Říčka tam od Velhartic teče dodnes, ale už jí říkají Ostružná. Pstruha v ní dlouho nikdo nechytil.

„On si pan Werich tady tu svou chatu postavil ještě před válkou právě kvůli pstruhům a vytáhl jich tu požehnaně, i když rybařit jezdil i na Otavu nebo Křemelnou,“ vzpomíná Marie Hanzíková (81). Vyrůstala v mlýně Na Šlajfu, co stojí naproti Werichově chatě, a slavného herce znala velmi dobře.

Prázdniny

Trávil tu spolu s ženou Zdenou a dcerou Janou každé prázdniny a jak jen mohl, přijel i jindy. „On to místo nazval Krásné údolí a mockrát mi řekl, že si nikde neodpočine tak jako tady,“ dodává paní Hanzíková. Jan Werich se podle ní i podle Františka Hanzíka (jejího synovce, protože ve Velharticích je Hanzíků hodně a jsou navzájem spřízněni), který dnes žije v mlýně Na Šlajfu, s místními moc nepřátelil. „Do hospody nechodil, na nákupy jezdil do Sušice nebo do Konína svým buickem, obrovským americkým bourákem se stříbrnomodrou metalízou, kterou tady nikdo nikdy ještě neviděl,“ říká František Hanzík, jenž s Werichem jako student občas nakupovat jezdil.

Nosil mu také poštu z Velhartic a vzpomíná, jak byl herec šťastný, když dostal modrou obálku letecké pošty z USA od Jiřího Voskovce. „Ty dopisy mu chodily pravidelně, tak jednou za dva týdny,“ vybavuje si.

Pan rybář

Jan Werich chytal s výjimkou úhořů zásadně pouze dravce - pstruhy, candáty štiky, okouny a hlavatky. Dával jim přednost před těmi rybami, které bylo třeba »vysedět«, jak říkal. V tom, že se snažil dravou rybu přelstít, viděl férový souboj - dával jí šanci. Nikdy nepytlačil, ctil rybářskou etiku a také strašně rád ryby jedl. Byl to opravdu Pan rybář, se vším všudy...

Kamarádi

K Werichovým jezdila řada jejich přátel z Prahy, většinou umělci – manželé Štěpánkovi se syny, dirigent Vlach se zpěvačkou Simonovou, herec Plachta, Horníček, spisovatel Škutina a mnozí jiní.

„Málo platné, on tam ale nejraději byl sám nebo se svojí paní,“ tvrdí paní Hanzíková. To pak herec trávil celé dny buď s prutem u řeky, nebo u stolečku s psacím strojem pod mohutnou smuteční vrbou a psal.

„Jednou musela paní Zdena do Prahy a poprosila mě, abych Janovi uvařila. Nechala mi tu dvě holoubata. Já je upekla, přidala bramborový knedlík a hlávkový salát a přinesla to od nás z mlýna k němu na chatu. Seděl a psal, ale vyšel mi naproti a já koukám, že je úplně nahatý!“

Sedmnáctiletá dívka ztuhla a na Werichovu otázku, zda ještě neviděla nahatého chlapa, jen stydlivě zašeptala, že ne. On se zahalil do osušky a holoubata – porci na dva dny – snědl na posezení.

Peníze

Jan Werich neuznával peněženky a peníze vždy nosil po kapsách. „Měl je tam nastrkané, pomuchlané a mám pocit, že ani nevěděl, kolik u sebe má,“ říká paní Hanzíková. Paní Zdena byla zase úplně jiná – ta o všech penězích doma dobře věděla…

Smrt

V říjnu 1980 praskl Janu Werichovi na chatě žaludeční vřed a jeho organismus, oslabený rakovinou hrtanu, nevydržel. Zemřel v pražské Nemocnici Na Františku. Na jeho chatu teď občas přijede vnučka Fanča, která žije ve Švýcarsku, nebo rodina a přátelé jejích někdejších poručníků, manželů Pakových.