Na stará kolena prý o sobě Jiří Sovák žertoval, že měl štěstí už od plenek. „Kdo by se nechtěl narodit hostinskému?“ říkal a dodával, první své krůčky vlastně udělal „ve stínu pípy". Těžko říci, nakolik ho atmosféra, ve které trávil dětství, poznamenala.
Do hotelu ne
Sovákův otec, rovněž Jiří, ale příjmením Schmitzer, chtěl mít jako hostinský syna hoteliérem. Prvním krůčkem k tomu měla být číšnická profese, které se Jiří vyučil na Kladně. Po příchodu Němců a na protest proti okupaci se nechal přejmenovat Sováka a už pod tímto jménem začal studovat konzervatoř. Dal se k ochotníkům, s jednou kočovnou společností se dostal až na Třebíčsko.
Jak vzpomíná Slávka Kopecká, spisovatelka, která o něm napsala čtyři knihy, tehdy prožil doby tvrdé herecké řehole. "Říkal mi, že zažil chvíle zimy a bídy, kdy před ním zavírali dveře, když je svolával na představení, a slepice, aby jim je náhodou neukradl.“
Herectví se pro Jiřího Sováka stalo vším a i přes otcův nesouhlas (matka ho naopak podporovala) odešel z úřednického místa v pojišťovně a naplno vplul do kamenných pražských divadel.
Až na vrchol
Několik svých prvních »pražských« let hostoval Jiří Sovák v Živém jevišti (dnes Činoherní klub), kde spolu s ním začínali i Martin Růžek a Jaroslav Štercl. Ovšem skutečnou hereckou školu v praxi dostal v Divadle E. F. Buriana, kde působil v letech 1947 – 1952.
„Byl jsem ještě mladíček, ale šéf mi bůhvíproč dával role samých dědků,“ vzpomínal. Pak následovalo vinohradské divadlo, tehdy Divadlo Čs. armády, kde hrál s Jiřinou Jiráskovou, Vlastou Chramostovou a Vlastimilem Brodským. Na jevišti se tehdy takřka v každé inscenaci střílelo a Sovák nezapřel svoji náturu.
Spisovatelka Kopecká o tom napsala: „Skvělá je historka ze hry Ohně na horách, kde Jiřík hrál jednoho z partyzánů. Volalo se (bylo to po smrti hrdiny dramatu Jána Švermy) z kopce na kopec: »Umřel nám soudruh!«… až došlo na Sováka. Neváhal a zařval: »Umřel jim soudruh!« Když ho pak tahali po schůzích, vysvětloval: »No co, chtěl jsem do věci zapojit všechny složky Národní fronty, nejen soudruhy, ale i nestraníky!« A prošlo mu to. Vrcholem jeho herectví bylo angažmá v Národním divadle, kde hrál od roku 1966 až do března 1983. Odešel z něj kvůli zdraví, zranění z nezaviněné autonehody mu pohyb na jevišti znemožnilo.
Hvězda filmu a TV
Největší popularitu Jiřímu Sovákovi přinesl film a televize. Vytvořil neuvěřitelných sto čtyřicet rolí a většina z nich patří k tomu nejlepšímu v českém filmovém i televizním archivu. Ať už je to havíř Kuba (Dařbuján a Pandrhola, 1959), bezdomovec a tulák v Uspořené libře (1963), kde geniálně doplňoval Jana Wericha, anebo montér Král z ČKD a král Tasmánie (Král králů 1963).
Nesmrtelnost Jiřímu Sovákovi zajistily role hospodského v televizní komedii Bohouš (1968), fasádník Skopec ve Světácích (1969), král Rosebud v komedii Pane, vy jste vdova (1970) nebo účetní Huml v seriálu Chalupáři. A lidé ho milovali. I proto ho občas povolali vysvětlovat na oddělení kultury ÚV KSČ. Když tam jednou šel s Horníčkem, u vchodu je kontrolovala vrátná s revolverem.
Spisovatelka Kopecká říká: „Prohlédla si oba herce, opsala do návštěvní knihy jména Slovák a Horňáček a pravila jim nesmyslně: „Soudruzi, vy máte kožichy!“ Sovák nehnul brvou a odpověděl: „V Moskvě sněží!“
Konec života Jiřího Sováka zastihl na přísné dietě kvůli dně. Musel si nechat zajít chuť i na svoji oblíbenou držkovou polévku, sytil se kuřecím a zeleninou. Zemřel na kolaps organismu po operaci zlomeniny kyčelního krčku. Ale i v nemocnici se prý smál a bavil lékaře i sestry.
