinou dceru Janu potkal stejný osud jako jejího otce – byla taky jedináček. Navíc ji jako dítě rodiče odvezli do emigrace do USA. Vrátili se v roce 1945 a Jana zkoušela být herečkou, jenže její kariéra skončila brzy a neslavně. Stala se překladatelkou a neměla v lásce socialistický režim.
Později se starala o nemocné rodiče a měla prý pocit, že jim obětovala svůj život. Nakonec také zemřela na rakovinu a její nepříliš šťastný život se uzavřel v 45 letech, nedlouho po smrti otce. Zůstala po ní dcera Fanča, která nyní žije ve Švýcarsku.
