Je těžké navrhovat šaty pro StarDance?
„Musíte vymyslet velké množství šatů v hodně krátkém čase. Taky to schvaluje víc lidí, jde o větší záležitost než se bavit s jednou zákaznicí. Ale pořád je to pro mě to samé řemeslo, kterému se věnuji denně i mimo show…“
Jak to celé vlastně funguje. Namalujete šaty a co se děje pak?
„Nejdřív musím nápad probrat s tanečníkem. Ale někdy vymýšlíme i společně, co by bylo nejlepší a jak choreografii uchopit. Já pak nakreslím návrhy šatů a čekám, až mi je posvětí produkce. Až pak jde návrh do výroby a šijeme kostýmy.“
A to máte všechny hotové hned?
„My si je předšíváme. Čtrnáct dní dopředu se snažíme udělat základ. A potom, když víme, kdo postoupil, došíváme. Máme na to tak týden. Ušít základní body je otázka hodiny nebo dvou, ale došít ten zbytek, to je víc než třicet hodin práce, někdy klidně i šedesát!“
A kde je v celém procesu celebrita, která šaty bude mít na sobě?
„Samozřejmě taky k tomu má co říct. Často se setkávám s tím, že herci chtějí zdůraznit příběh toho tance, takže se odkláníme do větší divadelnosti. Zpěváci nebo sportovci do toho většinou nemluví.“
Jak se vám s nimi komunikuje? Poslouchají, co jim radíte?
„Myslím si, že poslouchají a nechají si rádi poradit. I když přece jen jsou to silné osobnosti. Jak tanečníci, tak celebrity. Jsou zvyklí mít svůj silný názor a je potřeba s tím pracovat.“
A vášnivé diskuze probíhají?
„Já jsem klidný a mírumilovný člověk, nehádáme se, ale spíš se o tom bavíme. Cíl máme všichni stejný. Aby to vypadalo krásně.“
Co když si několik párů vybere v ten samý večer stejnou barvu?
„O barvy je velký boj. Často o červenou, bílou nebo černou. A tam potom rozhoduje, kdo je víc v tématu. Třeba paso doble Lenky Nory Návorkové, při kterém ztvárnila Carmen. Červená byla důležitá, proto jsem jí ráda vyšla vstříc. Člověk by řekl, že když máme tolik barev, nebude problém. Ale když se vám nedejbože sejde tango a paso doble dohromady, tak máte docela problém. Každý chce mít červenou nebo černou.“
A ne každý chce mít růžovou. Trošku jste s ní prý potrápili Lucianu Tomášovou?
„Ona říkala, že ji nesnáší, a na druhý tanec ji nechtěla. My jsme ji s Robinem přemlouvali, že jí strašně sluší. A nakonec byla spokojená a cítila se v tom. Perlička je, že k nim chtěla mít černé nehty, což jsem jí vymlouvala a vlastně jí to dvě kola zakazovala. Na waltz jsem jí pak vymyslela šedočerné šaty, které byly speciálně k jejím nehtům.“
Nejodhalenější mi zatím připadá Sara Prachař Sandeva. Proč zrovna ona?
„Její tanečník Daniel Makovec je dost kreativní, takže k originálním choreografiím nechce mít úplně běžné kostýmy. Má zajímavé nápady, na které se mi dobře navazuje. Třeba na první kolo jsme měli deset návrhů, než jsme vybrali ten pravý!“
Znala jste tanečníky a tanečnice ze StarDance už před začátkem show?
„Určitě ano. My jsme taková komunita. Přeci jen oblékám taneční špičku, i mistryně republiky. A jsem nesmírně pyšná, že šaty z české firmy se mohou dostat i do zahraničí. Od USA přes Kanadu, Singapur a Austrálii až po Rakousko.“
Jak jste se k tak specifické práci dostala?
„Odmalinka jsem kreslila a potom jsem začala závodně tančit. Zůstala jsem u toho deset let. Postupně jsem začala šít sama sobě, pak kamarádkám, mistryním republiky a dneska všem těm princeznám ze StarDance. Bylo to z ničeho. Z dětského pokojíčku, kde jsem si sama po škole po nocích vyráběla šaty, jsem založila ateliér Nosme, který dnes zaměstnává dvacet krejčových. Jsem pyšná, že to jen nenakreslíme, ale umíme to i vyrobit. Pokračujeme v Česku v řemeslu, kterému se už moc firem nevěnuje.“
Jde o tvrdý byznys?
„V takové míře jako my to v současnosti skoro nikdo nedělá. Šaty šijí i různé trenérky nebo maminky dětí, ale moc ateliérů na takové úrovni v Česku ani v Evropě není. Do jisté míry nám konkuruje Čína, která se rozvíjí bleskovým způsobem.“
V čem jsou taneční šaty specifické?
