Syn Vlastimila Brodského: Starala se o mě macecha Brejchová

Také už není hercem – léta pracoval jako filmový animátor (podílel se třeba na filmech o Rumcajsovi), pětadvacet let hrál v populární rockové skupině Nahoru po schodišti dolů band, dnes je především výtvarníkem na volné noze. Kouzelné plachosti se však úplně nezbavil. I v tom se podobá svému otci.

Jak jste mohl se svou ostýchavostí dělat bubeníka v rockové skupině? „Však já jsem první dva roky hrál za zástěnou. Na dav v sále jsem viděl, ale publikum nevidělo na mně.“

Proto jste se přestal věnovat herectví?

„I proto. Ale taky mi lezlo na nervy, že jsem byl pro všechny ten syn slavného otce. I když jsem dělal kulisáka v televizi, tahal bedny a chodil do práce v šest, pro některé lidi jsem tam byl z protekce.“

S tátou jste hrál poprvé ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný. Šlo vám to spolu dobře?

„Moc ne. Oba jsme z toho byli nervozní. A já se před ním hrozně styděl.“

Ale jinak jste spolu vycházeli dobře?

„Jo. V dětství byl můj víkendový tatínek. Přebíral mě na sobotu a neděli. Ty dva dny jsem u něj a u Jany Brejchové bydlel.“

Co jste spolu dělali?

„Když měl čas, došlo na zoologickou, kino, zmrzlinu a tak. A když musel o víkendu pracovat, šel jsem s ním do práce. To se mi líbilo nejvíc, dostal jsem se do divadla a na filmový plac a mezi zajímavé lidi.“

Chystal pro vás na víkend nějaký zábavný program?

„Ani ne, to spíš Jana.“

Jak to chodilo, když jste byl už starší? Jezdil jste k němu na chalupu?

„Býval jsem tam často. Míval tam sice návštěvy, ale na mě se sestrou si udělal vždycky čas. Sedávali jsme spolu dlouho do noci.“

Jezdil jste tam i se svými malými dětmi? Věnoval se jim?

„Nijak moc. On to s malými dětmi moc neuměl. Říkal, že by se polámaly. Vnímal je až tak od čtyř let. Ale pohádky třeba nikdy nevyprávěl.“

Co to říkáte, vždyť proslul jako rozhlasový Večerníček - Hajaja?!

„Když šlo profesi, bylo to něco jiného. Ale doma dětem pohádky nepovídal. Ale jinak vyprávěl rád.“

Kdy jste si nejlépe popovídali?

„Ke konci jeho života, když jsme se shodou okolností stali sousedy. Sedm let jsme bydleli vedle sebe v Jičínské ulici na Vinohradech. To jsme se scházeli často, mluvili jsme hodně a dlouho – a taky jsme u toho dost »kalili«. Přímo jsem z něj »sosal« vědomosti, protože mi bylo jasný, že toho prožil hrozně moc a že je to moudrý chlap. Ale taky jsme třeba často koukali na fotbal. Teda na Blšany – Slovácko moc ne, ale třeba na Barcelonu versus Inter Milán. Vzpomínám si, že když mu v tu chvíli zazvonil telefon, automaticky říkal: „Ano madam!?“

Po rozchodu s Janou se už tatínek neoženil. Ani neměl stálou partnerku.

„To se nedá říci, že neměl stálou přítelkyni. Řadu let měl jistou Táňu. Ale měl i řadu jiných. To se s ním táhlo celý život. On ženské potřeboval a uměl to s nimi. Až do konce.“

Dostal jste od něj co se týče žen nějakou radu?

„Ani ne, říkal že v tomto směru na to musí člověk přijít sám. To spíš režisér Karel Weinlich, který má za sebou deset manželství.“

Co vám řekl?

„Kdyby to prý na mě zase přišlo, tedy jako že se chci ženit, ať mu volám. Třeba ve tři ráno.“

Kolik máte manželství za sebou vy?

„Jen tři.“

Od pohledu tátu nezapřete. A co vnitřně?

„No, podobně jako on nemám přehnané sebevědomí. A jsem plachý. A s těmi ženskými to máme asi také podobné...“