Na začátku asi byla touha předvádět se. Kluk z Ivančic na Moravě vyrůstal mezi mnoha dětmi. Ačkoliv měl jen jednu sestru – Olgu, kolem něj byli četní bratranci, sestřenice a kamarádi. Sám později říkal, že tahle volná výchova vlastně byla skvělá, protože si každý našel svou cestu, aniž by ho rodiče někam rvali. Brzy si tu svoji cestičku našel u dědečka na dvoře v Řicmanicích, který prý obci nahrazoval korzo i náměstí.
Supercukatura
„Tam se posedělo a každý něco uměl – můj tatínek třeba vytrvale nabízel pár kouzelnických triků. Strýc Jenda nám ještě vytrvaleji předváděl akrobacii, ale hlavně se hodně zpívalo, tancovalo a vyprávěly se historky, které se stálým opakováním proměňovaly a rozrůstaly,“ svěřil se v knížce Slávky Kopecké Smích a slzy Vladimíra Menšíka. Odtud se tedy vzalo jeho skvělé vypravěčské umění, v němž se mu nikdo z herců nevyrovnal. Jakmile se v Ivančicích nebo někde poblíž objevil cirkus, muzika, loutkové divadlo nebo i smuteční průvod, nesměl u toho malý Menšík chybět. Prý to byla jakási supercukatura, která ho pokaždé k takové produkci přivedla.
Áda Pištělák
Na vedoucího dramatického a hudebního souboru Ádu Pištěláka vzpomínal jako na sympaťáka, který ho už v deseti letech nasměroval k divadlu. Do souboru se prý přihlásil, protože se dozvěděl, že tam chodí spousta pěkných holek. Pak ale zjistil, že ho Áda nenápadně vede k psaní scének a skečí, ve kterých také hrál. Byla to první dramatická škola, do níž vstoupil. Na JAMU do Brna se ale dostal až napodruhé, dokonce proti vůli svého tatínka. Ten chtěl, aby se stal jako on strojařem. Líčil, jak ho maminka bránila: „Táto, nech ho, tu zkoušku si přece udělat může…“ a jak se styděl, když ho napoprvé nevzali. Podruhé se naučil pochmurnou báseň od Vrchlického. A přijímací komise se smála, až se za břicha popadala. Komik byl na světě! Jenže to svoje bavení bral Menšík ze začátku někdy až příliš křečovitě. Snad proto, jak říkal, byl nasazován hlavně ve filmu jako užitkový herec, tedy v rolích různých směšných figurek.
Nekopej do herců!
Menšík se snažil zaujmout, a někdy to bylo na škodu věci. Když ho Miloš Forman vzal do filmu Lásky jedné plavovlásky mezi neherce, byl překvapen, že neexistuje žádný scénář, a tak si vymýšlel různé špílce a anekdoty. Jenže po čase za ním přišel Forman a řekl mu, že nesnáší, když se ve filmu vyprávějí anekdoty, a že ta správná legrace je, když jsou všichni jako normální. „Já vyrůstal z těch jejich pauz mezi slovy, kopal jsem do nich pod stolem, ale Forman mi řekl, nekopej do nich a upozorňuju tě, Vládíku, když se od nich budeš lišit, bude to v tvůj neprospěch...!“ Od té doby se prý začal ve filmu hlídat.
Mám sedm dětí
Slavná historka je o tom, jak chtěl Menšík od Sováka svézt autem z Barrandova. Sovák mu řekl, ať si koupí svoje auto, načež Menšík odvětil, že má sedm dětí a že tedy na něj nemá. Sovák na něj volal: „Tak ať tě nosej!“ Menšík rád mystifikoval různými historkami a patřila do nich i kupa dětí doma. Ve skutečnosti měl »jen« čtyři děti – Petra a Vlaďku z prvního manželství a Honzu s Martinou z druhého. S první manželkou Věrou se rozvedl v dobrém, druhá žena Olga byla tolerantní, a tak všechny čtyři děti spolu vycházely dobře. „Všechny jste moje, musíte se mít rády,“ často opakoval. A ono to fungovalo. Děti se těšily, až budou trávit společně prázdniny. I když nejstarší Petr nějaký čas přemýšlel o tom, že by se stal hercem, nakonec ve stopách otce šla jen Martina, která je dnes herečkou v Divadle Na Jezerce.
Nepřítel astma
Zlá nemoc si ho našla brzy po čtyřicítce. Dostal těžké astma, které ho donutilo až do konce života být závislý na lécích. Tím pádem skončila i jeho divadelní kariéra, protože riskovat záchvat na pódiu nemohl. Zato film se v sedmdesátých letech stal jeho doménou. Následovala jedna veselohra za druhou, jedna komická role vedle druhé a pak najednou přišel televizní film Ikarův pád. Příběh muže závislého na alkoholu, který ničí svou rodinu. Viděl ho až jako ostatní v televizi a prý se sám dojal „ Kruci, to jsem to zahrál. To by mě ani nenapadlo, že se sám rozbrečím...“ prý tenkrát prohlásil. Bylo to o to tragičtější, že si sám prožil závislost, a věděl tedy, o čem hraje. Čím víc se rozdával ve filmu, televizi i různých estrádách, tím více útočila nemoc. Většinou už během natáčení byly připraveny zdravotní sestry s injekcemi, aby ho daly zas na nějakou chvíli dohromady. Vladimír nedovedl odpočívat, a tak se stávalo, že dvě hodiny bavil společnost nepřetržitým vyprávěním a pak skončil úplně vyčerpaný. Jednou, jak vzpomíná jeho kamarádka Alena Horáková-Fonová, dokonce skončil na psychiatrii. Léky, které na astma totiž užíval, měly vliv na mozek a lékaři to vyhodnotili jako psychickou poruchu. Na deset dní v blázinci prý do konce svého života nezapomněl.
Smrt v Brně
Dva dny před svou smrtí ještě vystupoval v televizním pořadu Abeceda. Při závěrečné děkovačce ho ovšem už musela Jitka Molavcová podpírat. Od jeho maminky v Brně, kde s ní chtěl oslavit její narozeniny a svůj svátek, ho ale už odvezl syn Petr do nemocnice. Večer měl účinkovat v brněnském Rondu, ještě se ptal, kdy nejpozději může přijít, ale už to nešlo. V neděli 29. května zemřel ve Fakultní nemocnici u svaté Anny v pouhých 59 letech.
