Gates, vítejte na Comic-Conu v Brně i v České republice. Jste tu poprvé?
Ano, jsem v Česku úplně poprvé a je to tu nádherné. Celý den jsem strávila obcházením všech možných muzeí, procházela jsem se po městě, nakoukla do každého otevřeného kostela a obdivovala místní architekturu. Absolvovala jsem také prohlídku vily Tugendhat od Miese van der Rohe – jsem jeho obrovskou fanynkou a to místo je naprosto úchvatné. Hned první večer po příletu jsem se navíc dostala na koncert kapely Lucie, který se konal zdarma pod širým nebem. Bylo to fantastické, všichni byli venku a panovala tam neuvěřitelná energie. Jsem tu moc šťastná.
Zdržíte se ještě o něco déle? Plánujete navštívit třeba Prahu?
Tentokrát se bohužel nemohu zdržet. Moc ráda bych Prahu navštívila, ale teď na to nemám čas. Musím se vrátit k psaní, protože mě tlačí termín – jak se to řekne česky? Uzávěrka. Přesně tu teď mám, takže se budu věnovat práci.
A na čem přesně pracujete?
Píšu příběhy ze svého života. Nebudou to přímo klasické paměti zahrnující úplně všechno, ale spíš vybrané historky, z nichž některé jsou dost vtipné. Kromě toho pracuji na třech komiksech, které mapují, co se dělo s doktorkou Beverly Crusherovou v období mezi koncem seriálu Nová generace a začátkem Picarda.
Letos slavíme šedesát let Star Treku a čtyřicet let Nové generace. Byla jste fanynkou původního seriálu?
Víte, nebyla, protože jsem ho v době jeho vzniku vůbec nesledovala. Hrála jsem po večerech divadlo a na televizi se skoro nedívala. Místo toho jsem hodně četla – spoustu Dostojevského, Čechova a samozřejmě Shakespeara. Viděla jsem ale plakáty, takže jsem znala ty ikonické postavy, protože na ně člověk narazil na každém rohu, a zahlédla jsem pár útržků. Dnes už mám původní sérii zhlédnutou celou a je skvělá – je vtipná, má hluboký přesah a na svou dobu byla neuvěřitelně pokroková. Bylo také úžasné poznat všechny ty báječné herce z původní posádky, ať už DeForesta Kelleyho, Jamese Doohana, nebo Waltera Koeniga, který nás nedávno opustil. Moc se mi líbí i všechny nové podoby Star Treku. Myslím, že jsou skvěle obsazené, každá má trochu jinou příchuť a to mě baví. Navíc jsou v nich konečně velmi silné ženské postavy. Za to jsem musela ve své době tvrdě bojovat. Když jsem začínala já, ženské postavy spolu neměly jedinou společnou scénu, pokud se v ní zrovna nebavily o mužích. Přišlo mi to naprosto nenormální – se svými kamarádkami v reálném životě přece probíráme politiku, filozofii a spoustu dalších témat. Dnes už je to naštěstí jinak a mám z toho radost.
Musím se zeptat – uplynuly teprve dva týdny od chvíle, kdy jsme ztratili našeho dětského hrdinu a vašeho celoživotního přítele i kapitána Patricka Stewarta. Jaký byl a jaké na něj máte vzpomínky?
Vzpomínek na něj mám nespočet. Byl neskutečně zábavný a byl pro nás jako rodina. Trávili jsme spolu na place dlouhé hodiny a každý den jsme se smáli. V soukromí byl úplně jiný, než jak ho vnímali lidé, kteří si ho spojovali výhradně s vážným Jean-Lucem Picardem. Patrick měl obrovský herecký i lidský rejstřík – dokázal být nesmírně vtipný, brilantně výmluvný, ale uměl se i pořádně rozčílit. Všichni, kdo ho znali, ho milovali, a ta vlna podpory po jeho odchodu to jen potvrdila. Napsala jsem o něm vzpomínkový text, který pak vyšel, a vložila do něj všechny své pocity. Způsob, jakým kráčel světem, byl obdivuhodný. Všichni si ho vážili a on za sebou nechal obrovské množství práce na mnoha různých polích. Zároveň mám ale pocit, že Jean-Luc Picard byl přesně tím lídrem, kterého bychom si všichni přáli mít i ve skutečném světě. I proto nám jeho odchod tak zlomil srdce. Věděli jsme, že je nemocný, ale nakonec to šlo strašně rychle. Je to obrovská ztráta a já tomu pořád nemohu tak docela uvěřit. Odehráli jsme spolu tolik scén a stát po jeho boku před kamerou bylo vždycky čiré potěšení.
Dokážete si představit, že byste se k roli doktorky Crusherové vrátila v nějaké budoucí podobě Star Treku?
Vždycky. Pořád je kam ten příběh posouvat – ostatně jak lidé uvidí, až vyjdou mé komiksy, nabízí se spousta možností, a klidně tu roli může jednou převzít i jiná herečka. Cítím, že společnost potřebuje vzory a postavy, které jsou zásadové, zajímají se o svět kolem sebe a jsou velkými humanisty. To je dnes nesmírně důležité. Zvlášť v době, kdy se zdravotní péče stává všude ve světě neúnosně drahou a systém pojištění – třeba u nás v Americe – je obrovský problém. V dnešní době by měla být zdravotní péče dostupná pro každého. Mně samotné medicína zachránila život hned několikrát; kdybych žila ve středověku, byla bych už čtyřikrát po smrti. Máme dnes k dispozici úžasné lékařské možnosti a musíme najít způsob, jak je zpřístupnit všem lidem. Tomu pevně věřím.


















