„Šaty musí být hodně pružné, perfektně sedět. My si sami na dílně vyvíjíme střihy tak, aby seděly a dalo se v nich cokoli dělat. Díky tomu, že jsem sama tančila, vím, jak mají sedět na tělo. Všechny je vyrábíme v brněnském ateliéru. Takže je to vlastně dovozové zboží.“
Kdy si je obléknou soutěžící?
„Na Výstaviště, odkud se každou sobotu večer vysílá živě z Prahy, se šaty dostanou až v pátek večer. Samozřejmě i tam máme šicí stroje, aby se daly upravit i na poslední chvíli. Všechno musí dokonale sedět.“
Jak často musíte kostýmy zabírat?
„Chlapi nám hubnou a ženský taky. Zabíráme. Často je vyzkoušíme a i za těch čtrnáct dní dojde ke změně.“
Komu se nejvíc změnila postava?
„Asi pánům. Nevím, komu vyloženě nejvíc, ale Tomovi Polákovi jsme zabírali kalhoty v pase. Myslím, že i Vojtovi Dykovi. No a Tomáš Matonoha shodil hodně, tam vidíme proměnu v přímém přenosu!“
Nejste někdy tak trochu i psycholog?
„Teď nevím, jak to myslíte…“
No, přesvědčit ženy, že v hodně upnutých šatech vypadají dobře, i když na elastickou látku nejsou zvyklé, dá asi dost přemlouvání. Nebo ne?
„Pocit v tanečních šatech je úplně jiný. Přece jen jsou skutečně na tělo. Máme i takové účastníky, kteří preferují volnější módu a normálně by si nikdy neoblékli nic, co by bylo skutečně na tělo. Ale taneční šaty takhle fungují a musí držet, abychom právě dosáhli vykrojených zad a dalších pěkných efektů.“
Čí kostým vám dal zatím nejvíc práce?
„Náročnější jsou obecně šaty na standard. Máte delší sukni, více spodniček, je tam víc materiálu. Snažím se nikoho nešidit a všechny šaty jsou pracné, ale například na růžové šaty na waltz Natálky Otáhalové jsme lepili peříčko po peříčku, aby efekt byl takový lehoučký.“
V minulém ročníku došlo ke katastrofě – kuchařka Chili Ta si přišlápla šaty, utrhla se jí látka a div si nezlomila nohu. Máte z podobných incidentů strach?
„To byla velká shoda všech okolností. Snažím se tomu předcházet výběrem materiálů a pevným střihem. U nás v dílně, když krejčové šijí, schválně chodím a tahám za všechny švy. Je potřeba to ohlídat.“
Luciana měla na začátku namále s padajícím boa. Co vy na to?
„Škoda že mi to neřekla při zkouškách, protože není problém to zapravit, stáhnout. Když někdo není zvyklý tančit a na zkoušce šaty nezkusí naplno, je pak překvapený, že kostým dělá něco jiného.“
Stalo se někdy, že jste navrhla něco, co bylo pro Českou televizi moc drahé, takže jste pak musela ubírat peříčka nebo kamínky?
„Už při navrhování šatů máme daný rozpočet. S tím jsme zatím problém neměli. Občas se snažíme, aby kostým vypadal dobře, i když se levněji vyrobí. Ale moc nešetříme. Snažíme se, aby měl divák zážitek.“
Co se s šaty děje po show?
„Je možnost je odkoupit, můžete si je ve fundusu České televize půjčit a dále se využívají na různých společenských událostech. Třeba na StarDance Tour.“
Otázka, která musí zaznít: Už máte svého favorita?
„Mám. Každý týden jiného! StarDance je strašně nevyzpytatelná.“
Takže jste si nevsadila?
„Nevsadila, ale možná to udělám, protože dříve jsem si vsadila a vyhrála. Teda ne moc, byla to spíš rekreační sázka.“
Jak vznikal rozhovor?
S Kateřinou jsme se sešli v jejím ateliéru na pražském Karlově náměstí. Byla moc milá! Krom toho, že s žádnou otázkou neměla problém, nám ukázala i vzorníky látek s tím, že některé se dovážejí až z Japonska. Taky vytáhla tablet, na kterém šaty navrhuje. Je to prý daleko rychlejší než klasický papír. No a šaty jsme si mohli i potěžkat. Bylo až překvapivé, kolik některé objemnější váží. Podle Kateřiny mohou mít až čtyři kila, ale jsou ušité tak, aby je nositel skoro nevnímal.































































































































































































